18.11.2017 | Svátek má Romana


AUSTRÁLIE: Když přišel cyklón

15.9.2017

Tak si nějak nejsem jistý jak se vlastně má to zlověstné slovo česky psát. Zde v Austrálii se té podivné bytosti, jejíž život trvá několik dní až několik týdnů, která ale ovlivní životy miliónů, říká “cyclon” tedy “sajklon” neboli česky “cyklón”. Poslední dobou ale čtu v českých periodikách spíš “cyklóna”. Nyní zjišťuji, že v druhém případě se jedná o tlakovou níži, v tom prvním o to, čemu Američané říkají hurikán a Japonci tajfun. Dřív se těmto stvořením dávala jen ženská jména, takže si člověk mohl představit něco hodně zlého a s válečkem na nudle v ruce, dnes - v zájmu genderové vyváženosti - dostávají cyklóny střídavě jména ženská a mužská. Politicky nekorektním stereotypům se dnešní doba vyhýbá jak čert kříži! Zmínil jsem se o kříži? To tak! To bych mohl rovnou psát o vepřovém řízku, jehož zbytky si ještě párátkem vydloubávám ze zubů. Nebo o slanině, s jejíž pomocí kdysi můj prapradědeček úspěšně zastavoval prosakování vody v polském solném dole Velička. Stydět bych se měl!

Měl jsem ale v úmyslu psát o cyklónu. Na tyto myšlenky mě přivedly ony hurikány, co pořád o nich člověk slyší, jak se v těchto dnech snášejí na Ameriku. Stejně za to nějak může ten zatracenej Trump, už jen tím, že vystoupil z té pařížské dohody o klimatu! Teď ale vážně. Cítím s těmi lidmi, jichž se to týká. Sám jsem zažil pár pěkných povodní a vždycky na začátku stál cyklón. A s ženským jménem. Ta první se jmenovala Wanda a psal se rok 1974, konec ledna. Vrátili jsme se právě do Brisbane, z asi čtrnáctidenního výletu naším starým růžovým holdenem na jih Austrálie. Jen jsme se znovu usadili doma, začalo pršet.

Wanda nebyla obzvlášť silný cyklón, stěží dosáhla nejnižší kategorie 1. Zato měla v sobě spoustu vody. Překročila pobřeží nedaleko na sever od Brisbane a došla několik desítek kilometrů směrem do vnitrozemí, kde zůstala stát, dokud se většiny té vlhkosti nezbavila. Začalo pršet a pršelo a pršelo a pršelo. Den nato byla sobota; byli jsme pozváni na narozeninovou party jednoho ze zdejších Čechů, která se konala na opačné straně řeky Brisbane. Pršelo. Během večera už byly přívaly deště tak prudké a tloukly do střechy tak hlasitě, že se chvílemi zastavovaly veškeré hovory, protože jsme se navzájem neslyšeli, ani když jsme si křičeli do uší. Někdy po půlnoci jsme se vydali na cestu domů. Pršelo. Měli jsme starosti o štěňátko anglického springer spaniela Sargona, které jsme nechali doma. Ty se ještě zvětšily, když jsme dost brzy narazili na zátarasy, které tam už postavila policie. Cesta k hlavnímu mostu byla zaplavená. Jak se dostaneme domů, na druhou stranu rozvodněné řeky? Policista nám poradil, abychom zkusili most v Jindalee o několik kilometrů dále proti proudu řeky, ten že prý má ještě být otevřený. Jeli jsme tedy tím směrem a most se ukázal být naštěstí sjízdný. Později jsme se dozvěděli, že nedlouho poté, co jsme po něm úspěšně projeli, už byl také nesjízdný. Přes most sice voda netekla, narazila ale do něho utržená loď, která potom do mostu bušila po mnoho hodin, a způsobila tak těžké strukturální poruchy, že most zůstal uzavřený ještě několik měsíců po povodni. Štěňátko nás vítalo a mělo hlad.

Zjistili jsme později také, že pár lidem z té naší party se potom podařilo utopit auta, když se nemoudře pokoušeli projet tam, kde to nešlo. V neděli pořád ještě pršelo. Z domu jsme ani nevyšli, nebylo kam jít, obavy jsme ale neměli, protože jsme si byli celkem jisti tím, že dům, v němž bydlíme, by měl stát dostatečně vysoko. V pondělí byl svátek – výročí založení Austrálie - a do práce se proto nemuselo. Také by to ani bylo nešlo, rozhodně pro většinu lidí. V to pondělí, když jsme si ráno pustili rádio – denní televize ještě tehdy neexistovala, takové to byly časy –, se tam o ničem jiném nemluvilo než o záplavách a o tom, jak je to strašné. Až později jsme se dozvěděli, že celkový počet obětí na životech přesáhl třicet. Vsedli jsme toho dne do auta s tím, že se pojedeme podívat, co se to vlastně děje. Pršelo sice ještě, už ale drobněji. Ujeli jsme asi kilometr, když ulice náhle před námi končila. Kolem nás stála jiná auta a skupinky lidí; všichni jsme se nevěřícně dívali na jedinou souvislou vodní pláň táhnoucí se kamsi do mlžných dálav. Vyčnívaly z ní tu a tam koruny stromů, sloupy elektrického vedení, dopravní značky a střechy domů, často jen jejich špičky, člověk si přitom mohl snadno domyslet, že tam někde jsou také domy zaplavené až nad střechu. Mezi tím vším kroužilo pár motorových člunů a plavili se různě lidé na loďkách. Ten obraz zaplaveného města mám dodnes před očima a už nikdy nevymizí. Je to obraz pokoření lidské civilizace. Pohromy, jakými byly ty dvě, které jsem zde zažil (druhá povodeň přišla o mnoho let později), jsou zde zřejmě proto, aby člověku čas od času připomínaly, jak maličký je oproti přírodě a jak malou má šanci, když ta se rozhodne si s ním pohrát!

Vsunu sem jednu perličku, kterou znám z vyprávění očitých svědků. Když povodeň vrcholila a dosahovala až k verandě dodnes stojícího hotelu, asi tři metry nad zemí, připlaval odkudsi býk, který se zoufale snažil na verandě zachránit. Několik chlapíků, takových, jací se tu vždycky vyskytují kolem hotelů, kde obvykle také bydlí, sedělo na verandě a popíjeli tam pivo, které si s moudrou předvídavostí včas nanosili nahoru z již zaplaveného výčepu. Ubohého zvířete jim přišlo líto, a tak odstranili kus litinového ornamentálního zábradlí, aby se býk mohl dostat na verandu. To se sice povedlo, místo ale museli hned nato zvířeti přepustit, protože sdílet verandu s vyděšeným několikametrákovým býkem jim připadalo riskantní. Jenže potom voda začala opadávat, až se ztratila docela. Býk zůstal uvězněn na verandě, několik metrů nad zemí. Co teď? Dolů po úzkém schodišti by to nešlo. Po několik dní potom majitelé hotelu krmili býka na verandě, kde ho pro jistotu zabarikádovali, až se podařilo přes společnost pro ochranu zvířat sehnat jeřáb, s jehož pomocí mohl být býk z verandy odstraněn. Co se s ním stalo dál, nevím.

Povodeň v lednu roku 1974 byla tou největší od roku 1893, kdy voda snad dosáhla ještě o něco větší výšky. Jak přesně vysoko je dnes těžké říci, protože orientační body se v důsledku rapidního vzrůstu města změnily. Podle některých zachovalých fotografií lze odhadnout, že voda mohla jít ještě skoro o metr výš. Záplavy v roce 2011, které přišly rovněž koncem ledna a o nichž jsem tehdy na těchto stránkách psal, vrcholily jen o několik desítek centimetrů níže než ty z roku 1974. Na jejich počátku stál cyklón Trisha, zase to ženské jméno! Už od 80. let stojí asi 40 km od města, přímo ve sběrné oblasti, na niž kdysi lila vodu Wanda, mohutná přehrada s vodní plochou, která může při plné kapacitě zabírat o dost víc než sto čtverečních kilometrů. Ta jistě musela ubrat metr či dva z celkové výšky povodně, takže tahle poslední povodeň mohla být potenciálně vůbec největší z těch známých.

Byly zde tři velké povodně v rozmezí asi stodvaceti let. Dvě z nich jsem zažil. Ve starých pranostikách většiny civilizací bývá zmiňována stoletá voda a často také voda padesátiletá. Jedna z těchto záplav by mohla tedy být tou stoletou a zbývající dvě vodami padesátiletými. Hlouběji do historie už se jít nedá, známých je pouze několik legend zachovaných domorodci. Většina lidí zažila nebo zažije aspoň jednu z nich. Já jsem už zažil dvě. Takže vím, že se stavělo i na místech, kde se nikdy stavět nemělo. A vím také, že se na takovýchto místech nadále staví a stavět bude. Z toho lze vyvodit jen jedno poučení: lidé se nikdy nepoučí.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/



Diskuse


P. Lenc
11:43
15.9.2017

T. Kočí
10:29
15.9.2017

J. Lepka
10:12
15.9.2017

Z. Lapil
9:26
15.9.2017

počet příspěvků: 4, poslední 15.9.2017 11:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.