Nějak mě poslední dobou na mysli tanou ta naše zdejší roztomilá zvířátka. Po krokodýlech a žábách, tedy ropuchách, tu mám dnes šváby. Říkám si ale, dost už toho věčného psaní o politice – ty jedovaté hady by sis raději měl nechat v záloze!

Je tomu už hodně dávno; tehdy jsme se nacházeli teprve druhý den v Austrálii. Byl začátek března, což je zde v Brisbane plné léto. Kolem osmé večer bylo horko pořád ještě vlezlé, zejména pro nás, kteří jsme sem právě dorazili ze zimou se tetelícího Londýna. Manželka se šla osprchovat, což jsme každý z nás dělali několikrát denně. Trochu to pomáhalo. Z ničeho nic vyběhla nahá z koupelny, ani si na sebe nestačila vzít ručník. Za jiných okolností bych byl takovouto podívanou jistě ocenil, jenže za ní se vyvalilo cosi hnědého; vypadalo to skoro, jakoby ji to honilo. Ukázalo se, že to je jen hodně veliký šváb; byl nejspíš stejně vyděšený jako moje drahá polovice. Takového švába žádný z nás až doposud nikdy neviděl. Zpočátku jsme vlastně ani nevěděli, že se jedná o švába, protože něco tak velikého si člověk se švábem ani nedal dohromady. Doma v Česku a později v Anglii mohli člověku zkřížit cestu nějací ti švábi, zejména v místech, kde se dělá s jídlem, například v pekárnách nebo v restauracích. Většinou o nich ale jen slyšel a žádný větší problém pro nikoho nepředstavovali.

Ovšem jsme v Austrálii, kde si člověk musí na leccos zvyknout, včetně cockroachů, jak se jim zde říká. Takový kokrouč, podobný tomu, co tolik vyděsil moji ženu, doroste klidně tak do čtyř, někdy i do pěti centimetrů. To nepočítám tykadla, s nimiž může měřit i dost přes deset. Zejména v tropických a subtropických oblastech na ně připadnete téměř všude. Pokud máte v domě nějakého toho švába takovéto velikosti, je všechno celkem pořádku. Jejich existenci musíte prostě vzít na vědomí, je dobré se prostě smířit s tím, že občas vám nezbude nic jiného, než že se budete o prostor dělit s nějakým tím švábem. Můžete se tento hmyz ovšem pokusit agresivně hubit a možná že na nějaký čas snad i podlehnete iluzi, že jste tu válku vyhráli. Jedná se ale o tvora peripatetického, který bývá až na některé výjimky okřídlený, pro něhož navíc dům bez švábů se dočasně ocitnuvší představuje stěží odolatelnou výzvu.

Dospěl jsem brzy k názoru, že je nejlépe zaujmout k švábům pragmatický přístup, tak jak to činí většina Australanů. Na více místech v zemi se dokonce konají švábí závody – bylo by spíš překvapivé kdyby se tak nedělo, protože Australané milují všechno, na co se dá sázet! Existuje dokonce odrůda švábů zvaná the giant burrowing cockroach (Macropanesthia rhinoceros), které si někteří lidé dokonce skutečně chovají jako domácí mazlíčky. Tento šváb, který je bezkřídlý a nemá ani žádná delší tykadla, dosahuje velikosti až 8 či 9 centimetrů, váží kolem 35 g a dokáže žít i déle než 10 let. Zkameněliny švábů podobných velikostí, některé z nich staré až 300 miliónů let, byly nalezeny leckde po světě; dnes ale se takovéto těžké švábí váhy najdou už jen na tomto kontinentě, a to jen v jeho tropických částech.

Většina z nás se musí spokojit s běžným švábem, který zde dorůstá stěží polovičky této velikosti. Tu a tam slyším zdejší Čechy říkat: "My žádné kokrouče v baráku nemáme, my jsme se jich provždy zbavili!" Či tak nějak podobně. Přítomnost švábů v domě berou, podobně jako mnozí nedávno sem dorazivší Evropané, jako osobní urážku; připadá jim, že by něco takového muselo nutně zanechat nesmazatelnou skvrnu na jejich pověsti. Pokud ovšem takový člověk skutečně žije v domě, v němž se žádní kokroučové nevyskytují, potom vězte, že problém má on, nikoliv vy, kteří nějaké ty šváby doma máte v přijatelném množství. Pravděpodobně to totiž znamená, že někdo někde se musel příliš horlivě zasazovat o jejich vyhubení. Takovéto místo potom musí nutně být plné všelijakých jedů a chemikálií, jichž se tito tvorové sice straní, které ale vy denně dýcháte a jichž se dotýkáte. Zkušenost mě naučila, že nejrozumnější je se s existencí švábů v Austrálii vyrovnat; být vždy a za každých okolností připraven na to, že se někde objeví, že na vás odněkud vyjuknou. To znamená mít na ně na strategických místech políčené nějaké ty pastičky, prášky a podobně, hlavně kolem potrubí v kuchyni či v koupelně, kolem nichž se nejčastěji potulují, hlavně to ale nepřehánět.

Přišel jsem také na to, že tam, kde jsou nějací ti velcí švábi, většinou nebývají žádní malí. Nevím, jestli je ti velcí sežerou či jen vyženou, jednoduše tam nejsou. Opravdový problém vám nastane teprve tehdy, kdy zjistíte, že někde máte spoustu malých švábů. To potom již nezbývá nic jiného, než nechat celý barák vyplynovat, na čas odtamtud zmizet, jít do hospody, zajet si k moři. Hlavně pořádně vyvětrat, než se tam vrátíte. Tohle se nám stalo o pár let později, když jsme se nastěhovali do jednoho domu. Večer člověk přišel do kuchyně a slyšel jen takové šustění. Když rozsvítil, ještě stačil zahlédnou nožičky a krovky mizící tu a tam, kdekoliv se dalo. Naštěstí jsme tehdy ještě pronajímali, takže výdaje s vyplynováním musel nést majitel domu! Dlouho jsme tam ale stejně ani potom bydlet nezůstali.

Autorovy osobní stránky: http://www.voyenkoreis.com/