V únoru 1998 jsem jako korespondent tehdy ještě existujícího českého vysílání BBC zasílal londýnské redakci zprávy týkající se republikánské konvence, která se konala v Canbeře. Jednání se tehdy zúčastnilo 152 delegátů, z nichž polovina byla pověřena vládou a zbývajících 76 zvoleno veřejným hlasováním. Po dvoutýdenním jednání bylo na delegátech, aby hlasováním rozhodli o tom, jaký model se má předložit voličům k referendu, které má rozhodnout, zda se Austrálie stane republikou. Tehdejší ministerský předseda Howard, který vždy stál na straně monarchie, užil velice chytrou taktiku a dokázal jí nahlodat jednotu delegátů nacházejících se na straně republiky. Howard od samého počátku hrál na to, že tito se nedokáží dohodnout na tom, jak by se měl volit budoucí australský president – zda přímou volbou či parlamentem. Taktika Howardovi vyšla a konvence nakonec doporučila volbu parlamentem. Takto to v listopadu 1999 bylo předloženo australským voličům, kteří by si podle průzkumů ve své většině bývali přáli volbu přímou. Protože o této možnosti hlasovat ale nemohli, přibližným poměrem hlasů 55 : 45 se rozhodli uchovat monarchii. Už proto mě dost překvapilo, když v Česku parlament nedávno rozhodl o přímé volbě presidenta. Toho, co si politikové v Austrálii vzít nenechali, tj. moc nabytou tím, že jsou u toho, když se rozhoduje, se jejich čeští kolegové vzdali. Což jim podle mého názoru je jen ke cti, tj. k něčemu, o čem se v mé staré vlasti jinak zjevně dosti pochybuje.

Takto se tedy před třinácti lety národ australský rozhodl a od té doby se toho příliš mnoho nezměnilo. Snad jen to, že jak jedni umírají a jiní dorůstají do volebního věku, pomalu ale jistě přibývá těch, kteří by raději viděli Austrálii jako republiku. Palčivý problém to ale pro nikoho není a žádný z politiků se toho až doposud opravdu vážně neujal. Politik je přece jen od přírody tvor opatrný.

Královna Alžběta II. (narozena 1926) slaví v těchto dnech tzv. Diamantové jubileum – 60 let na trůně. Toho se až doposud dočkal jen jediný monarcha, a sice královna Viktorie, která vládla od roku 1837 až do r. 1901. Alžbětě, která vloni předstihla krále Jiřího II. (59 let na trůně v 18.-19. stol.) tedy zbývají už jen čtyři roky k tomu, aby se dostala na první místo historických tabulek. Vzhledem k tomu, jak zdravě na svůj věk vyhlíží, očekával bych, že Viktorii hravě předstihne, jako už dávno předběhla svou jmenovkyni z 16. století. Její syn Charles, princ z Walesu, si ale kralování nejspíš moc neužije; pokud ovšem Alžbětu brzy nepřejede ten příslovečný autobus. Nemusel by se při svém věku (64 let) na trůn dokonce ani dostat. Pokud má jeho matka kořínek podobný tomu jaký měla její matka, která to dotáhla až na 101 let a k tomu ještě nějaké ty měsíce, mohlo by se mu klidně stát, že usedne na trůn někdy v devadesáti, což je současný věk jeho otce prince Filipa. Potom by ho tam možná už museli přivézt na vozíčku. Dokonce i jeho syn princ William, vévoda z Cambridge, jemuž zanedlouho bude třicet a který je po Charlesovi dalším v řadě čekatelů na trůn, možná oslaví padesátiny dřív, než se sám té pocty dočká!

Čte se to moc hezky, zejména když kolem nás padají vlády beznadějně opotřebované během pár roků. Australská media proto věnovala diamantovému jubileu poměrně dost pozornosti. Mám ale pocit, že veřejnost se v tomto směru chovala dosti vlažně. Jistě, ministerská předsedkyně Gillard společně s vůdcem opozice Abbottem se zúčastnili v Canbeře slavnostního zapalování vatry na počest královny, přičemž Tony Abbott přítomným připomněl, že čtyři z pěti Australanů prožili celé své životy za doby Alžbětiny vlády. Jullia Gillard, u níž se v poslední době uchytilo přízvisko "Juliar" ("liar" značí v angličtině lhář či lhářka), zahrála poněkud nepřesvědčivě dojatou a vyjádřila přitom tu velikou moudrost, že něco takového se příliš často nestává. Ovšem, těch světelných znamení prý bylo v Británii zapáleno víc než čtyři tisíce, zatímco zde kromě toho v Canbeře vím už jen o jednom dalším signálním ohni, v sídle guvernérky Queenslandu, kde se to také dalo jistě očekávat.

Mám z toho všeho pocit, že ty republikánské myšlenky planou v myslích Australanů sice menšími plamínky, ale stáleji, než ty okázalé vatry. Že se té samostatnosti snad ještě za svého života nakonec i dočkám…

Autorovy osobní stránky: http://www.voyenkoreis.com