Po roce 1989 mnozí lidé opustili zaměstnání, na něž je nasměrovaly umístěnky bývalého režimu, a rozhodli se podnikat, živit se tím, co je baví, tím, co mohli doposud provozovat pouze jako koníček nebo sport. To poslední byl i případ kamarádů z brněnských jachtklubů a jeden z nich, který založil firmu pro stavbu a dovoz jachet, mi v roce 1994 nabídl, abych pro jeho firmu přepravil z Floridy do Gibraltaru námořní plachetnici. Tím i mě popostrčil, abych opustil zaměstnání počítačového technika u Kancelářských strojů a stal se skipperem, jak se říká profesionálním kapitánům jachet. V roce 1997, kdy jsem už dva roky pracoval jako skipper na dvojstěžňové jachtě Freelord, mi Miloš Křenek, majitel oné firmy, nabídku zopakoval. Měl jsem za úkol přepravit 13m námořní plachetnici Optimist z Miami do Itálie – s posádkou, kterou si vyberu. Když jsem nabídku koncem roku 1996 přijímal, nikdo netušil, že to bude rok bláznivého počasí, které vyvrcholí katastrofálními záplavami na Moravě.

Ačkoli nejvhodnější termín pro plachetnici, která chce přeplout Atlantik východním směrem, je květen, odletěl jsem na Floridu již koncem února 1997. Měl jsem v roli kapitána vystřídat Miloše Křenka a se čtyřmi turnusy českých klientů uskutečnit čtrnáctidenní plavby po ostrůvcích Florida Keys a na Bahamy.

Jak se blížilo jaro, počasí se kupodivu zhoršovalo – často bylo zamračeno, pronásledovaly nás bouřky a v rádiu jsme slyšeli výstrahy před tornády. Nejhorší bouřku jsem schytal s posledním turnusem ve Floridském kanálu, který tvoří na západě floridské pobřeží a na východě Bahamská mělčina. Asi 40 námořních mil širokou strouhou se pak valí směrem na sever Golfský proud rychlostí 2,5 uzlu, a když se srazí se silným severním větrem, vytvoří se zde neuvěřitelně strmé a vysoké vlny, které jsou pro malé lodě nebezpečné, takže jachtařský provoz se zastavuje. Já však čekat nemohl, klienti měli objednané letadlo do Evropy, které museli stihnout. Nu a bouřka, která nás při návratu ve Floridském průlivu zasáhla, přinesla severní vichr. Navíc to bylo v noci, možná bych měl psát naštěstí, protože ty trojboké, asi pět metrů vysoké vodní hroty, do nichž se vlny rozpadly, jsme viděli jenom v záři blesků, které bily do hladiny kolem nás. Optimist do nich s dunivým rachotem narážel, jako by se měl rozpadnout, a při tom se neskutečně kymácel. Bylo štěstí, že poslední turnus tvořili mí kamarádi z Brna, kteří už se mnou na moři byli a měli pro strach uděláno.

Z Miami na Bermudy

Do mariny Dinners Key v Miami jsme se vrátili ve čtvrtek 24. dubna 1997 jako spráskaní psi. Již zde čekal Miloš Křenek s námořní plachetnicí Bluechips, kterou také koupil z druhé ruky, aby ji osobně s posádkou budoucího majitele dopravil do Evropy. Měli jsem tedy plout ve dvojici.

Rozloučil jsem se s poslední posádkou "výletníků" a odpoledne dorazila má přepravní posádka. Postupně se na molu mariny vítám s Petrem "Ťopem" Jančálkem, dlouholetým kamarádem z Jachtklubu Brno, jenž bude plnit funkci 1. důstojníka, s Jardou Vokřálem, scenáristou filmu Pěsti ve tmě a Byl jednou jeden polda, kterému kromě nevděčné role kuchaře připadne i úloha kameramana, pak s Petrem Šťastným, potápěčem ze Strakonic, a Zuzanou Machytkovou, pražskou raftařkou. Kromě Ťopa jsem se všemi seznámil na palubě Freelordu v Rudém moří a vím, že nikdo z nich netrpí mořskou nemocí.

Odplutí z Ameriky zdržují opravy. Za bouřky ve Floridském kanálu se utrhl z výkyvných závěsů sporák a také jsme přišli o sdružené poziční světlo na špičce stěžně, takže je nutné sporák znovu zavěsit a zapojit světlo na předním koši. Počasí je mizerné, každou noc prší, Floridský průliv je zablokován silnými větry severních směrů. Nakupujeme zásoby, dvanáct kartonů piva (Milwaukee Best), dvě velké vakuované šunky, vakuované párky, které sice chutnají jako piliny, ale vydrží fantasticky dlouho, odporně sladký americký toastový chléb, mražená kuřata na první tři dny a další a další kartony potravin. Účet činí téměř tisíc dolarů.

Jako vždy je všechno dražší, než jsme předpokládali, a Miloši Křenkovi nezbývají peníze na nákup nových součástek do motoru.

Optimist totiž zdaleka není v optimálním technickém stavu. Utržený sporák odhalil, že vnitřní přepážky z dřevotřísky jsou zkřenčelé, horší však byl stav primárního chladícího okruhu. Již při nástupu na loď mě Miloš upozornil, že je třeba ho dolévat. Nezbývá než abych stručně objasnil, o co se jednalo. Lodní motory se obvykle chladí dvěma okruhy. Primární odebírá mořskou vodu ventilem ve dně lodi a pokračuje hadicí k filtru, který byl v našem případě typu Vetus a umístěn na nejvyšším místě okruhu, nad motorem. Tento filtr musí být vzduchotěsný, aby se okruh nezavzdušnil. A to proto, že vodní čerpadlo, které mořskou vodu okruhem prohání, je odstředivé (má ve válcové pracovní komoře něco jako malé mlýnské koleso z pryže) a nedokáže nasát vodu, pokud je zavzdušněno. Čerpadlo pak tlačí mořskou vodu do výměníku, kde odebírá teplo sladké vodě sekundárního okruhu, jenž chladí přímo blok motoru, a poté je vedena do výfuku, kde ještě chladí výfukové plyny.

Během těch dvou měsíců, co se mi na lodi střídaly turnusy, se primární okruh zavzdušňoval stále častěji, což vedlo k tomu, že jsem musel přehřátý motor odstavit, odšroubovat víko filtru Vetus, dolít do větvě okruhu vedoucí k čerpadlu vodu z čajové konvičky a zkusit nastartovat. Pokud začala z výfukové trubice na boku u zádě šplíchat voda, bylo všechno v pořádku, jestli ne, musel se celý postup opakovat. Jednou jsem to musel opakovat asi čtyřikrát, navíc před vjezdem do mariny na ostrově Grand Bahama, což vedlo ke kontroverzi s klienty.

Ukázalo se, že kromě netěsnícího filtru Vetus je také vydřené víčko vodního čerpadla, avšak nový filtr nebyl k sehnání, na nové čerpadlo zase peníze. To znamenalo, že i na Atlantiku mě čekají krkolomné operace s opětovným doléváním netěsnícího filtru.

Ještě je třeba podotknout, že na Floridě je největší trh s "ojetými" jachtami na světě, proto jsme je odtud vozili, avšak jako u ojetých aut mají zprostředkovatelé v rukávu spoustu triků, které jsme neznali. Týkal se i filtru Vetus, ale to jsme odhalili až na Atlantiku.

Konečně, po pěti dnech pobytu v marině, v pondělí 28. dubna 1997 vyplouváme. Sami, Bluechips musí ještě absolvovat celní a pasové odbavení. Sraz máme na Grand Bahamě, v Port Lucayanu. Předpověď nabízí vítr S až SW o rychlosti 20 až 25 uzlů , možnost bouřek 40 procent.

V šest večer míjíme Cape Florida a jsme venku z Biscayne Bay. Sbohem, Ameriko.

Jak jinak, v noci opět lije a vlivem bouřek poryvy přeskakujícího větru dosahují až síly 8° Beaufortovy stupnice větrů. Kdy konečně se těch bouřek a deště zbavím?!

Doplutí na Grand Bahamu je rutina, stejně jako celní a pasové odbavení v Port Lucayanu. Ve středu jsme zakotveni na potápěčské bóji před korálovými útesy na jižním pobřeží ostrova, když připlouvá Bluechips a vyvazuje se za naši záď. Je to poprvé za celé dva měsíce, co se úplně uklidňuje vítr, oceán se vyhlazuje a i z paluby je vidět mořské dno se všemi podrobnostmi.

U korálových útesů jsou žraloci. Petr Šťastný je nadšen, ostatní méně.

Tutéž nádhernou vyhlídku na mořské dno máme v pátek 2. května 1997, kdy opouštíme Bahamy. Předpověď slibuje až do neděle vítr SW do 24 uzlů , pak přechod studené fronty a za ní přeskok větru na NE 15 až 24 uzlů, tedy přímo do čela.

U pobřeží Grand Bahamy je však bezvětří až do večera. Teprve v noci na sobotu přichází východní vítr a pěkně sílí. Je to nádherná plavba na relativně hladké vodě v závětří mělčiny Little Bahama Bank. A jak se stáčíme ze severního na severovýchodní kurz, stáčí se i vítr poslušně na jihovýchod. Rychlost lodě dosahuje osmi uzlů. Nad ránem musíme refovat, jak se říká omezení plochy hlavní plachty částečným spuštěním a přišněrováním spodního pruhu plachtoviny k ráhnu. Naše plachta má pruhy dva, takže po zmenšení o jeden pruh se dá ještě zmenšit o další pruh.

Ve dne se vítr dále stáčí na jih a slábne. Plujeme pohodlně kurzem 070 s jedním refem na hlavní plachtě rychlostí 6,5 uzlu.

V poledne míjíme v těsné blízkosti mohutný trám. Srážka by dopadla špatně. V 16:00 domluvená rádiová relace s Milošem. Při nechtěném halze (obratu po větru s přehozením hlavní plachty) během přechodu fronty se mu utrhla hlavní přepážka. Ráhno udeřilo do bočních upínaček tak silně, že jejich ukotvení do hlavní přepážky ji celou odtrhlo od trupové skořepiny. Není to ale nic vážného, tvrdí do radiotelefonu, takže mu nenabízím asistenci, což mi ale na Bermudách vyčte. Přes den je slunečno, ale večer se na severozápadě výhrůžně blýská. Právě tam někde je Bluechips, čtyři míle na sever od naší pozice.

Vítr se dále přetáčí k západu. Nechci plout na čistý zadní vítr, chybějící závěs spinakrového pně, kterým se musí genua (velká kosatka) na zadní vítr rozepřít, máme nouzově nahrazen lanovou smyčkou, která moc nevydrží. Také se chci vyhnout další bouřkové frontě, stačí, že už v jedné jsme pěkně zmokli. Celou noc se držíme hodně k východu a ztrácíme spojení s Bluechipsem. Ten, jak se dovíme na Bermudách, nasadil spinakrový peň a projel deštěm na sever.

Po přechodu fronty přeskakuje v pondělí 5. května vítr na NE. Nezbývá než pracně křižovat v třímetrových oceánských vlnách. Během necelých tří dnů jsme upluli 500 mil (900 km), jsme tedy v půli cesty na Bermudy. Jenže křižování zbytek trasy prodlužuje na dvojnásobek. Pozice z GPS prozrazuje, že i když jsme napluli za pondělí 131 mil, k přístavu St. George´s jsme se přiblížili jen o 60 mil. Naštěstí protivítr slábne a stáčí se na čistý východ.

V úterý odpoledne svinujeme plachty a nastupuje motor. Přichází mlha a my jí motorujeme až do rána. Vítr od zádě se zvedá až po poledni. Nasazujeme spinakrový peň a pomalu se suneme třemi uzly na východoseverovýchod. Stále kurz 070. Je to příležitost ke spánku, loď se téměř nekýve. I zbytek posádky je v pohodě, všichni se už zapracovali.

8. května za svítání nad námi prochází další minifronta. Napřed děsivě krásná černá hradba mraků, pak prudký úder větru od severu o rychlosti 30 uzlů. Mám hlídku s Jardou Vokřálem. Zatímco on drží kormidlo, bleskově refuji, jako by šlo o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Ještě že mám po dvou měsících loď dokonale v ruce.

S východem slunce vítr slábne, ale stáčí se nevýhodně k východu. Tlačí nás pryč od Bermud.

Ve 14: 00 už zase motorujeme. Vítr je pryč. Jsme týden na Atlantiku a do St. George´s stále zbývá 200 mil. Nastává další noc, kterou celou musíme projet na motor.

Dopoledne v pátek 9. května se situace nemění. Bezvětří, hladké moře. Z kanystru doléváme naftu do tanku. Počítám spotřebu. Máme k dispozici ještě 91 litr paliva. Což reprezentuje necelých 40 motohodin, asi 240 mil. To by mělo na Bermudy stačit.

Před polednem se objevuje pár poryvů. Je zřejmé, že vítr, byť nesměle, přece jen nasazuje.

V poledne už fouká natolik, že Optimist má pod plachtami kormidelní rychlost. Směr větru je navýsost příznivý, jih k východu. Jen by měl trošku zesílit.

Jako vždy i tentokrát je Neptun zlomyslný. Ve 14:00 už duní z jihovýchodu na hranici 5° B a rychlost lodě přesahuje devět uzlů. Protáčející se lodní hřídel ale tak rachotí a má takové vibrace, že kvůli zpomalení musíme refovat.

Večer již fouká neodbytných 7° B a oceán začíná hučet. Hlavní plachta musí dolů. Je zřejmé, že na Bermudách budeme dřív, než jsem předpokládal. Také to znamená, že v noci budeme mít pod sebou návětrné pobřeží Bermud s množstvím nepříjemných útesů a s deformovanými vlnami, odraženými od břehu. A pak nás čeká komplikované zaplutí do plavebního kanálu Town Cut Channel, k jehož ústí je třeba prokličkovat mezi mělčinami a útesy.

Tohle nechci absolvovat v noci. Měním obsazení služeb, abych mohl zůstat trvale u mapového stolu. Průběžně kontroluji pozici Optimistu. Blížíme se k pobřeží příliš rychle. Zmenšujeme plochu genuy, dokud nezbývá kapesník o 4 čtverečních metrech. Nyní už osmičková vichřice přichází přímo zezadu a rychlost lodě nechce klesnout pod šest uzlů. Na levoboku je již možno pozorovat odraženou záři Hamiltonu a světla dalších osad, slitý světelný pruh se rychle rozpojuje do jednotlivých hvězdiček. Velké strmé vlny jsou spíše slyšet než vidět. Hučí to všude kolem a jsem docela rád, že nemusím kormidlovat.

Svítá do kalného rána. Oceán je rozbit do nechutně příkrých, nejméně čtyřmetrových vln se zlověstně syčícími hřebeny. Zvedají záď Optimistu, který z nich surfuje, aby v oblaku tříště přídí dunivě udeřil do úpatí vlny předchozí – jako kdybyste s náklaďákem spadli ze železničního náspu. V závětří, asi pět set metrů daleko, je vidět mohutný příboj na útesech a ostrůvcích před vlastním pobřežím.

Musíme Bermudy podeplout a pak se bočním větrem vracet na severozápad, abychom našli vstup do Town Cut Channelu. Viditelnost je mizerná, pár set metrů, a mám obavu, zda uvidíme všechny nutné navigační znaky. Pak zpozorujeme vpravo od přídě plachty. Od volného oceánu se blíží dva dvoustěžníky se silně narefovanými plachtami. Je to krásný pohled, jak se zarputile probíjejí předobokem proti obrovským vlnám ve vichřici 8° B. Jsou rychlejší než my, takže mi poslouží jako lodivodi.

V jejich úrovni měníme kurz na sever. Naštěstí vlny jsou zatlumeny ostrovy, ale teprve nyní si uvědomujeme, když nám udeří do tváří, jak silný vítr nás k Bermudám donesl. Pak už je vidět ústí kanálu, poznávám je podle fotografie, kterou mám ve své atlantické "bibli", v knize "The Atlantic Crossing Guide" anglické autorky Anne Hammickové.

Je nepříjemně zima, když motorujeme přes vnitřní zátoku St George´s k ostrůvku Harbour Ordnance Island, kde je budova celnice. Je to miniaturní kousek pevniny, oddělený od nábřeží St. George´s úzkým kanálem. U hráze z kůlů jsou už připoutány dvě jachty, jejichž posádky nám pomáhají se vyvázat. Ta pod americkou vlajkou má posádku Afroameričanů, což je řídký jev.

Aniž to tušíme, zakládáme tradici. Neboť každou etapu budeme končit za bouřlivého větru.

Příjemné překvapení. Místo celního poplatku ve výši 30 dolarů za osobu platím polovinu. Také se dovídám, že se mohu na tři dny vyvázat k nábřeží Market Wharf v kanále za Ordnance Island. Je to přímo ve středu města, náměstí s radnicí je odděleno budovou turistického střediska se sprchami a záchody. Kotví tam bok po boku tři Francouzi. Všímám si krajní lodě, rudě natřené Chicquity, jejíž posádku tvoří šlachovitý blonďák, a pak důležitě se tvářícího muže, kapitána vedlejší Tary, aniž mohu tušit, že oba sehrají roli v budoucím průběhu naší plavby.

Rychle překotvujeme, neboť u celnice začíná být těsno. Získávám místo přímo u nábřeží, na mě se chce vyvázat Němec s ocelovým kečem a v silném větru se přibližuje příliš rychle. Udeří do Optimistu a poškozuje průvlek na zádi. Posílá však manželku s omluvou, jíž je láhev karibského rumu. Na něj se vzápětí váže Angličan, jehož loď se jmenuje Shantue. I s ním se ještě potkáme. Atlantická vichřice sviští v lanoví, mračna se ženou těsně nad bělostnými střechami koloniálního městečka, neboť St. George´s se ani po třech stech letech příliš nezměnilo.

A zase prší.

Jsme unavení, nevyspalí, ale šťastní. Po deseti dnech od vyplutí z Miami, po týdnu nepřerušovaného pobytu na oceánu jsme konečně na Bermudách. Log ukazuje 1159 uplutých mil, z toho 270 na motor. Vichřice nám už nevadí, ale myslíme na Bluechips, který v přístavu není.

V neděli 11. května žhavím ráno radiotelefon. Hurá! Ihned slyším Miloše Křenka. Bluechips dorazil v noci a po dobrodružném zaplutí kanálem (byl naváděn dispečerem přístavního radaru metr za metrem) kotví v přístavní zátoce. Po celním a pasovém odbavení se připojí k nám.

Jednotlivé Bermudské ostrovy jsou dnes propojeny mosty do jednoho celku, takže začínáme říkat Bermuda, jak říkají všichni jachtaři. Celková plocha této nejstarší britské kolonie činí pouhých 53 km². Byla objevena náhodou, když na zdejších útesech ztroskotaly roku 1612 dvě anglické galeony lorda George Sommerse, vezoucí osadníky do severoamerické Virginie. Ze zbytků vraků a čerstvého dříví postavili trosečníci novou galeonu Deliverance, se kterou pak po roce šťastně do Virginie dopluli. Někteří se však vrátili a založili kolonii zde. Replika Deliverance II nyní spočívá v betonovém lůžku kousek od nábřeží a je krásně vidět z paluby Optimistu, vyvázaného v Market Wharf.

Poté, co po vzniku USA zůstaly Britům základny jenom v Kanadě, vzrostl význam Bermudy jako opěrného bodu a každý britský guvernér pokládal za povinnost vystavět tu nějakou pevnost. Takže dnešní návštěvník se neubrání dojmu, že Bermuda se skládá ze starých děl, cihlových bašt a betonových valů, doplněných golfovými hřišti a tichými hotely nad romantickými zátokami s bizarními útesy a zlatavým pískem. Avšak hlavně z přátelských lidí, neboť ostrované dobře vědí, že slepicí, která jim snáší zlatá vejce, je turismus.

Celý povrch hlavního ostrova je jedním velkým parkem, kde golfové dráhy nepozorovaně přecházejí do krajiny. Křižují i úzké silničky s bezchybným asfaltem a je humorné sledovat, jak auta dávají přednost golfovému vozíku, přejíždějícího od jedné jamky k druhé.

Tohle všechno pozorujeme za vycházky napříč ostrovem k zátoce Tobacco Bay. Na jejím severním výběžku se tyčí největší bermudská pevnost St. Catherine. Je proměněna v muzeum a pevnostní kasematy ukrývají nejen staré dělostřelecké kusy, ale i diorámy, předvádějící historii ostrovů. A jak je v britských muzeích zvykem, návštěvníka při procházení ponurých chodeb děsí automaticky spouštěné magnetofony. Tu se ozve dusot pochodující čety vojáků a klapání mušket, tu povely důstojníků při střídání stráží, jako by tou starou pevností stále bloudili duchové bývalé posádky. Můžete ale také slyšet pijácké písničky i kletby karbaníků, hrajících na sudu se střelným prachem poker.

Špatné počasí trvá, dešťové přeháňky se střídají s bouřlivým větrem. Navazujeme bližší vztahy se sousedy, s německým dvoustěžníkem Bullhorn. Čtrnáct metrů dlouhé plavidlo s automatickým kormidlem kapitánuje asi čtyřicetiletý Jürgen, posádku tvoří jeho žena a osmiletý syn Norman. Toulají se po světě už několik let, nyní se však vracejí do Německa, aby chlapec mohl konečně chodit do řádné školy. Norman je na Optimistu hned jako doma a svou přítulností předčí i zatoulané štěně. Bezelstně se svěřuje se všemi podivnostmi, které dítěti přináší život na jachtě uprostřed oceánu. Kupříkladu nikdy nejedl smažený řízek a jeho oblíbenou zábavou je honba na pavouky, které mají v lodi. Jsou to vlastně zábavy vězně, kterými se za plavby rozptyluje. Kamarády má zase jen mezi obdobně postiženými dětmi. Sotva se s někým skamarádím, už plujeme jinam, stěžuje si. Je vděčný za každý zájem a jeho kočkování podléhá i má kapitánská důstojnost.

Špatné počasí využíváme k opravám. Na Optimistu se v důsledku vlnobití odtrhl dřez od kuchyňské desky, na Bluechipsu se věnují opravám mnohem zásadnějším. Po vytrhání téměř celého interiéru nezbývá Miloši Křenkovi nic jiného než hlavní přepážku, na níž stojí stěžeň, opět přilaminovat k trupové skořepině a pak interiér osadit zpět. Při nákupu pryskyřice a skelné tkaniny mi vyčítá, že jsme se oddělili a on zůstal sám s poškozenou lodí. Na mou námitku, že na přímý dotaz v radiotelefonu havárii zlehčoval, namítá, že nemohl vystrašit vlastní posádku.

Během oprav již kotvíme v Pennos Wharf, těsně za benzínovou stanicí. Na Bermudě se buď můžete vyvázat zdarma k městskému nábřeží, k jednotlivým "wharfům", což jsou jakési výklenky v nábřeží, nebo použít soukromé mariny a jachtkluby v zátoce, kde se platí, a konečně volně kotvit v zátoce mimo plavební dráhu. Všechny tyto možnosti a plánky s místy, která připadají v úvahu, naleznete v "Bermuda Information Sheet". Jedná se o sešit, jenž dostane každý jachtař na celnici při vstupu, a který obsahuje v komprimované formě absolutně všechny informace, které jachtařský návštěvník potřebuje.

V pondělí 12. května se otáčí vítr. Odpoledne k nábřeží, kde před přídí obrovského výletního parníku jsme s Bluechipsem vyvázáni bok po boku, zajíždí osobní auto. Vystupuje z něho "dockmaster" a varuje nás před vichřicí, která se čeká z jihu. Doporučuje nám přejet zátoku a zakotvit pod protějším břehem. Beru to na vědomí, ale nemohu nic dělat, oprava Bluechipsu ještě není dokončena.

Před večerem se objevuje další auto a z něho vystupuje policista. Nekompromisně nám přikazuje, abychom okamžitě opustili nábřeží, neboť hrozí nebezpečí, že vlny na ně naše lodě vyhodí. S použitím kotvy, kterou již máme vyvezenu do návětří, odtahujeme Bluechipse od hráze a já s Optimistem zpod jeho boku vyklouzávám na volnou vodu.

Motorujeme přes zátoku St George´s Harbour na jih, na doporučené kotviště pod protějším břehem. Je už hodně zamračeno, ale vítr není nikterak silný. Na jižním kotvišti již kotví asi tucet jachet. Vybírám místo co nejblíže pobřeží a pod kopcem, na hloubce kolem 4 metrů. Pochopitelně visíme na "véčku" ze dvou kotev.

V noci lije a je slyšet hukot větru nad pobřežím. Sviští to i v naší takeláži, ale na palubě je téměř klid a na vodě jen drobné vlnky.

I v úterý dopoledne prší. Obcházím neútulně mokrou palubu, přerovnávám vodou nasáklá lana, když si všimnu velmi neobvyklého plavidla. Na kotviště s pomocí přívěsného motoru zaplouvá malá růžová plachetnice. Je neobyčejně úzká, spíše oplachtěná kanoe, nahoře úplně uzavřená bez kajutové nástavby, jen s plexisklovou navigační kopulí. Nad palubou se tyčí útlý stěžeň, který je silně zakloněn a postrádá ráhno. To podivné plavidlo nese na zádi vlajku s helvetským křížem, ale pod sálingem, div se světe, se třepetá česká vlajka!

Po našem pravoboku kotví pěkný anglický "oldtimer", žlutý kutr se svislým klounem a dlouhým čelenem. Než stačím jakkoli zareagovat, růžová lodička mizí za žlutým Angličanem a zřejmě se k němu vyvazuje.

"KDO U VÁS MLUVÍ ČESKY?!," řvu, jako bych se měl strhat. Na palubě žlutého kutru vypuká zmatek a pak se ozývá mužský hlas: "JÁ".

"PŘIJEĎ K NÁM!" zvu neznámého.

Za půl hodiny je podivné plavidélko vyvázáno k levoboku Optimistu. Jmenuje se Jahelka. Předpokládám, že jméno nebylo vybráno ani tak na počest populárního zpívajícího advokáta, ale spíše podle komodora Jahelky, postavy z humoristické knížky Vzpoura na Primátoru Dittrich autorů Rady a Žáka.

Vzápětí můj odhad potvrzuje kapitán a majitel v jedné osobě. Je jím Honza Karel, československý reprezentant a mistr světa v kanoistice, který po roce 1968 emigroval napřed do Rakouska a pak do Švýcarska. Ze Švýcarska pochází i další a jediný člen posádky, Honzova přítelkyně Lydia.

Jahelka připlula nonstop z Portorika a všichni na palubě Optimistu jsou už natolik zkušenými námořníky, že si dovedou představit, co to obnáší. Takže veškerý komfort naší třináctimetrové lodi je nyní hostům k dispozici. Lydia se přiznává, že deset dní nespala, nicméně se nadšeně vrhá do sprchy. Když zasedáme v salonu k pozdnímu obědu, servíruje Jarda Vokřál na počest hostů vepřo knedlo zelo.

Honza se revanšuje barvitým vyprávěním. Toulá se s Jahelkou, kterou si postavil podle vlastních plánů, po Atlantiku již sedm let. Karibik, Brazílie, Venezuela, to byla místa, kde strávil nejvíce času. Lydia je s ním poslední dva roky, mají na kontě i horolezecké expedice do And a několik metráků horolezeckého vybavení vezou nyní na Jahelce zpět do Evropy.

Pochopitelně se vyptáváme navzájem, kam plujeme. A Honza nám znovu vyráží dech. Na otázku, kde chce spustit kotvu naposledy, odpovídá bezelstně : "No přece v Kamýku nad Vltavou." A když vidí naše šokované obličeje, dodává: "Co je? Nebo komory na Vltavě už nefungujou?!"

Večer napravo od nás spouští kotvu Bluechips a přitahuje se k našemu pravoboku. Vytváříme tak český ostrůvek uprostřed St George´s Harbour a povídáme si hluboko do noci.

Ve středu stále vane silný vítr. Bluechips vyráží na průzkum k benzínce a Miloš mi radiotelefonem sděluje, že už to jde. Přemisťujeme se také k benzínce a bereme naftu, 177 litrů, z toho 83 litrů do kanystrů, které zde draze kupujeme, pár za 45 dolarů. Také nafta je drahá, platíme nejvyšší cenu za celou plavbu, více než dolar za litr, ale nikdo z nás není jasnovidec, aby uhádl, že ji nebudeme potřebovat a dobrou polovinu dovezeme až na Sardinii. Naopak, máme obavy z pásma bezvětří před Azory.

Miloš Křenek mě zaskakuje, když mi oznamuje, že hodlá vyplout na Azory ještě téhož večera. Moje posádka chce doplnit zásoby pitiva v Duty Free Shopu a tak se domlouváme, že Optimist vyrazí o dvanáct hodin později, ve čtvrtek 15. května ráno.

Máme k dispozici pětidenní předpověď počasí z letiště. Uvádí jižní proudění kolem azorské tlakové výše, vítr S až SW o síle 10 až 15 uzlů.

O půlnoci mám rádiovou relaci s Bluechipsem. Plachtí velmi rychle v silném zadním větru a v prudkém dešti. Ještě nevím, že jeho dvanáctihodinový náskok nikdy nedohoním. I na Bermudě prší a v noci se přes naše kotviště převalí dvě bouřky s blesky a hromy. Jsme rádi, že jsme nejeli.

Jenže prší i ráno, takže opouštíme St George´s za prudkého lijáku. Prší i do kelímku se zmrzlinou, jíž si oslazujeme rozloučení s bezpečím přístavu. Ze všech vyvázaných jachet nám mávají na rozloučenou. Jako vojákům, když odcházeli do první linie. Vše, lidé, lodě, domy, pobřeží, rychle mizí za bílošedou clonou deště. S brutální rychlostí jsme dáni na pospas oceánu. Před námi je téměř 3 500 km pusté vodní pláně. Co nám přinese těch 14 dní klášterní samoty? Další bouřky a vichřice?

**************************************************

Tip na poslední prázdninový výlet nebo na víkend

Od soboty 17. srpna až do konce září 2013 se v ondřejovském mlýně (Turkovická 159, Ondřejov) koná výstava modelů pozemní techniky z období druhé světové války v měřítku 1 : 35. Na téměř padesáti „scénických podložkách“ ze sbírky Františka „Mrože“ Novotného, kterého si čtenáři NP ještě možná pamatují z rubriky „Mrožoviny“, jsou chronologicky zachyceny válečné situace – od dělení Polska koncem září 1939, vpádu Němců do Francie a do Sovětského svazu, bojů v Africe a stavby Atlantického valu přes ofenzívu USA v Tichomoří, postup Spojenců na Západě a operaci Bagration na Východě až k dobytí Berlína a Pražskému povstání. Celkem je vystaveno asi sto plastikových modelů obrněných vozidel, děl a nákladních automobilů, z nichž některé znají návštěvníci internetové stránky Militaria.cz z rubriky Toluenové opojení – galerie.

Tato přehlídka událostí druhé světové války v miniatuře je doplněna prodejní výstavou stavebnic a vláčků MERKUR, které budou předváděny na kolejišti v provozu a malí návštěvníci si je budou moci řídit.

Výstava s dobrovolným vstupným je přístupná každý den od 14.00 do 18.00 a mimo uvedenou dobu si lze individuální návštěvu domluvit na telefonních číslech 323 649 001 a 723 658 754.

Místo konání výstavy snadno najdete, ondřejovský mlýn leží ve vidličce turkovické a mnichovické silnice a na zahradě stojí nepřehlédnutelná námořní plachetnice.

Návštěvu výstavy můžete spojit s procházkou areálem ondřejovské hvězdárny nebo s výletem do okolních krásných lesů, eventuálně v klidu a s předstihem výhodně nakoupit vánoční dárky pro své ratolesti.