„Ještě bychom se mohli podívat na em třináctku a em padesát sedmičku…“ S něčím takovým se potkáte v každém oboru. Zapálený nadšenec začne v rozhovoru s vámi vydávat zvuky na první poslech podobné slovům, které však pro všechny ostatní představují nesrozumitelné kódy. Inspirován červnovým sloupkem překladatelky Lenky Kapsové o vymlasknuté klopce, přidám jeden postřeh z oboru astronomie.

Když zajdete za pozdně letních večerů na některou z hvězdáren, snadno se vám může stát, že uvidíte M8, M13, M31, M57, k ránu ještě M1 nebo M45. Ne, nejde o přehled šroubů a matiček podivných metrických závitů, které byly použity na komplikované konstrukci astronomických přístrojů. Hvězdáři takto nepěkně hovoří o těch nejkrásnějších objektech vzdáleného vesmíru. Ve svatém nadšení tak někdy mluví i k lidem, kteří o původu těch zkratek vůbec nic netuší.

Ty kódy jsou staré více než dvě stě let. Francouzský astronom Charles Messier (odtud písmeno M) totiž v 18. století začal vytvářet seznam mlhovin, které jej občas mátly při sledování komet. Za přispění jeho kolegů katalog postupně rostl. Přibývaly do něj nejen „mlhoviny“, tedy oblaka plynu a prachu, ale i skupiny a kupy hvězd a také spirální útvary, kterým se ve dvacátém století začalo říkat galaxie. Výsledkem je soupis více než stovky vesmírných objektů. Těch nejjasnějších, nejnápadnějších – a nejkrásnějších.

Hned první položka Messierova seznamu má poetické jméno Krabí mlhovina. Označení M8 nese rozsáhlá mlhovina Laguna v souhvězdí Střelce – oblak plynu a prachu ve kterém se právě teď rodí hvězdy. M13 je zase kulová hvězdokupa v souhvězdí Herkula. V malém dalekohledu vypadá jako mlhavá skvrna. Při pohledu větším teleskopem užasneme nad nespočetným množstvím hvězdiček, které vypadají jako hromádka krupice. Hvězdokupa označovaná jako M44 má také jméno – Jesličky. Anglicky se jí říká Beehive, tedy Úl, protože opravdu vypadá jako roj včel. Pod kódem M31 se skrývá galaxie v souhvězdí Andromedy. Vlastně se ani moc neskrývá – je nejvzdálenějším vesmírným objektem, který můžeme vidět bez dalekohledu. Světlo k nám od ní letí téměř dva a půl milionu roků.

A třeba M51, M81 nebo M100, to už jsou opravdu pořádné závity. Doslova. Jsou to totiž spirální galaxie, jejichž ramena vinoucí se okolo jasného centra můžeme trochu větším amatérským teleskopem na vlastní oči zahlédnout. Té první se říká Vírová, dalším dvěma jméno (zatím) nikdo nedal.

Tohle povídání by dalo na 109 sloupků, protože právě tolik je v Messierově katalogu položek. Lepší je ale pohlédnout do dalekohledu a pokochat se tou krásou na vlastní oči. A kdyby vás přitom přepadl pocit, že vám astronom „valí šrouby do hlavy“, vězte, že se jen profesionálně zapomněl nebo nechal unést. Messierovy objekty ale nezklamou nikdy.

LN, 25.8.2018

Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária hl.m. Prahy