Díky Sardenu to vidím na vlastní oči hezky srovnané vedle sebe:

CENY: nominace na ceny Hugo vyhlášeny

MEJLEM: Výsledky prvního kola Akademie SFFH za rok 2005

Pěkné přehledné články přímo vyzývají k porovnání. A v tom druhém mi něco velice důležitého chybí. Ano, uhodli. Jak je jasné už od titulku, ve výčtu kategorií mi chybí pramáti žánru – povídka všeho druhu. Povídky jsou krev fantastiky poháněná srdci soutěží a až nastane Armageddon a naše duše budou zbaveny všeho hmotného, zůstane jen příběh. Obrovská všeobsahující univerzální povídka. To ovšem už bude pozdě se k ní modlit a zatracení nevěřící budou odsouzeni navždy bloudit nekonečnými pláněmi románů.

Opravdu považuji scifi/fantasy povídku za pramáti, bez ohledu na to, zda se za svobodna jmenovala romaneto a jestli se později spustila s komiksem, mainstreamem nebo - budiž jí odpuštěno - s filmem. Ať už se mi kdy jevila jako dokonalá dáma nebo ušmudlaná husa, naprosto ji obdivuji pro tu nekompromisní mesalianci umění a zábavy, kterou vždycky provozovala, provozuje a provozovat bude, protože je pro ni stvořena.

Povídka je i nástrojem. Je surfem, který s námi letí s větrem o závod na zpěněných vlnách fantazie, je balónem, z jehož koše pozorujeme neznámý svět. Povídka je pomíjivá, kouzelná a přitažlivá jako jiskra ohňostroje. Nebo by taková měla být.

Ne že by to všechno, byť v pomalejším rytmu, nezvládl román. Ale povídka je ještě něco. Je drápek, kterým se ty bláznivé nápady a představy chytly některých duší. Pastička, do které jsme, rádi, napochodovali a pak chtěli další a další. Nakonec jsme si samozřejmě koupili román, ale to bylo až potom.

V těch temných dobách, kdy termín Hvězdné války byl výrazem z oboru politiky a zároveň jménem nesplnitelné touhy, v dobách mého dětství, byly scifi povídky všude. Ve VTM v T magazínu, myslím občas i v Květech a ve 100+1. Taky samozřejmě v dětských časopisech Ohníčku a Pionýru. Vysílali je poměrně často v rádiu. Pravidelně v sobotu ráno v Meteoru, v dětských vysíláních, v různých četbách a dramatizacích. Jistěže se mezi nimi našly děsivé ideologické zpotvořeniny. S tím rizikem jsem se vrhala na každou další a většinou jsem byla odměněna. Chápete tedy jistě, že musím být nutně sentimentální.

Nebudu se tvářit, že nevím, že próza rozsahem od novely níž včetně, byla dávno uznána nehodnou ocenění Akademie SFFH a nemůžu se taky tvářit, že mi to nevadí.

Dále se rovněž nebudu tvářit, že bych mezi povídkami v poslední době viděla příliš kusů připomínajících pilota Pirxe či Marťanskou kroniku, neřku-li něco od Součka. Přesto se odvažuji tvrdit, že pohrdnutí povídkou může být hereze, za kterou zaplatí celý žánr.

Někdo musí kultivovat, chránit a podporovat zdroj inspirace a invence, kterým je povídková tvorba. Trh se toho asi těžko ujme, což sice jednak znamená, že love nebudou, ale nijak to nevylučuje možnost morální podpory a uznání, které jsou nenahraditelné a nezaplatitelné. Až bude mít mládež budoucnosti game over nebo zlomenou ruku, musí tady pořád být někdo, kdo jim podstrčí něco dobrého ke čtení.

Ale něco dobrého se nenapíše samo. Takže odcházím trénovat abych se v geologicky dohledné době stala kvalitní autorkou povídek. A - při mém bojovém culíku - nepřestanu s tím. Ne dokud vím, že Titanik stavěli profesionálové a Noemovu archu amatéři. Ale to už je zase jiná mistička polívčičky.