19.6.2019 | Svátek má Leoš


ARMÁDA: Stojí mužik před újezdem

27.4.2011

Proč má Česko tolik a tak rozsáhlých vojenských prostorů? Protože jejich vznik umožnilo sociální a etnické inženýrství po roce 1945.

Máme malou profesionální armádu. Její početní stav klesl oproti éře komunismu na desetinu. Jenže z osmi vojenských prostorů, které nám z doby totality zůstaly, jich stále funguje ještě pět. Jistě, je pro to řada důvodů – třeba že výcvik se přesunul z cvičáků u kasáren právě do zvláštních areálů, že v nich se chystají vojáci na zahraniční mise nebo že tam cvičí i naši spojenci z NATO. Ale stejně je to nějak nepoměrně moc.

Česká armáda prakticky zlikvidovala tanky (jejich současný počet by před čtvrtstoletím vydal na jeden tankový prapor), chystá se likvidovat vrtulníkové letectvo, šetří, kde se dá, a získává charakter expedičního sboru. Přitom právě rozsah vojenských prostorů byl redukcemi, šetřením a profesionalizací zasažen nejméně.

Ve vojenských prostorech jako by přežíval starý duch, který dal vojákům notnou část této země do výhradního léna. Ten duch žije i v jazyce vytrvale používajícím archaický výraz vojenský újezd. Čpí z něj východní podřízenost, obraz mužika žmoulajícího čepici před drábem. Však také ruská tradice újezdů sahá až do 13. století. I názvy českých vojenských újezdů – odvozené z maličkých, zaměnitelných, navíc už zaniklých vesnic – působí dojmem, že armáda stále pěstuje východní kult utajování. Asi jako když Sověti nazvali kosmodrom Bajkonur podle vesnice vzdálené tři sta kilometrů. Proč se vojenský prostor v Doupovských horách úředně jmenuje Hradiště a v Drahanské vrchovině zase Březina? Kolik je u nás Hradišť a Březin?

A i když chce vláda jeden z těch újezdů zrušit a otevře občanům Brdy, představují vojenské prostory svéráznou kapitolu české historie, společenského vývoje, krajinotvorby i ochrany přírody. Už fakt, že jejich existence a fungování se dotýká tolika aspektů života této země, svědčí o jejich zvláštní roli. Chcete vidět stratovulkán?

Podívá-li se člověk na mapu zdejších vojenských prostorů (nota bene kdyby se podíval na takovou mapu z roku 1989), žasne nad jejich početností i rozlohou. Jsou to areály o ploše malých okresů. Nevyplňují periferní kouty někde na okrajích měst, v přímém sousedství kasáren, ale rozsáhlé krajinné celky. Zájemce o návštěvu pak staví do role mužiků žmoulajících čepici před vrchností. Ne že by návštěva byla úplně nemožná, nicméně naráží na nejrůznější ale.

Chcete navštívit jediné středočeské hory? Máte smůlu, v Brdech je vojenský prostor (Jince). Chcete navštívit jediný bývalý stratovulkán na českém území? Máte smůlu, sopečný prostor Doupovských hor pokrývá vojenský prostor (Hradiště). Chcete vidět prameny Odry? Máte smůlu, v Oderských vrších je vojenský prostor (Libavá). Chcete zabrousit do nedotčené Šumavy na východ od Boubína, ke Knížecímu stolci a na horní Blanici? Máte smůlu, tam se cvičí nasazení pro Afghánistán ve vojenském prostoru (Boletice).

Tak trochu to připomíná současný trend filmů – hraných i dokumentárních – o římské říši. Protože film je doménou Anglosasů, děj často umisťuje do římské provincie Britannia. Divák pak získá dojem, že o impériu sahajícím od Gibraltaru až po Perský záliv se rozhodovalo v Británii. A podobně počet i rozloha českých vojenských prostorů vzbuzuje dojem, že studená válka se rozhodovala u nás a že máme dobrý důvod v tom pokračovat.

Aby nevznikla mýlka, vojenské prostory si udržují i nejdemokratičtější země. Rozdíly však najdeme ve velikosti i míře uzavření.

Doupovské hory jsou asi největším armádním areálem na evropském kontinentě. Jeho plochu 332 km2 nepřekonají ani největší vojenské prostory v Německu (a to je co říct, neboť tam mají své výcvikové areály i Američané a Britové), Francii, Polsku, Rakousku či na Slovensku. Na první pohled lze říci, že větší je se svými 390 km2 britský vojenský prostor Salisbury Plain (těsně vedle proslulého Stonehenge), ale na webu se dočteme, že z té ohromné plochy zůstává jen 100 km2 permanentně uzavřeno pro veřejnost.

Proč je tu tolik vojenských prostorů, navíc tak ucelených a uzavřených? Proč se v posledních letech otevřely pouze jejich úzké okraje? Důvod je specificky český, respektive – jak je tomu u sousedů – polský. Spočívá ve vysídlení českých Němců, respektive v posunutí Polska na západ po roce 1945.

Ze všech vojenských újezdů na českém území byly pouze tři cíleně založeny: Milovice už za císaře pána a Brdy i Drahany jako prvorepublikové střelnice. Všechny ostatní – tedy Šumava, Doupovské hory, Oderské vrchy, ze zrušených pak Ralsko a Slavkovský les – spadly státu do klína po odsunu zdejších Němců. Nešlo o žádné pustiny či vřesoviště (areály, na kterých cvičí vojáci v Británii či v Německu), ale o kultivované krajiny s městy, vesnicemi a desetitisíci obyvatel. Atyto areály se staly předmětem sociálního a etnického inženýrství.

Jakmile jejich obyvatelé zmizeli (byli odsunuti, říká se korektně), chopili se těch území nejprve revoluční gardisté, pak dosídlenci, pohraničníci a vojáci. Proto vzniklo tolik vojenských újezdů v oblastech, jež byly atraktivní – či alespoň přijatelné – pro zdejší Němce, ale nebyly atraktivní pro čerstvé dosídlence. Ti si bohatě vystačili s městy či zemědělskými regiony, nicméně zájem o dosídlení drsnějších vrchovin nebyl ani ze strany lidí, ani ze strany státu. Turisticky atraktivní hory jako Šumavu a zprvu i Krušné hory zabrali hraničáři, takže to, co zbylo, spadlo do klína armádě. Takto stát přišel k „bezprizorným“ areálům, se kterými si mohl dělat, co chtěl.

Armáda tak získala ohromné a souvislé prostory Doupovských hor, Slavkovského lesa, Šumavy, Oderských vrchů i Ralska. (A upřímně řečeno, dodnes není zcela jasné, proč ze Slavkovského lesa – z vojenského újezdu Prameny – už v roce 1954 vycouvala. Jisté je, že do té doby je Slavkovský les skvostnou divočinou, jež v některých místech připomíná Aljašku.) Armádě prostě spadla do klína možnost cvičit vojáky nejenom v různorodých přírodních terénech, ale i v opuštěných městech a vesnicích. To, co je známo třeba z americké Nevady, kde bylo postaveno speciální městečko pro pokusné výbuchy jaderné bomby a analýzu jejich účinků, u nás běželo – tedy až na tu atomovou bombu – jaksi rutinně.

Kdo tomu nevěří, ať si vzpomene na starší české filmy z válečného či antiutopického prostředí. Víte, kde Karel Steklý natáčel bojové scény z Haliče pro filmového Švejka? V Boleticích. A kde se vzalo zpustlé postkatastrofické město ze Schmidtova filmu Konec srpna v hotelu Ozon? V Doupově dvacet let po válce.

To vše ovlivňuje i současné rozhodování. Právě proto, že vojenské újezdy vznikly v rozsáhlých krajinných celcích, zasahují i do ochrany krajiny. Když padla železná opona, zmizeli pohraničníci, ale jimi střežené areály si podržely divoký ráz. A základní otázka zněla: Máme ten divoký (někdo by řekl zdivočelý) ráz krajiny chránit coby původní, tedy bezzásahově, řekněme v americkém stylu? Nebo máme po půlstoleté pauze obnovit kultivaci a využití té krajiny spíše ve stylu evropském? Podobně je tomu i s vojenskými prostory. Zvažuje-li se jejich rušení, je třeba si položit otázku: Preferujeme uchování více či méně nedotčené přírody? Pak nechme správu těch ploch armádě. (Ta je ohlídá důsledněji než ochranáři.) Preferujeme kultivaci krajiny a její využití? Pak ty pozemky armádě seberme. Není to černobílý spor, obě varianty mají své plusy a minusy. Musí se rozhodnout politicky.

LN, 22.4.2011

Autor je komentátor LN



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


R. Langer
9:21
27.4.2011

V. Kain
10:00
27.4.2011

R. Langer
14:44
27.4.2011

R. John
0:46
27.4.2011

J. Hruška
7:18
27.4.2011

počet příspěvků: 6, poslední 27.4.2011 02:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.