27.6.2016 | Svátek má Ladislav






BTW: Na stopě aneb jak myslet čtyřrozměrně

31.7.2014

Ještě jsem trochu udýchaná, když s Berry u boku předstupuju před Vláďu, „našeho“ policejního psovoda, a čekám na ortel. Já si o průběhu stopy mohu myslet ledacos, ale dobře vím, že skutečné hodnocení svého výkonu dostanu až od něho. Najednou se na mě usměje: „Chceš slyšet pravdu?“

 

Samozřejmě, že chci, přestože vím, že nejspíš moc lichotivá nebude. Jenže já Vláďovi věřím – stejně jako všichni ostatní na výcvikovém táboře Kynologické záchranné jednotky v Zahradišti, kterého jsme se jako hosté (z naší organizace Rescue Stopaři) minulý týden zúčastnili. Sázíme na jeho hluboké znalosti práce se psy, schopnost pozorně sledovat každý detail v chování psa, stejně jako srozumitelnost, s jakou nám dovede vysvětlit, kde děláme chyby my i naši svěřenci.

Berri a Ari čekají v lese, až na ně přijde řada

Berry a Ari čekají v lese, až na ně přijde řada

Protože Vláďa není jen odborník, ale je to i dobrý člověk, který má psy opravdu rád a pravdu umí servírovat s pochopením pro chvějící se ego psovoda. Právě proto, že je zkušený, ví, že učený z nebe nespadl a s chybami je prostě třeba pracovat tak, aby se jich člověk zbavil – a mohl dělat jiné:))

U mantrailingu, neboli praktického stopování, kde je cílem najít konkrétní osobu podle jejího individuálního pachu, není mnoho pravidel – cílem je najít člověka a jak se k němu psovod se psem dostanou, je prostě na nich. Pes smí čichat i vysokým nosem a ověřování lomů stopy kontrolním kolečkem (zakazované u sportovního stopování) je spíš vítáno, protože na starých stopách v terénu, nebo na městských křižovatkách, je to často jediný způsob, jak si pes může být dalším průběhem stopy jistý.

Pohyb v nejrůznějším terénu za různého počasí a denních dob nabízí psu, a především pak psovodovi (který musí pochopit, co pes řeší), množství problémů k řešení. Jinak se chová pach na dně údolí, jinak na svahu, jinak na rozfoukané pláni. Pes a psovod musejí spolupracovat a tak se snadno stane, že chybný úsudek psovoda (stačí špatně odhadnout místo, kde dáte psovi napít – když neznáte průběh stopy, můžete klidně zastavit psa v kritickém bodě a on se už potom nedokáže správně vrátit do stopy:)) pokazí jinak správnou práci psa.

Nasumování z pachového předmětu ležícího na zemi - Ari to tak má radši

Nasumování z pachového předmětu ležícího na zemi - Ari to tak má radši

Samozřejmě, že nikdo z nás nedělá chyby schválně, jen těch podmínek, které je třeba uhlídat, je prostě strašně moc. Navíc musíte uvažovat „čtyřrozměrně“ – tedy myslet nejen v prostoru, kde hledáte, ale i v čase – protože pach se se stárnutím stopy pohybuje, je ho méně a podléhá proudění vzduchu odpovídajícímu panujícímu počasí, denní době, reliéfu terénu a povrchům, na kterých pracujete.

Při vyhledávání ztraceného člověka vlastně skoro nikdy nepracujete v kontrolovaném prostředí a náhoda má nad vámi větší moc, než je člověk ochoten si připustit. Tomu je třeba přizpůsobit trénink. A tak se pomalu skládají dovednosti.

Nejdřív pes poznává různé povrchy (louka, pole, les, prašné cesty, štěrk, asfalt, dlažba...) a učí se na nich sledovat jedinou čerstvou stopu. A člověk se ho učí číst – je na stopě, nebo si vymýšlí? Nepřepnul se náhodou ze sledované osoby na zajíce nebo na kočku? Potom musí zvládat přechody mezi jednotlivými povrchy. Později musí řešit stopu starší a to stáří stopy postupně narůstá. A nezapomeňte započítat počasí – pes musí tohle všechno umět za sucha i za mokra, za horka i za mrazu.

Pach má Ari uložený v nose, takže jdeme

Pach má Ari uložený v nose, takže jdeme

Další klíčovou dovedností je pachové rozlišení – tedy neklade se už jen jedna stopa, ale vedle správného kladeče jde kladeč falešný a pes si musí vybrat. Nejdřív se dává pachový předmět identifikující psovi osobu, kterou má hledat, blíž k té správné stopě, pak doprostřed, nakonec k té falešné. Později se přidávají další falešní kladeči. Potom se začne čarovat se stářím položených stop.

Pes má v instinktech zapsán povel: sleduj nejčerstvější stopu! To proto, že na čerstvé stopě není kořist daleko. Jenže my ho nutíme nejen sledovat konkrétní stopu (a ne tu, kterou by si sám vybral), ale chceme, aby se jí držel, i když bude stará, přešlapaná novějšími i zcela čerstvými stopami. A to je pro psa těžké – ne proto, že mu na to nestačil nos (když je samozřejmě stopa sledovatelná), ale nemusí mu na to stačit motivace.

A to je další těžký úkol pro psovoda – motivovat psa tak, aby byl ochoten pro něj pracovat i proti svým instinktům. U psů důvěrně žijících s lidmi se navíc přidává i do jisté míry nečekaný faktor – pes má své preference, pokud jde o lidi, které je dobrovolně ochoten sledovat. Typickým příkladem je německý ovčák Nicolas, který s námi pracuje se svojí paničkou. Nico radši stopuje ženy než muže, takže pokud se něco učí, dáme mu jako správného kladeče ženu a jako falešného muže (ne pánečka, ten má výsadní postavení:)). Pokud ho chceme vyzkoušet, tak to prostě prohodíme:))

Ari na stopě

Ari na stopě

Psí preference ale mohou být mnohem jemněji vyhraněné – mohou se týkat čistě osobního pachu jednotlivce, jeho rasy, stáří, životního stylu a podobně. Každý psovod by měl svého psa znát a v tréninku mu dát možnost „načuchat“ co nejširší spektrum lidí a dobře si všímat, jak na ně reaguje. Což je výborná poučka v teorii, ale v praxi to značně vázne... asi chápete proč:))

Takže v každém tréninku se počítá s různými povrchy, stářím stopy a pachovým rozlišením (falešné stopy jsou starší, stejně staré nebo čerstvější než stopa pravá). Tréninkové stopy se podle momentálního stupně výcviku dané problematiky buď dohodnou a značí (fáborky, křídy), jen dohodnou, nebo jsou slepé – tedy pes s psovodem nevědí, kudy stopa vede.

Podstupeň slepé stopy je varianta, kdy za psovodem jde pozorovatel, který ví, kudy stopa vede a postup týmu (pes + psovod jsou nezaměnitelný tým) sleduje a případně koriguje. Největší legrace je úplně slepá stopa, kterou v případě, kdy se tým beznadějně ztratí a kladeč mrzne v houští, jistí mobilní telefon. Všichni pak doufají, že v obou oblastech (kladeč i tým) bude k dispozici mobilní signál:))

Pokud má pes jít starou stopu – obvykle od dvou hodin výš, nabízí se další organizačně-pachová lahůdka. Těžko můžete po někom chtít, aby trčel někde v jámě nebo v roští dvě a více hodin, tudíž je třeba stopu naplánovat tak, aby kladeč mohl z úkrytu odejít a zase se do něj vrátit, aniž by „poškodil“ starou stopu. Vzhledem k tomu, že zkušený pes si načichá i člověka v autě (pokud je stopa čerstvá) je třeba u městských stop docela oříšek objet trasu stopy tak, aby se k ní kladeč v autě příliš nepřiblížil.

Berry a já před začátkem stopy

Berry a já před začátkem stopy

Ale vraťme se k okamžiku, kdy jsem čekala na vyhodnocení svého výkonu. Berry šla hodinu starou stopu, začínající na rušné cestě ústící do kempu, pokračující na různých lesních cestách, aby končila na hraně lesa a rozlehlé louky. Terén byl důkladně pošlapaný, protože to bylo místo, kde nejméně půlka psovodů z tábora venčila své psy a na té úvodní cestě navíc jezdila auta a chodili další lidé. Dana, která stopu kladla, si navíc cestou zaběhla na hráz rybníka, kde si chvíli poseděla na pohodlném pařezu.

Znala jsem začátek stopy a tušila jsem, kde stopa končí. Berry byla natěšená, tak jsem doufala, že aspoň začneme:)) Hodinu stará stopa by jí teoreticky neměla dělat problémy, ale ono to tam bylo opravdu hodně pošlapané, takže jsem byla ráda, když se po dvou opatrných kolečkách v oblasti PLS (place last seen – neboli místo, kde byla hledaná osoba naposledy spatřena) celkem rozhodným krokem vydala správným směrem.

Berry ví a už běží!!!

Berry ví a už běží!!!

Když zatočila na lesní pěšinu pokrytou jehličím, zrychlila do klusu. Já musela zrychlit taky – netroufla jsem si ji zdržovat. Co kdyby si myslela, že s ní nesouhlasím?:)) Na křižovatkách lesních cest naštěstí vždycky zvolnila, ověřila si směr a potom zase odklusala po zvolené stezce. Když jsme přiběhly k rybníku, došla k pařezu u hráze, očichala ho a vydala se dál po hrázi. Nevěděla jsem, jestli tam Dana šla, tak jsem ji nechala být. Už to, že Berry neklusala, naznačovalo, že si není jistá. Když došla na konec hráze a očichala úpatí prudce se zvedající pěšiny, tak se zastavila úplně a začala prozkoumávat celý půlkruh možných cest. Nic. Otočila se a vracely jsme se zpátky k pařezu. Z téhle strany ale rychle pochopila, že jde o „vracečku“, neboli Dana se vrátila od rybníka zpět po své stopě na hlavní lesní cestu a tam zahnula vlevo. Zahnuly jsme taky.

No a pak se stalo, co se stát nemělo. Jak si Berry na rovné cestě, působící pro okolní les tak trochu jako průvanový tunel, ověřovala stopu, zaběhla mi do lesa a cestou si zamotala stopovačku do hromady roští. Strhlo jí to zpátky a než jsem to rozmotala, tak ji to (rozdychtěnou jít po stopě) strhlo podruhé. Vymotala jsem se a nechala ji jít, aniž jsem cokoliv řekla nebo udělala, a to byla vážná chyba, která mi samozřejmě vůbec nedošla. Přitom, jak se později ukázalo, jsme byly kousek od cíle!

Ano, tudy ten chlap šel (Berry)

Ano, tudy ten chlap šel (Berry)

Berry se pak tvářila, že neví, co chci a zkoušela cesty z rozcestí, na které jsme přišly. Vůbec jsem v tu chvíli nechápala, proč se mi dosud radostně pracující pes najednou tváří tak nešťastně. Nakonec jsem jí dala znovu čuchnout k pachovce a na křižovatce ji „restartovala“. Ten kousek po louce už potom proběhla snadno, ale radost v tom nějak nebyla.

Když jsem Vláďovi kývla na tu pravdu, věděla jsem, že to zakončení bylo špatné, byť jsem tehdy nevěděla proč. Jenže se ukázalo, že toho nebylo v pořádku víc. Ale nejdřív k tomu zakončení. Když se mi zachytila stopovačka, byla Berry na správné stopě. Protože jsem nedala žádný povel, který by ji ubezpečil, že problémy mám já a ne ona (Sedni, čekej... hodná. Hledej dál!), tak si myslela, že nesouhlasím s tím, po jaké stopě jde. Ale kudy tedy měla jít? Tak zkoušela různé cesty a nechala se ode mne „tlačit“ před sebou. Restart jí pomohl, ale asi si už v té době o mně myslela své.

Ale kde jinde ještě mohla být chyba? Rychle si v duchu procházím stopu – Berry byla spolehlivá, když omylem zašla na hráz, sama se vrátila. Celý prostředek stopy jsem neznala, takže jsem nemohla napovídat. Tak co bylo špatně? Ukázalo se, že jsme byly „uličnice“:))

Vláďa mi vysvětlil, že stereotyp, kterého se dopouštíme v tréninku, kdy necháváme psy chodit po cestách (Vedeš si stopovací deník? Ne? Tak vidíš! Kdyby sis ho vedla, tak bys to tam našla!:)), vede k tomu, že Berry si vyřeší křižovatku, a jak najde směr, už si lážo plážo běží až k další křižovatce, kde zase chvíli poctivě pracuje, aby našla, kudy dál. (A já ještě byla ráda, že běží!:))

„Dělali to na ulicích i někteří naši policejní psi. Jenže to je špatně – člověk může kdykoliv z ulice vejít do nějakého vchodu, může mimo křižovatku přeběhnout na druhou stranu ulice. A jak to zjistí pes, který se fláká? Pes musí pracovat pořád a pořád pracuje jen tehdy, když si nikdy není jistý, kudy stopa půjde. A vaším úkolem je psa trénovat tak, aby si jistý nebyl!“  Hm, tak to bychom měly:))

Amigo se ji jistý a táhne ze všech sil

Amigo si je jistý a táhne ze všech sil

Ale Vláďa i chválil, a Berry s Ari si vysloužily pochvalná kývnutí, která nebyla jen za snahu. Podstatné však bylo, že jsme se všichni zase něco navíc naučili. My – tedy Vítek s Gumpem, Dana s Cecilkou (Gump a Cilka jsou bloodhoundi) a já s Ari a Berry. Nejen o tom, jak pracovat, ale i o tom, jak se učit. A jak učit psy. Jak jít dál, když se daří, jak couvnout a ubrat na náročnosti, když se vyskytne problém. 

Svoje zkušenosti jsme sdíleli i s brněnskými záchranáři, z nichž někteří se svými psy vedle svého pravidelného tréninku (plochy, sutiny, voda) zkoušeli i „náš“ způsob stopování, ač se obvykle zabývají především sportovním stopováním podle IPO. Když jsme se všichni na konci tábora loučili, zaznělo od mnohých: „Ahoj na Praktické stopě!“

A co je to Praktická stopa? To je přátelské klání mezi záchranáři a policisty, které opět proběhne v září v Zahradišti. Bude připraveno 12 soutěžních stop – aspoň dvě hodiny starých, vedoucích cestou necestou, a cílem bude najít člověka i předměty, které cestou „poztrácel“. Je v tom obrovský kus organizačního úsilí KZJ, protože každá stopa se musí naplánovat velmi přesně. Navíc je každá stopa spojena s příběhem – ztracené dítě či nemocný člověk, utíkající potenciální sebevrah, zraněný člověk ztracený po autonehodě, domů netrefivší opilec a tak dále. Zkrátka simulace možného zásahu.

Je to těžké a málokomu se to podaří v časovém limitu úspěšně dokončit. Ale všichni se snaží. A všichni se hecují a podporují. A právě to je strašně důležité. Výcvik tohoto druhu je dlouhodobá záležitost, má své vrcholy i pády. Podpora těch druhých, kteří to zažili a zažívají také, pomáhá, aby se člověk v krizi nezastavil a šel dál. A stále věřil, že dělá nejen něco pro sebe a svého psa, ale že třeba někdy pomůže i někomu jinému, kdo ho bude potřebovat. A to je motivace, která se počítá:))

 

Berry (Braysuz Blackberry) je dnes čtyřletá fenka německého ovčáka, dlouhosrstá, z anglického chovu. Mantrailingu se věnuje necelé tři roky.

Ari (Narya White Ancilias) je fenka bílého švýcarského ovčáka, nyní rok a půl stará, mantrailing trénujeme od jejích pěti měsíců.

 

Související odkazy:

 

Rescue Stopaři: http://rescue-stopari.cz/

Kynologická záchranná jednotka ČR: http://www.kzjcr.cz/content/o-nas

Praktická stopa: http://www.kzjcr.cz/system/files/Prakticka_stopa_2014-info%20na%20web.pdf

Další povídání o výcvikovém táboře najdete zde:

http://naszviretnik.net/2014/07/26/btw-casna-rana-a-siesta/

http://naszviretnik.net/2014/07/28/btw-pod-smrckem/

http://naszviretnik.net/2014/07/29/btw-auto-je-domecek/

Foto Marek Ruščák



Diskuse


H. Williamson
23:54
31.7.2014

M. Crossette
OT
18:30
31.7.2014

Z. Dalmi
18:38
31.7.2014

Z. Yga
19:17
31.7.2014

D. Ruščáková
19:21
31.7.2014

M. Crossette
20:43
31.7.2014

H. Williamson
22:05
31.7.2014

Z. Yga
18:25
31.7.2014

M. Crossette
17:59
31.7.2014

D. Ruščáková
18:12
31.7.2014

Z. Yga
15:38
31.7.2014

Z. Vave
15:56
31.7.2014

Z. Matylda
16:22
31.7.2014

D. Ruščáková
18:13
31.7.2014

Z. Lika
15:09
31.7.2014

Z. Verenka
15:08
31.7.2014

D. Ruščáková
18:17
31.7.2014

P. Kaštan
14:24
31.7.2014

D. Ruščáková
19:18
31.7.2014

A. Bytová
13:52
31.7.2014

D. Ruščáková
19:25
31.7.2014

Z. Matylda
11:30
31.7.2014

Z. Lika
15:55
31.7.2014

Z. Matylda
16:17
31.7.2014

Z. Lika
17:06
31.7.2014

D. Ruščáková
19:25
31.7.2014

T. Zana
11:30
31.7.2014

Z. Lika
15:56
31.7.2014

D. Ruščáková
20:39
31.7.2014

Z. Vave
10:38
31.7.2014

Z. Dalmi
10:47
31.7.2014

T. Louk
11:08
31.7.2014

M. Beda
10:35
31.7.2014

D. Ruščáková
10:37
31.7.2014

M. Beda
13:06
31.7.2014

Z. Xerxová
13:24
31.7.2014

D. Ruščáková
20:38
31.7.2014

Z. Yga
20:48
31.7.2014

Z. Dalmi
10:18
31.7.2014

D. Ruščáková
10:32
31.7.2014

Z. Dalmi
10:47
31.7.2014

A. Bytová
14:05
31.7.2014

M. Beda
105
10:04
31.7.2014

T. Louk
10:00
31.7.2014

D. Ruščáková
10:29
31.7.2014

M. Pajakerryková
9:13
31.7.2014

D. Ruščáková
9:43
31.7.2014

M. Pajakerryková
9:54
31.7.2014

D. Ruščáková
10:03
31.7.2014

M. Pajakerryková
10:21
31.7.2014

Z. Yga
15:22
31.7.2014

P. Pů
...
9:09
31.7.2014

D. Ruščáková
9:41
31.7.2014

Z. Tosca
9:05
31.7.2014

D. Ruščáková
9:33
31.7.2014

Z. Štětinka
7:41
31.7.2014

D. Ruščáková
9:22
31.7.2014

Z. Xerxová
6:28
31.7.2014

D. Ruščáková
9:19
31.7.2014

počet příspěvků: 59, poslední 31.7.2014 11:54









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde . více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !