Argentina se poosmé v historii ocitla v platební neschopnosti. Druhá největší země Latinské Ameriky už bezmála dvě stě let doplácí na pokulhávající politické vedení populistů střídaných vojenskými převraty.

Když argentinský ministr financí Alex Kicillof předstoupil poslední červencový den před novináře v Buenos Aires, působil poměrně klidně. Zatímco mezinárodní finanční trhy se otřásly, dvaačtyřicetiletý ekonom reagoval na propad své země do platební neschopnosti stoicky. „Zítra bude prostě další den, svět se točit nepřestane,“ citovala ho místní média. Ostatně Argentina se v podobné situaci neocitla poprvé. Vlastně ani podruhé či potřetí.

Stín krachu se nad druhou největší zemí Latinské Ameriky začal šířit v její bezmála dvousetleté historii už poosmé. I státní bankrot už zažila. Většina obyvatel více než čtyřicetimilionové země si navíc dobře pamatuje: Argentina finančně padla před třinácti lety. A i současný napjatý stav je důsledkem téhle krize.

Vzestup a pád

Zkrachovalou zemi, v níž miliony lidí přišly ze dne na den o celoživotní úspory, tehdy ode dna vytáhly půjčky věřitelů, kteří nakoupili státní dluhopisy. Banky, fondy i spekulanti je pořídili za zlomek ceny s příslibem pozdějšího vyplacení v celé hodnotě. Něco takového se ale už před více než dekádou jevilo jako víceméně nemožné a s postupem času vláda tehdejšího prezidenta Néstora Kirchnera přesvědčila většinu věřitelů, aby zemi velkou část dluhu odpustili. Takzvaná restrukturalizace dluhopisů nastala v roce 2005 a pak ještě jednou, o pět let později.

Ne všichni ale na úpravu dluhopisů přistoupili, tři hedgeové fondy restrukturalizaci odmítly a věc daly k soudu. A ten jim naposledy v polovině června dal za pravdu: Argentina musí společnostem, jimž vláda současné prezidentky Cristiny Fernándezové Kirchnerové říká „supí fondy“ (fondos buitres), zaplatit dluhopisy v celé hodnotě, což je něco přes 1,33 miliardy dolarů. Dokud tak neučiní, nesmí vyplatit žádné jiné věřitele. I když by mohla, Argentina totiž peníze na účtu má.

V onen poslední červencový den vláda plánovala poslat další splátku vlastníkům upravených dluhopisů, 539 milionů dolarů ale zůstalo uložených v newyorské bance Mellon. Americký soudce Thomas Griesa, jenž svým červnovým verdiktem podpořil „supí fondy“, totiž zarazil jakoukoli platbu, dokud jihoamerická země nevyrovná dluh s žalující stranou. Buenos Aires rozsudek označilo za „nespravedlnost“, na niž je však země od gringů ze severu „zvyklá“. Spor řešil soud v New Yorku, protože Argentina přesunula celou svou jurisdikci nad investičními spory do USA už ve 40. letech minulého století. Tehdy usilovala o jiné úvěry, kvůli jejímu vágnímu soudnictví však hrozilo, že by je nedostala.

Osmou největší zem světa - Argentina je rozsáhlá jako Francie, Německo, Španělsko, Velká Británie, Itálie, Švédsko, Norsko a Finsko dohromady - trápí půjčky, úvěry a obří zahraniční dluhy skoro od začátku její existence. Motto země, podobně jako některých dalších latinskoamerických států, by slovy historika Jiřího Chalupy mohlo být „rychlý a strmý vzestup a ještě rychlejší a strmější pád“. Až do 50. let dvacátého století přitom Argentina patřila do prestižní skupiny nejbohatších národů. Buenos Aires bylo vedle New Yorku nejdůležitějším městem na pobřeží Atlantiku a ve 30. letech se po tamní metropoli a okolí prohánělo téměř půl milionu aut, tedy stejně jako v těch nejvyspělejších evropských zemích. Jenže už tehdy země fungovala z velké míry na zahraniční dluh.

Tranzitní obchodní velmoc

Území Argentiny, která získala nezávislost v roce 1816, nikdy nepatřilo k oblastem, jež by španělští kolonizátoři výrazně rozvíjeli. Madridu „stačila“ bohatá, až se zdálo nevyčerpatelná naleziště zlata a stříbra v laplatské oblasti, která přes tři sta let plnila španělskou královskou pokladnici. Díky obřím zásobám nerostného bohatství se Argentina v 19. století stala tranzitní obchodní velmocí. Nakupovala v Evropě, hlavně ve Velké Británii, a rozprodávala zboží po celé Americe. Sama však téměř nic neprodukovala a záhy se ukázalo, že ani zásoby zlata nejsou nekonečné. Mladá nezávislá země však nabízela i úrodnou půdu, takže s koncem století začali obchodníky střídat dobytkáři a majitelé latifundií. K rozkvětu země přispíval i příliv imigrantů. V letech 1857 až 1943 dorazilo k argentinským břehům necelých sedm milionů přistěhovalců, z nichž polovina zůstala v zemi natrvalo. Zprvu přijížděli lidé z Evropy, později převážili přistěhovalci z okolních latinskoamerických zemí.

Argentina se ale od samého začátku své existence potýkala i s rostoucí inflací. Státní kasu „ždímaly“ nákladné boje proti indiánům při rozšiřování zemědělských půd, zatímco majitelům latifundií, kteří prodávali své zboží - hlavně dobytek a ovčí vlnu -, inflace pochopitelně vyhovovala. Argentina se měnila. Nebo spíše Buenos Aires a některá další velká města se měnila, provincie zůstávaly i nadále chudé a zaostalé. Buenos Aires alias „Paříž Latinské Ameriky“, kde ještě v polovině století lidé umírali kvůli epidemiím způsobeným špatnými hygienickými podmínkami, si koncem století nezadala s Paříží či Londýnem. Jenže na zlepšování životního standardu obyvatel nestačily jen peníze z vlny a masa. Argentinská vláda si začala půjčovat v cizině a vydala se na dráhu zadlužení, kterou až na několik prchavých dějinných okamžiků neopustila.

Nekonečné záplatování

První krach zemi hrozil už v 70. letech 19. století. Tehdy hrozbu, že státní kasa nebude mít peníze na splátky zahraničního dluhu, odvrátilo zvýšení produkce výrobků na export. Přece jen země tehdy měla ještě tisíce kilometrů úrodných, neobdělaných pamp. Půda ostatně odvrátila riziko krachu i v dalších letech. V roce 1890 už ale Argentinu zasáhla ekonomická krize, zahraniční dluh dosáhl obřích rozměrů - země dlužila 60 milionů pesos, více než 60 procent svého exportního zisku. Přesto se udržela a znovu se vratce a nakrátko přiblížila k vrcholu, jehož se pak naposledy dotkla těsně po druhé světové válce, kdy sytila válkou zdecimovanou Evropu.

Druhá polovina minulého století se však v zemi pod Andami nesla ve znamení štědrých populistických vlád levicových politiků střídaných vojenskými puči a nadvládou militantní junty generála Videly, během nichž země několikrát finančně zkolabovala. A v 90. letech Argentině rozhodně nepomohla fixace 1 : 1 směnného kurzu pesa vůči dolaru. Tehdejší vláda tak chtěla bojovat proti obří inflaci, následovalo ale zničení veškerého vývozu. Kdo by také v takovém případě chtěl obchodovat, když okolní země nabízely zboží mnohem levněji.

Po letech tvrdých škrtů a pádů dnes už bezejmenných prezidentů Argentina doklopýtala k osudnému 23. prosinci 2001, kdy poprvé v historii vyhlásila státní bankrot. A teď, sotva třináct let poté, Argentinci znovu skloňují slova, která je paradoxně vzhledem k jejich zásobám nerostného bohatství a úrodné půdě provázejí po celou historii. Jen málokdo sice věří, že země může vskutku znovu zkrachovat, ale najít způsob, jak tamní ekonomiku - místo nekonečného záplatování - uzdravit, je stále v nedohlednu.

LN, 23.8.2014