Jazyk naší fantastiky (11. část)

Konečně tedy stylistika, nauka o slohu. Velmi zjednodušeně řečeno jde o to, jak psát, „aby to bylo ke čtení“. To znamená jednak aby čtenář v textu netápal, jednak aby ho text udržel v pozornosti, čili zajímal, nenudil.

Mohla bych navázat na Klodnerovy Indexy čtivosti (IK 11-12/93). Je to sympatický žert, a nejen žert. Názorně ukazuje, v čem čtivost nevězí. (Jen bych mu vytkla chybný přechodník: nikoliv „spěchali... nevšímaje si“, nýbrž „spěchali... nevšímajíce si“.) Žádné šablony nepomohou a každý návod je jen velmi vratkou berlí.

Nicméně existují jisté zásady, bez nichž se nelze obejít, a to jednak společné všem textům, jednak zvláštní pro jednotlivé slohové druhy (a útvary). Jinak se píše instrukce, jak zacházet s přístrojem, jinak povídka. Od obou se však požaduje jasnost, správné řazení slov ve větách (podle toho, jak k sobě patří) a správné navazování vět, (jak jedna z druhé logicky vyplývá). Nedodržíme-li zásadu jasnosti, riskujeme, že čtenář nebude textu rozumět nebo že ho pochopí špatně. (Malý příklad nesprávného napojení věty vztažné, jak uvádí prof. Heller: To je postel naší babičky, která se už deset let válí na půdě.)

Prohřešky proti správnému řazení slov (slovosledu) jsou (kupodivu) velmi časté. Většinou by stačilo jen málo, aby věta měla jednoznačný smysl a aby se čtenář nemusel vracet a číst ji znovu. Příklady ze scifistických textů:

Nemohlo to být o nic horší, než co jsme jedli my tři a půl roku. (Spr. ... jsme my jedli..., případně: ... jsme jedli tři a půl roku my.) - ... jako by měl žít ještě minimálně tisíc prací vyplněných let. (Spr. ...tisíc let vyplněných prací.) - Silverberg nastiňuje... dopady takového vynálezu a klade si do té doby nepoložené otázky. (Spr. ... klade si otázky, do té doby nepoložené, příp.: ... otázky, které si až do té doby nikdo nepoložil.) - Slunce putovala prázdnotou příšernou, neuvěřitelnou rychlostí. (Spr.: ... putovala příšernou, neuvěřitelnou rychlostí prázdnotou. Lépe: prázdnem; shluk stejných koncovek znejasňuje text.) - Pak se připraven čekat pohodlně usadil. (Spr.: ... se pohodlně usadil, připraven čekat. Nebo: Připraven čekat, pohodlně se usadil.) - „Bylo to hrozné,“ vydechla lehce se třesoucím hlasem. (Spr.: ... vydechla hlasem lehce se třesoucím.)

Ve všech uvedených větách je stejná chyba, přehozené větné členy. Zásada: Žádný větný člen se ani na chvíli nesmí tvářit, že patří jinam, než autor zamýšlel. Krásný doklad: Zapálil si doutník a sledoval z něj stoupající kouř. Na okamžik vznikne představa, že byl kuřák v doutníku a z něho sledoval kouř. (Spr.: ... sledoval, jak z něho stoupá kouř.) Většina podobných chyb asi vychází ze snahy o hutný, nerozvláčný styl. Avšak jasnost, jednoznačnost, srozumitelnost textu má přednost přede všemi dobrými snahami.

Stejná snaha zaviňuje i jiné chyby: Násilím odtrhla oči od šperku a podívala se mu do tváře. (Nadto se v několika předchozích větách mluví jen o šperku, ne o muži, který ho měl. Věta tedy jednoznačně znamená, že se žena dívala do tváře šperku. V takovém případě není možné užít zájmena. Spr.: ... podívala se muži /chlapci/ do tváře.) Někdy stačí k nápravě čárka: Vážený kapitán, muž vojenského chování s úzkým knírkem. (Spr.: ... chování, s úzkým knírkem.) Jindy je třeba větu doplnit, např.: Bez váhání je to nadprůměrný talent. (Spr.: Bez váhání mohu říci, že je to...)

Některé slohové chyby pocházejí z neznalosti dramatiky: Rozhlížel se po měsícem ozářeném písku. (Spr.: po písku ozářeném měsícem. Předložka musí být před slovem, k němuž patří!) - Bez dechu se předklonil, na zbraň držící v ruce už dávno zapomněl. (Spr.: ... na zbraň, kterou držel v ruce, už...) - Hnal se dopředu, krátkýma rukama chňapaje po jemu se vysmívající dívce. (Spr.: ... po dívce, která se mu vysmívala.)

Ještě dva pěkné doklady nejasnosti: Stále v bezvědomí ji odnesl až do její komnaty, kde se jí ujaly služebné. (Spr. nejspíš: ... bezvědomou...) - Stony Clarke... s očima, zrovna jako by si sundal svým ocelovým drátem vroubený černý skla uprostřed márnice, s pověstí polykače LSD ve velkým a vzhledem amfetamiňáka. (Spr.:? Bylo by třeba větu rozložit a přestylizovat. Možná se přidala i chyba tisku a nemá být „svým“, ale „svý“, totiž skla.)

Pořádek slov závisí i na kontextu. Věta má začínat tím, co navazuje na předchozí sdělení, a končit sdělením novým. (Pro ty, kdo si ještě ze školy pamatují odbornou terminologii: aktuální větné členění, postup od základu k jádru výpovědi.) Chybně: V ruinách se hemžily smečky klokanokrysích Zimních vojáků... . Linker jim dal jméno. (Z této sekvence plyne, že se jméno těch tvorů teprve máme dovědět. My však už je známe z předchozí věty; jmenují se Zimní vojáci. Spr. tedy: Jméno jim dal Linker. Nově se dovídáme, kdo jim to jméno dal. Složité? Vůbec ne. Kdo má jen trochu citu pro jazykovou logiku, určitě dodržuje pravidlo aktuálního větného členění, aniž o tom přemýšlí.)

Text znejasňují také chybně připojené vedlejší věty, zejména přívlastkové. (Viz příklad na začátku tohoto článečku.) Věta začínající vztažným zájmenem se vztahuje k poslednímu slovu (sousloví) své řídící věty, a vztáhne-li ji pisatel k jinému slovu, čtenáři chvíli trvá, než to pochopí, zvlášť když jde o slova stejného rodu a čísla. Nemám po ruce příklad z našich textů (ač si vzpomínám, že tam příklady jsou), proto uvádím chyby odjinud: Žádáme výměnu koberce pro našeho předsedu, který už je sešlý a k ničemu se nehodí. - Vracíme balíčky určené dětem, které přišly poškozeny. (Opravte si sami.)

Ludmila Freiová

(Na Sardenu vyšlo 10. dubna 2002 převzato z IK 1-2/1994)

Předchozí díl naleznete zde.