Na Sardenu původně vyšlo 24. září 2001

Upřímně řečeno, kdybych slyšel tuhle otázku před rokem 1995, asi bych ji nebral vážně. Na škole mě učili darwinismus coby hotovou věc, jediné námitky se zdály přicházet z řad náboženských fanatiků, a tak je člověk ignoroval. Můj pobyt v Severní Americe však způsobil, že jsem si uvědomil, že není všechno tak jednoduché. Začnu trochu od lesa. Ač se to obecně moc neví, USA jsou prosáklé náboženstvím (například až v 70. letech se podařilo zrušit povinné denní modlitby na státních školách, ale v mnoha státech jsou ještě dnes státní úředníci - třeba notáři – nuceni při vstupu do úřadu přísahat na Bibli), což se projevuje velice často v životě kulturním i politickém a samozřejmě na školách. Ještě po první světové válce bylo v mnoha státech USA protizákonné darwinismus vyučovat. Nakonec vše dospělo ve 20. letech k vykonstruhovanému procesu ve státě Tennessee, který odsoudil jednoho učitele. Vše pak bylo široce publikováno a propagandisticky využito a to s ohromným úspěchem, do roku 1968 padla všechna omezení.

Dá se říci, že už pár dekád se darwinismus bere coby samozřejmost, s vyjímkou náboženských fanatiků. Ti mají ale podporu v republikánské straně a v poslední dekádě vystrkují růžky. Snaží se různými cestami protlačit zpátky modlitbu do státních škol a také podlomit postavení evoluční teorie na školách, což před pár lety vyvrcholilo ve státě Kansas snahou uzákonit, že se mají darwinismus a kreacionismus vyučovat rovnocenně.

Kreacionismus je „vědecká teorie“ tvrdící, že vše bylo stvořeno přesně tak, jak je psáno v Bibli, a zkameněliny jsou ta zvířata, co se před potopou nevešla do Archy. Na svou podporu má tato teorie, hmm... vlastně jen nějaké lidové bajky sebrané v jisté náboženské knize – to už existence Sherlocka Holmese je více podložená, protože v museu na Baker Street mají jeho lulku a housle. Proti ní hovoří prakticky všechno, co o přírodě víme. Nemohl jsem uvěřit, že by věci mohly zajít až tak daleko, jak zacházely, a trochu jsem to omrkl. Byla to docela zábava, kreacionističtí vědci prováděli úžasné myšlenkové kotrmelce, aby sladili Stvořitelovu práci s poznatky o vývoji světa, a upřímně řečeno si myslím, že soudně myslící člověk kreacionismus prostě nemůže přijmout.

Pro mě nejzajímavější na té aféře ovšem bylo, že to vyvolalo zajímavé diskuse. Během nich jsem si všiml několika zajímavých věcí. Jednou z nich bylo, že zarytí darwinisté byli ve svém posvátném zanícení silně podobni kreacionistům – včetně výhodné slepoty k věcem, které s jejich teorií nesouhlasí, a úžasné schopnosti tu teorii kroutit, aby seděla s novými fakty, takže když se podíváte do historie, zjistíte, že tatáž teorie vědecky předpověděla věci i jejich opaky – podle toho, co se zrovna vědělo o naší historii. Tohle je samozřejmě jeden z jistých rozpoznávacích znaků pavědy a víry, opravdová věda takhle nefunguje. Dalším z mých překvapení bylo, když jsem si během diskuzí uvědomil, že důkazy ve prospěch vývoje přírodním výběrem nejsou až tak jasné, jak se nám říkalo.

Podezřelé mi také začalo být, když i regulérní otázky na sporné body darwinismu byly jeho zastánci často řešeny tím, že tazatele obvinili z podpory kreacionismu, a tudíž se vše, co řekl, stalo irelevantním. Během debat se tak párkrát stalo i mi, což je vůbec absurdní, protože ani nejsem věřící, natož křesťan. Dalším oblíbeným trikem bylo začít o něčem jiném. Tyhle taktiky pamětníci pamatují z dob, kdy marx-leninismus stále více zápolil s realitou, a dodaly mi další impulz k tomu, že jsem sám začal přestal brát darwinismus za samozřejmost.

Celá debata je silně emotivní díky tomu, že darwinismus není jen biologie, ale hlavně základní protizbraň proti křesťanským fanatikům, mnozí ji chápou jako první a poslední zákop racionality (a snad je to i do jisté míry pravda). Tohle se samozřejmě nemůže neprojevit na kvalitě debaty. Spousta vědců se bojí přiznat, že v té teorii všechno tak docela neklape, protože očekávají, že se toho hned ujmou kreacionisti. Obrazně řečeno, kdyby připustili, že ve výkladu vzniku života na Zemi jsou mezery, okamžitě by se je snažili zaplnit „bible-thumpers“, což je krásné americké označení lidí, kteří každou spornou otázku ať mravní či jinou řeší prásknutím Biblí o pult a prohlášením: „Pán řekl, tak to tak je.“ Z toho důvodu se oficiální věda drží darwinismu zuby nehty, takže mi to dnes připomíná nové náboženství.

Tyto pohnutky chápu, ale stejně mi to přijde nebezpečné. Vede to totiž k tomu, že se kupříkladu dlouho tajily negativní vědecké výsledky, v učebnicích se pak běžně lže v rozsahu, který by se hodil spíš do učebnic marx-leninismu. Je tedy možné, že kromě kreacionismu a darwinismu existuje další varianta, ale nepřijde se na ni, protože všechny výsledky, které by naznačovaly jiný směr, se potlačí. Už vůbec mi takový postoj nepřijde fér, takhle se prostě věda nedělá.

Každopádně je to zajímavý problém, proto jsem přivítal, že se na našem trhu znovu objevil český překlad knihy, která se přesně těmito otázkami zabývá (zároveň děkuji Zdeňkovi za zapůjčení). Protože v ní jde o to, zda je pro darwinismus dost důkazů, jmenuje se v orginále „Darwin on Trial“ neboli „Soud nad Darwinem“. Nakladatelé volili název „Spor o Darwina“, autorem je právník Phillip E. Johnson. V těchto debatách je důležité vědět, jak jsou zaujatí účastníci. Johnson je křesťan, který se snaží zbavit darwinismu, ale není to kreacionista. Spíš se jen snaží zjistit, co všechno nevíme, aby mu zbylo nějaké místo pro boží zásah a mohl dále věřit, že nejsme jen trochu lepší opice. Má-li tohle čtenář na paměti, může se pokusit použít knihu k uspokojení vlastní zvědavosti ohledně darwinismu, aniž by se nechal ovlivnit autorovým založením. Není to nemožné, protože mi přišlo, že se dost snažil o objektivitu.

Na druhou stranu je trochu těžkopádně napsaná. Mám pocit, že důvody jsou dva. Jednak se úzkostlivě snažil o co největší dokumentárnost, takže jsou tam časté odbočky a různé komplikace, což ztěžuje pochopení hlavních myšlenek. Druhak se tam myslím projevuje jeho profese právníka, kteří jsou už na škole trénovaní k tomu, aby psali velice komplikovaně, rovněž je tam vycvičí k poněkud odišnému způsobu vyjadřování. Podle toho, co jsem slyšel, jde o záměr; kdyby byly zákony a legální dokumenty psány normálně anglicky, lidi by si na každou prkotinu nemuseli platit právníky. To je ale vedlejší; coby docela úspěšný učitel si myslím, že mnohé věci by šly vysvětlit lépe a srozumitelněji, jedna kapitola (Evoluce jako fakt) mi vyloženě přijde vložená na špatné místo, dal bych ji dříve.

Dobře napsané, ale obtížné na čtení jsou kapitoly o filosofii vědy a o vzdělávání. Tady se už i více projevuje jeho vlastní postoj a myslím, že trochu zkresluje optiku. Čtenář má ale možnost tyto kapitoly přeskočit, pokud se pouze zajímá o stav teorie darwinismu a podpůrných argumentů pro tuto teorii. Udělám to tedy i já, protože tohle už bude i tak dost dlouhé. Za sebe ale dodám, že i ony zde vynechané kapitoly mě zaujaly, snad proto, že sám pracuji vědecky v oboru blízkém základní filosofii vědy.

Rozpovídám se tedy o dvou hlavních tématech pokrytých knihou. Autor nejdřív cítí potřebu vyjasnit, o jaký problém vlastně jde, a pak kapitolu za kapitolou probírá jednotlivé aspekty makroevoluce – její mechanismus i různé vědní oblasti, které ji (údajně) osvětlují či potvrzují. Knihu jsem přečetl dvakrát, materiál přežvýkal a strávil, a zkusím vám teď co nejstručněji tlumočit, co chce Johnson říci. Musím předznamenat, že v mnoha věcech se přesně trefil do mých předchozích pochybností, u některých míst mám myslím trochu lepší argument, takže se do výkladu občas vložím sám za sebe, ale budu se to snažit dát vždy jasně najevo. Ale i tak mám obavu, že v částech, kdy s ním souhlasím, dostanete něco i ze mě, ať už se snažím být co nejobjektivnější.

Začneme tedy vyjasněním pozice. Dle názoru mého i autora je kreacionismus pohádka na dobrou noc a budu ho tady i s Biblí ignorovat – ta patří do hodin literatury a ne biologie. Budeme se tedy bavit za situace, kdy připouštíme, že se na Zemi objevovaly postupně různé organismy. Tohle bývá prvním oblíbeným trikem darwinistů. Řeknou: sami připouštíte, že došlo k evoluci, tak jaképak diskuse? Tohle je samozřejmě jen mlžení. „Evoluce“ v podání darwinistů totiž neznamená jen to, že se na Zemi postupně objevili bezobratlí, pak ryby, obojživelníci, plazi a savci, ale i to, že došlo k přirozenému vývoji od jedněch k druhým za pomocí náhodných biologických mechanismů. Když se nad tím zamyslíte, budete souhlasit, že to jsou dvě rozdílné věci – fakt, že se objevují nové formy (tzv. „fakt evoluce“), a tvrzení, že se vyvinuly samy od sebe určitým způsobem. Právě to druhé je obsahem darwinismu a o to tady jde.

Sám za sebe dodám, že tohle není až tak hloupá otázka, i když se z vykopávek zdá, že se na Zemi objevovaly stále složitější organismy, které měly přesto mnohé základní kameny stejné či podobné, dokonce se občas skládají do jakoby vývojových řad. Je ovšem nutno si uvědomit, že kdyby někdo za pár miliónů let vykopal na Zemi zbytky jednotlivých generací počítačů, byl by schopen identifikovat postupnou vývojovou řadu od primitivních přes veliké neohrabané (které pak vyhynuly) až po malé rychlé nebezpečné mršky, savce počítačového světa, přičemž tato řada by byla mnohem úplnější než to, co víme o minulosti života na Zemi. Přesto nedošlo k samovolnému vývoji počítačů. Tento můj příklad (na který jsem hrdý a musím si poklepat na rameno) ukazuje názorně, že je opravdu rozdíl mezi „faktem evoluce“, který je rovněž pravdivý pro počítače, a teorií darwinismu. Když budeme dále mluvit o evoluci, budeme mít proto na mysli tu darwinovskou.

Ale zpět k tomu, co nám říká Johnson. Zbývá ještě vyjasnit jednu věc. Když se totiž rozhodneme, že evolucí budeme myslet vývoj náhodnými změnami a přírodním výběrem, pořád ještě vlastně muvíme o dvou rozdílných věcech, pro které používáme totéž slovo. Není asi sporu, že k evoluci v živočišné populaci dochází; dobrými příklady jsou psí rasy, změny zabarvení zvěře při změně prostředí a podobně, dobře jsou dokumentovány změny u koní. Život je tedy velmi adaptabilní, ale když se podíváte na ty příklady znovu, zjistíte, že jsme nikdy nebyli svědky vzniku nového druhu. Jinými slovy, vyšlechtíte psy malé i velké, ale psa s křídly neuděláte. Jako rozhodující se tedy zdá toto: Je přírodní evoluce dost silná na to, aby vytvořila nové druhy? Nebo v jiné formulaci: Jsou mechanismy mutací a přírodního výběru dostatečně silné na to, aby z primitivních řas vytvořily člověka? Nebo je zde pořád ještě místo pro cílený zásah „zvenčí“? Jde tady vlastně o dvě evoluce, mikroevoluci a makroevoluci („evoluci druhů“). Oblíbeným trikem darwinistů bývá poukázat na existenci mikroevoluce a pak říct: to je důkaz, že evoluce funguje, tak o co vám jde.

Jsme tedy připraveni přesně formulovat otázku: Kolik máme podpůrných důkazů pro teorii, že k vývoji druhů na Zemi došlo makroevolucí, kdy mechanismem byly náhodné mutace a přírodní výběr? Máme dost indikací k tomu, abychom vyloučili možnost, že při vývoji života „někdo“ v rozhodujícím okamžiku nepopostrčil uměle vývoj a pak zase nepočkal, až se situace mikroevolucí usadí, to jest až každý nový druh dosáhne nejlepšího přizpůsobení?

Tahle otázka je těžištem knihy. Jako vědecká teorie by darwinismus měl být podepřen dvěma sloupy. Jednak by měl vysvětlit, jakým mechanismem se jeden druh mohl měnit v druhý, aby bylo vidět, že je to vůbec možné. Měl by rovněž nějak zdokumentovat, že k tomuto opravdu došlo. Podívejme se, jak se s těmito úkoly darwinismus vypořádal očima autora knihy.