Po dlouhé těžké nemoci zemřela jedna z nejvýznamnějších osobností české moderní kultury. Karel Hubáček (*1924 v Praze) vykonal pro českou architekturu totéž, co dokázal pro náš film František Vláčil nebo Miloš Forman, pro divadlo Otomar Krejča, literaturu Bohumil Hrabal či Ladislav Fuks nebo výtvarné umění Adriena Šamotová a Mikuláš Medek. Na rozdíl od těchto legend však skromný architekt velkého věhlasu nikdy nedosáhl. Navíc byl poněkud neprávem spojován jen s jedinou stavbou – ještědským vysílačem, takže tu už hrozil tzv. Utzonův syndrom (jméno dánského architekta je notoricky spojováno s jeho Operou v australském Sydney, ačkoli má za sebou řadu dalších významných děl).

Karel Hubáček absolvoval hned po válce pražskou techniku. Tehdy – před nástupem komunistické diktatury, tak ještě vládl prvorepublikový duch, který kdysi charakterizoval takto: "V Zikově ulici v Dejvicích ještě vládl starý pan profesor Ausobský. Chodil v černých proužkovaných šatech, měl černý širák. Většinou zkoušel od jedné hodiny v noci do čtyř do rána. Když korigoval, byla to obrovská zábava. Jinak byl ale dost konzervativní (…), ale my ho měli rádi, u něj byla báječná tolerance, ta demokratičnost vrozená". Po tomhle příjemném období následovala bohužel neblahá éra tzv. sorely – tedy historizující architektury stalinského typu. Teprve na přelomu padesátých a šedesátých let začaly ledy tát. Mladý projektant, usazený tehdy již v Liberci, měl již za sebou projekty řady továrních areálů, u nichž naštěstí socialistickorealistický dekor vyžadován nebyl. Stavěly se v Mnichově Hradišti, Hlinsku nebo Rýnovicích. K drobným stavbám, které ale přinesly osvěžení, patřil netradičně zastřešený biograf v Doksech (1957-63) a vlastní montovaný dům v Liberci z počátku šedesátých let – neokázalá horizontální stavba, která však časem neztratila nic na své prosté kráse.

V případě zadání nového hotelu a vysílače na hoře Ještěd u Liberce (1965-73) sehrálo roli několik příznivých okolností. Místo vyhořelé chaty měly vlastně stát objekty dva a tak byla vypsána i vnitroústavní soutěž mezi architekty libereckého Stavoprojektu. Hubáček zadání ignoroval a přišel s nápadem obě stavby spojit do jedné. Přestože tenkrát nesplnil hned několik soutěžních podmínek, osvícená porota pochopila, že toto řešení je jasně nejlepší a dala Hubáčkově studii zelenou. Genialita věže tkví i v samotné konstrukci, která je kombinací ocelové a betonové stavby s pláštěm, upnutým na laminátových tyčích, jenž tvoří onen pověstný rotační hyperboloid. Řada dílců je z plastu, aby nedošlo k rušení signálu. Celkový tvar navíc navazuje na komolé ukončení kopce, takže stavba jakoby horu tvarově dotvářela. Hubáček měl vždy k ruce mimořádně nadané konstruktéry, kteří mají na stavbě rovněž velký podíl. V tomto případě to byli Zdeněk Zachař, Zdeněk Patrman a další (Hubáček vždy hovořil o týmové práci a trval na tom, aby byli uváděni jako spoluautoři Ještědu, podobně, jako architekt interiérů Otakar Binar). Pokud si dnes někdo představuje, že všichni stavbě fandili a dnešní pýchu a dominantu kraje podporovali, budou možná překvapeni. Sám Hubáček to věcně, bez hořkosti komentoval: "Takovéhle stavbě většinou na okrese nikdo nefandí. Ale my měli štěstí – fandili nám čtyři lidé, kteří mohli stavbě pomoci: investor, já a stavbyvedoucí, tím čtvrtým byl šéf odboru výstavby ONV, ten nás držel a bylo neuvěřitelné, jakou měl sílu. Jinak lidi nadávali, útočily na nás noviny, kdybych býval byl chytřejší, tak bych toho nechal".

Naštěstí nenechal, dostal za ni prestižní Perretovu cenu (když si ji měl už v době normalizace vyzvednout, nechtěli mu naše orgány dát devizový příslib, nakonec mu přiděli peníze, které sotva stačily na taxík z letiště).

Na sklonku 60. let vytvořili někteří liberečtí architekti sdružení SIAL. Po ruské okupaci se museli vrátit do lůna Stavoprojektu, ale Hubáček si v jeho rámci svůj tým udržel. Z iniciativy jeho spolupracovníka Miroslava Masáka pak vznikla známá Školka, kde dostávali příležitost nadaní mladí projektanti a Hubáček jim dával zajímavá zadání a dokonce zprostředkoval možnost účastnit se zahraničních soutěží. I v té těžké době vznikají kvalitní Hubáčkovy stavby: přečerpávací věž v Praze na Děvíně, meteorologická věž v Praze-Libuši, kulturní dům v Teplicích a řada dalších. Svým mladšíma méně zkušeným kolegům pak nezištně pomáhal dokončovat jejich vlastní projekty. Poslední realizací – již z 90. let - je malé divadlo pro DAMU ve vnitrobloku při Karlově ulici v Praze.

V éře normalizace byl oficiálními kruhy Hubáček ignorován, dokonce i rozhovor, z něhož tu cituji a který jsem s ním vedl v roce 1988, nemohl vyjít v architektonickém tisku (ujal se ho časopis Umění a řemesla; z článku je také náš portrét od Pavla Štechy). Teprve po "Sametové revoluci" se Karlu Hubáčkovi dostalo řady poct, měl být také jmenován profesorem nově založené fakulty v Liberci, u jejíhož zrodu stál, což ve své příslovečné skromnosti odmítl. Na závěr ještě jeden citát z našeho tehdejšího rozhovoru: "Toleranci a demokracii jsem vždy považoval za etickou nutnost."

LN 26. 11. 2011

Foto autor a Pavel Štecha

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998