22.6.2018 | Svátek má Pavla


ARCHITEKTURA: Stalin a ti druzí

5.11.2013

Další pokračování našeho seriálu (starší díly viz zde, zde a zde) o pražských pomnících nás zavede do období od konce druhé světové války až do roku 1968. Jak uvidíme, pomníková smršť nijak nepolevila, jen se po nástupu komunistů k moci změnil repertoár, byť zase ne nějak zásadně – zejména postavy osobností z období národního obrození byly nadále populárním tématem.

Božena Němcová

Alois Jirásek

V poválečných letech byly odlity a osazeny některé sochy, vytvořené již v předchozím období. Bohumil Kafka zemřel v průběhu války a tak se již nedočkal umístění obří jezdecké sochy Jana Žižky z Trocnova na podstavec před Památník Kotěrova žáka Jana Zázvorky na hoře Vítkov, ani vztyčení pomníku malíře Josefa Mánesa na vltavském nábřeží u Rudolfina a Mánesova mostu. Jiný významný sochař meziválečné éry a profesor AVU Karel Pokorný byl autorem tradičně pojatých pomníků Boženy Němcové na Žofíně a Aloise Jiráska na Jiráskově náměstí, tato díla vznikla ve spolupráci s architekty Jaroslavem Fragnerem, resp. Josefem Havlíčkem. Byl rovněž autorem sousoší Sbratření, které dnes najdeme ve Vrchlického sadech u Hlavního nádraží.

Josef Mánes

Jan Evangelista Purkyně

Jiný veterán Jaroslav Brůha navrhl pomník Rudoarmejce na Olšanských hřbitovech, kde vznikla sekce věnovaná padlým vojákům z druhé světové války. Svého pomníku se dočkala i komunistická novinářka Jožka Jabůrková, vytvořila ho Věra Merhautová a stával na Smíchově. Dnes je opět na Olšanech, kde vzniklo jakési lapidárium odstraněných soch z komunistické éry. A ještě jednou Smíchov: sochař Jan Černý byl autorem pomníku Jakuba Arbesa na po něm pojmenovaném náměstí. Alois Sopr vytvořil pískovcovou plastiku husitského vůdce Jana Roháče z Dubé, ta stávala hned u věže Staroměstské radnice. Nebylo to příliš podařené dílo a tak bylo později potichu přesunuto do obory Hvězda. U Novoměstské radnice zase stával pomník Jana Želivského, práce mé matky Jaroslavy Lukešové, který po rekonstrukci budovy již nebyl vrácen na původní místo a dnes stojí v Želivi. Její další sochu – bustu Petra Bezruče – zase někdo z Bezručových sadů na Vinohradech před několika lety ukradl, ale Praha 3 se stále nemá k obnově pomníku.

Jaroslav Vrchlický

Jan Žižka

Další plastiky vznikly v oblíbených lokalitách. Na Petříně se objevil pískovcový Jaroslav Vrchlický, dílo Josefa Wagnera a architekta Jana Sokola, a skladatel Vítězslav Novák v podání sochaře Jana Kodeta. Na Karlově náměstí přibyl k několika starším plastikám ještě Jan Evangelista Purkyně od Oskara Kozáka. Až na výše zmíněnou výjimku šlo o sochařsky dobře zvládnutá díla pojatá tradičně, tedy v realistickém stylu, jak předepisovala samozřejmě doba. Zmínění umělci řemeslo ovládali, neboť ještě studovali před válkou u takových osobností, jako byli Myslbek nebo Štursa, či byli žáky poválečných pedagogů Akademie nebo Umprum, kteří dané téma zvládali bravurně už za první republiky (profesoři Karel Pokorný, Otakar Španiel, Jan Lauda, Karel Dvořák, Jaroslav Horejc, Josef Wagner ad.). Koneckonců, až na výjimky stojí jejich pomníky na svých místech dodnes, což je jistě dáno nejen uměleckou kvalitou, ale i faktem, že zobrazené osobnosti jsou stále respektovány.

To samozřejmě neplatí o nejvýraznějším a nejkontroverznějším díle té doby – monumentálním pomníku generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina. Pro něj bylo vybráno exkluzívní místo na hraně Letenských sadů, tak, aby byl vidět až ze Staroměstského náměstí. Soutěž, s velkou pompou vypsaná v roce 1949, neměla snadné zadání. Kdyby na vrcholu kopce stála jen figura, musela by mít mamutí rozměry, aby nepůsobila proti nebi drobně. Takže porota vybrala celkem logicky návrh, který na dané místo postavil obrovskou kamennou hmotu se Stalinem vepředu a řadou postav (tou známou "frontou na maso") po stranách. Překvapivý byl vítěz – respektovaný prvorepublikový avantgardista Otakar Švec (známe už jeho pomník plk. Švece z první republiky, byl také tvůrcem plastiky motocyklisty, která zdobila Gočárův čs. pavilon v Paříži 1925) spolu s architekty Jiřím Štursou (synovcem známého sochaře Jana Štursy) a jeho tehdejší ženou Vlastou, kteří museli nejprve zpevnit svah, vytvořit monumentální schodiště a mauzoleum v soklu. Pomník masového vraha, který mimochodem v Praze nikdy nebyl, byl odhalen v roce 1955 (ve stejném roce spáchal autor pomníku sebevraždu), o sedm let později byl stržen. V mauzoleu pak byla nejen hromada štěrku z rozdrcené sochy, ale příznačně i skladiště brambor…

LN 26. 10. 2013

Foto: Jiří Wagner

Na závěr pozvánka na druhou podzimní Psí vycházku. Tentokrát se vydáme na Smíchov a projdeme Janáčkovo nábřeží a přilehlé ulice. Sraz v sobotu 9. listopadu v 10 hodin na předpolí mostu Legií na křižovatce Janáčkova nábřeží a Vítězné ulice. Pokud bude pršet, vycházka se nekoná. Téma souvisí i s vydáním druhého dílu průvodce po pražské moderní architektuře 1900-1950 Praha moderní (nakladatelství Paseka). Ten je zaměřen na levý břeh Vltavy (bez historického centra), včetně Smíchova.

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.