Lotyšská metropole je jedním z nejvýznamnějších center tohoto stylu v Evropě

Před pár dny jsem měl možnost poprvé navštívit metropoli Lotyšska Rigu. Je to zajímavé město. Historické jádro není příliš velké a dominuje mu několik krásných kostelů ve stylu cihelné gotiky. O Rize se ale mluví také jako o významném centru secesní architektury. To je pravda, neboť v letech 1899-1914 tu byly postaveny desítky staveb, z nichž mnohé jsou unikátní. Vývoj stylu byl podobný, jako u nás nebo ve Vídni: na počátku to byla tzv. zoomorfní secese s bohatou naturalistickou štukovou dekorací a oblíbenými motivy - vláčnými rostlinnými stvoly a květy, zvířaty, dívčími postavami, kuriózními maskarony. V následujících letech tento typ výzdoby ustupuje a nahrazuje ho střízlivější dekorace geometrická – spirály a polygony v kombinaci s přísnou sochařskou figurální výzdobou ve stylu německého sochaře Franze Metznera – tedy strnulými sochami atlantů, sfing a podobnými prvky. Omítka už není hladká vápenná, ale její povrch je často drsný nebo kanelovaný. Kolem roku 1910 pak rižské architektuře dominuje styl, který do Lotyšska dorazil ze Skandinávie – především z Finska. Říká se mu národní romantismus, neboť na průčelí či ve vestibulech najdeme motivy převzaté z lidové architektury v kombinaci s prvky přísné moderny. Kubismus, který u nás ovlivnil některé architekty těsně před první světovou válkou a pak krátce po ní, do baltské republiky nepronikl.

Procházíme-li Rigou, připadáme si trochu jako na pražských Vinohradech nebo v Brně, Ostravě, Hradci Králové či Jablonci. Vedle fasád ve stylu rané i pozdní secese najdeme ovšem i kvalitní starší zástavbu neorenesanční nebo neobarokní, oblíbená zde byla i tudorská gotika. Na konstruktivismus a další moderní styly narazíme málo, to už se spíš objeví tamní sorela – tedy stalinská architektura z padesátých let; jejím hlavním symbolem je ošklivá věžovitá budova za centrálním nádražím – jakási obdoba našeho hotelu International v pražské Podbabě. Velmi půvabné jsou však četné pozůstatky dřevěné architektury, které většinou pocházejí z první poloviny devatenáctého století. Přízemní nebo patrové domky a chalupy jsou vklíněny mezi vysoké činžáky. Některé jsou opravené, jiné prázdné a chátrající.

V Rize žili na přelomu devatenáctého století vedle sebe Lotyši, Němci i Židé a atmosféra tam byla podobná, jako v tehdejší Praze. K předním místním architektům té doby patřili K. Pekšens, P. Mandelstamm, H. Scheel, F. Scheffel, ze zahraničí přispěli třeba Henry van de Velde nebo Peter Behrens. Jakýmsi rižským Osvaldem Polívkou však byl především Michail Osipovič Eisenstein (mimochodem otec známého filmového experimentátora Sergeje Ejzenštejna), jehož kreace z počátku minulého století jsou vskutku brilantní. Největší atrakcí secesní Rigy jsou Albertova a Elizabetina ulice, kde je prakticky každý dům zajímavý. Fasády jsou pokryty bohatým dekorem v raně secesním stylu.

V jednom domě s krásným spirálním schodištěm (Alberta 12) sídlí Muzeum rižské secese, které mne uchvátilo a vřele je doporučuji k návštěvě. Je to vlastně luxusní apartmá ve zvýšeném přízemí, kde najdeme původní byt architekta Konstantinse Pekšense, zařízený do všech detailů, až po takové drobnosti, jako je spíž, toaleta nebo koupelna. K atmosféře přispívá i citlivě aranžovaná výzdoba z čerstvých květin nebo pečivo, které vám dáma v elegantním dobovém kostýmu nabídne v kuchyni, poté, co je vytáhne z kachlových kamen. Je to kouzelné místo, kde se člověk vrací do dávné minulosti, aniž by si připadal jako v zaprášené a neosobní muzejní expozici. Byt byl nejprve restaurován, aby mohla být obnovena původní štuková výzdoba, tapety a vitráže, a pak doplněn o dobové reálie, k nimž patří třeba i funkční gramofon, bicykl, primitivní lednička nebo keramický nočník - samozřejmě s nezbytným rostlinným dekorem.

Díky kolekci secesních domů je dnes Riga jedním ze světových měst, které se sdružují v mezinárodní asociaci Art Nouveau European Route a vydávají časopis Coup de Fouet. Před lety jsem se zúčastnil jednoho z jejich kongresů – tehdy to bylo v Bruselu, tedy kolébce tohoto svérázného stylu. Praha bohužel dodnes v tomto spolku není zastoupena, ač by tam právem patřila, protože počtem a kvalitou našich staveb z této éry je plně srovnatelná s místy, které dnes turisté obdivují třeba v Gaudího Barceloně, Hortově Bruselu, Macintoshově Glasgow nebo třeba Nancy, Moskvě a Rize. A kam se na českou metropoli hrabe třeba taková Paříž, kde musíte secesní stavby dosti pracně hledat (francouzská metropole dávala na přelomu devatenáctého a dvacátého století přednost eklektické architektuře, zejména opulentnímu neobaroku, a Guimardovy slavné přístřešky pařížského metra byly spíše výjimkou).

Organizace secesních měst má po celém světě řadu příznivců a také speciální fond na opravu ohrožených památek. Neúčast Prahy v tomto sdružení kolegové z jiných měst dost dobře nechápou. Je v tom pýcha, protože naše metropole má i velmi cenné památky z jiných epoch? Nebo naopak - stále ještě přežívá názor, že secese je jakýsi úpadkový měšťácký styl, jak jsem se ještě učil v sedmdesátých letech na pražské technice? To už snad ne. Kvalitní propagace originálního uměleckého stylu by jistě přilákala zájemce z domova i zahraničí a pomohla sehnat prostředky na záchranu řady staveb, jejichž osud je – zdá se – již zpečetěn. Snad by mohla Praha alespoň uspořádat jednu konferenci u nás – třeba v Obecním domě, vždyť seznámit se s unikátní architekturou této éry a principy její ochrany v jiných metropolích by mohlo být užitečné. Koneckonců takové muzeum secese, jako mají v Rize, by Praze (ba i jiným městům) také slušelo…

LN 14. 4. 2012

Foto autor

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998