23.6.2018 | Svátek má Zdeňka


ARCHITEKTURA: Pomníky normalizační Prahy

19.11.2013

V našem seriálu o historii pražských pomníků (viz zde, zde, zde a zde) nás dnes čeká neblahá éra tzv. normalizace, tedy léta 1969-1989. Nebyl to věru hezký čas. Pomníky se ovšem v naší metropoli stavěly dál v nezmenšené míře, ale kvalita šla prudce dolů. Mělo to několik důvodů. V té době už definitivně odešla generace školená za první republiky. Mnozí z těch mladších, ale kvalitních sochařů byli odstaveni z politických důvodů, jiní zase o tento typ zakázek ani nestáli, ač by úkol asi zvládli lépe, než úzká skupina kariéristů, která se naopak drala dopředu. Ta si navíc všimla, že Praze chybí pomníky různých komunistických lídrů a funkcionářů, a tak se hned dala do práce. Nejčilejší byl kvadrumvirát Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský. Ti doslova opanovali domácí scénu: stali se předsedy Československého a Českého svazu výtvarných umělců (občas se v těch funkcích "demokraticky" prostřídali), profesory a rektory na vysokých školách a držiteli titulu "národní umělec". Není pak divu, že zakázky získávali buď přímým zadáním, nebo ve zmanipulovaných soutěžích. Ani jeden z nich přitom nebyl kvalitním sochařem. Aby se neřeklo, občas něco přenechali dalším, ovšem i ti byli samozřejmě prověřenými straníky a funkcionáři, zpravidla nositelé o něco nižšího titulu "zasloužilý umělec". Plastiky, které tak vznikly, srazily kvalitativní úroveň prudce dolů. Pokud však nezobrazovaly zprofanované osoby, jako bylo Gottwald nebo Zápotocký, zůstaly na svém místě dodnes.

Bedřich Smetana 2

Simon Bolívar

Josef Malejovský byl autorem nepodařeného pomníku Bedřicha Smetany. Místo, kde socha stojí, je přitom excelentní – Novotného lávka nad Vltavou by si ale zasloužila lepší portrét slavného skladatele. Proti "sáňkujícímu Smetanovi", jak se soše záhy začalo říkat, protestoval i dirigent a tehdejší šéf České filharmonie Václav Neumann, ale bylo to marné. Jan Simota vysochal Milicionáře na tehdejším náměstí Lidových milicí ve Vysočanech (dnes náměstí OSN; plastika odstraněna), dále prezidenta Antonína Zápotockého na stejnojmenném žižkovském náměstí (dnes nám. Winstona Churchilla, jehož plastika nahradila výše zmíněné dílo). Simota byl rovněž autorem pomníku Jana Nerudy na Petříně, ten je tam dodnes. Jan Hána zase zhotovil Simona Bolívara, jenž dosud stojí v parku před bubenečským hřbitovem. Zmíněná čtveřice se ovšem činila i mimo Prahu, kromě toho se soustředila i na jiná témata, než jsou pomníky. Z dalších soch je třeba zmínit Jana Švermu na předmostí po něm tehdy pojmenovaného mostu přes Vltavu (dnes opět Štefánikův most). Autorem umělecky slaboučké plastiky, přezdívané lidem českým "ramínko na kabáty" byl Antonín Nykl. Miloslav Šonka byl zase autorem Julia Fučíka, příznačně umístěného před areál bubenečského Výstaviště – tehdy ovšem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Obě sochy dnes najdeme u pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech. Pomník Klementa Gottwalda stával nedaleko od Švermy na nábřeží. Opět sochařsky druhořadé dílko Viktora Dobrovolného z bílého vápence lidé přejmenovali na "Hopkirka", podle postavy populárního ducha z britského detektivního seriálu. Po sametové revoluci mu studenti natřeli ruce červenou barvou, později byl pomník odstraněn. Dočkal se i Lenin, tentokrát v podání Ludvíka Kodyma. Ten stával na tehdejším náměstí VŘSR (dnes opět Vítězném). Konečně další prominentní sochař totalitní éry Zdeněk Krybus vytesal maršála Koněva pro dejvické náměstí Interbrigády. Ten zůstal na původním místě. Další příležitostí k politicky motivovaným dílům byly ovšem také nové stanice pražského metra a jejich okolí, na tohle už ale nemáme místo.

Jan Neruda

maršál Ivan S. Koněv

Často slýchávám – zejména od cizinců – otázku, zda by nebylo lepší konečně přestat s naším národním sportem, a staré – byť třeba blbé – pomníky nechat na původním místě, doplněné o nějaké údaje, které by poskytly o dané postavě relevantní informace. Zní to rozumně, na druhé straně představa, že se budeme muset stále dívat na temné postavy našich dějin a ještě v tak mizerném pojetí, mne vede k závěru, že je asi lépe normalizační plastiky sice neničit, ale soustředit na jednom místě. Kdysi jsem navrhoval prostor pod Stalinovým pomníkem, kde je velká síň bez využití. Vedle hromady atomizovaného generalissima by mohly tyhle figury stát pěkně jedna vedle druhé. Ztmavlý betonový bunkr by byl pro ně asi tím nejvhodnějším prostředím…

LN 2. 11. 2013

Foto: Jiří Wagner

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Diskuse


P. Kmoníček
17:31
19.11.2013

P. Krasny
12:16
19.11.2013

počet příspěvků: 2, poslední 19.11.2013 05:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.