20.4.2024 | Svátek má Marcela


ARCHITEKTURA: PASisté

8.9.2009

Dnešní díl Architektury chci (po nedávné vzpomínce na arch. Rosůlka – viz zde) věnovat trojici architektů, od jejichž narození uplynulo letos, resp.Karel Janů uplyne příští rok 100 let. Byli to Jiří Voženílek, Karel Janů a Jiří Štursa. Studovali na pražské technice a byli zapálenými levičáky. Vytvořili dokonce skupinu PAS (Pokroková /někdy také Pracovní/ Architektonická Skupina), obdivovali svého guru Karla Teigeho a ovšem i Sovětský svaz.

Navzdory tomu vytvořili už za první republiky pozoruhodná díla: Štursa a Janů několik činžáků v Praze (vyniká ten na třídě Milady Horákové naproti bývalému obchodnímu domu Brouk a Babka) a především jakousi „vilu snů“: rodinný dům továrníka Volmana v Čelákovicích se slunečními terasami, travertinovým obkladem a lávkou vedoucí z ložnice v patře až do bazénu na rozlehlé zahradě (dnes bohužel v dezolátním stavu). Co se týče luxusu, byl dům srovnatelný s brněnskou vilou Tugendhat, jen nebyl tak známý – sami autoři se ho báli koncem 30. let publikovat, protože správný levicový architekt nemá navrhovat vily továrníkům, ale tvořit kolektivní domy a sociální domovy pro chudé…

To činil třetí z nich – Voženílek. Ovšem v Baťově Zlíně, kde pak po válce postavil vůbec první tzv. kolektivní dům (v zápětí vznikl další v LitvínověJiří Voženílek dle projektu E. Linharta a V. Hilského) a řadu dalších staveb, městský bazén ad.

Po válce udělali tehdy ještě stále mladí architekti velkou kariéru. Janů byl ředitelem Stavebních závodů, Voženílek ředitelem Stavoprojektu a v 60. letech hlavním architektem Prahy (a oba navíc náměstky ministrů), Štursa se svou tehdejší ženou Vlastou a přítelem sochařem Otakarem Švecem zase vyhráli soutěž na Stalinův pomník a úpravy Letné v jeho okolí. Postavil taky první malý paneláček v Matějské ulici na Babě.

Janů svůj sen o zprůmyslnění stavebnictví dovedl až k panelákům a ke svému vynálezu: tzv. bytovému jádru (paralelně ho začali používat i Japonci). Všichni tři byli také profesory pražké techniky. Po roce 1969 byli ovšem víceméně odsunuti. Karlu Janů už se nepodařilo postavit město z ocelových buňek v SSSR (zadání od Chruščova zrušil Brežněv), takže stojí jen (neobyvatelný) plzeňský prototyp.

Profesory Štursu a Janů jsem znal osobně. Byli to ve stáří velmi příjemní pánové. Janů vypadal jako anglický gentleman, jezdil každý rok za synem do USA. Štursa nám v letech 1988/9 pomáhal bojovat proti některým nesmyslným stavbám, jako byl projekt hloubeného tunelu přes Stromovku, bourání starého Žižkova apod., za což jsem si ho vážil, protože to bylo dost riskantní. Navrhl i vtipný způsob záchrany Těšnova – pootočit celé nádraží tak, aby stálo paralelně s magistrálou…

Janů a Štursa zemřeli v polovině 90. let, Voženílek už v roce 1986. Všichni mají za sebou věci nedobré, ale také stavby, které patří k těm nejlepším u nás.

Stalinův pomník 

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998