Je tomu už sto let, co přišel do Prahy na pozvání Jana Kotěry Slovinec Jože (Josip, Josef) Plečnik (1872-1957). Stal se Kotěrovým nástupcem na postu profesora Uměleckoprůmyslové školy. Od roku 1920 pak pracoval na doporučení vlivných členů spolku Mánes jako architekt Pražského hradu. Dal novou tvář hradním zahradám, Prvnímu, Třetímu a Čtvrtému nádvoří, navrhl Masarykovu vyhlídku na hraně Jeleního příkopu a v západním křídle Nového královského paláce vytvořil impozantní nástupní Sloupovou síň.

Na přání Tomáše Garrigue Masaryka se v průběhu dvacátých let zabýval rovněž úpravami salonů v druhém patře jižního a středního křídla Nového paláce, kde vzniklo prezidentské apartmá. Centrálním prostorem bytu hlavy státu se stalo Impluvium – hala s jednoduchou kamennou kašnou. V přilehlých místnostech Plečnik navrhl většinou prostě zařízené pokoje, ale také vznosný Harfový salonek se stěnami krytými plátkovým zlatem nebo interiér románské Bílé věže, kde vznikla tzv. Erbovní síň. Enfiláda v jižním křídle pak obsahovala Bílou jídelnu s kazetovým stropem, hudební salonek se zaoblenými stěnami a černým nábytkem, tzv. Výšivkový salon Masarykovy dcery Alice, Klínovou šatnu a konečně i vlastní prezidentovu pracovnu, která byla umístěna vedle schodiště vedoucího na Třetí nádvoří.

Pracovna byla na přání Masaryka zařízena střízlivě – měla podlahu z fošen, všechny stěny - i plochy mezi okny na jižní stěně - byly pokryty policemi z mahagonového dřeva. V rohu místnosti byla umístěna malá kašna ze slezského mramoru, pak tu byl jen velký psací stůl s křeslem, čtecí stolek a několik dalších kusů nábytku, zhotovených většinou podle návrhů prof. Plečnika a jeho žáků. Na stropě byly jednoduché dřevěné lustry z XIX. století. Tedy žádné drahé koberce, obrazy nebo sochy. V policích byly stovky knih, jejichž barevné vazby pomáhaly místnost zútulnit. Akustika tu byla výborná – koneckonců se tu konaly i známé komorní koncerty.

Takto se pracovna víceméně dochovala až do sedmdesátých let. Postupně přibyl nějaký nábytek a také velký mapový stojan, naopak byla vybourána kašna. Pak však přišel povel vytvořit novou prezidentskou pracovnu pro Gustáva Husáka. Plečnikův nábytek byl tedy odstraněn (knihovny byly naštěstí přestěhovány do podobné místnosti o patro výš, tam však byly nižší stropy, takže horní díly odřezali). Rekonstrukce znamenala i vybourání stropu, podlahy i příčky předpokoje. Stěny byly obloženy speciálními panely s povrchem z bílé koženky. Strop byl snížen, aby bylo možno nad něj skýt desítky metrů různých kabelů a také osadit řadu neonových svítidel (Husák špatně viděl, a tak byly všechny místnosti, kde se pohyboval, přesvětleny). Navíc tu byly i nevkusné „benátské“ lustry. Nový nábytek navrhl známý designér Ladislav Vrátník. Šlo o mohutný stůl s ozdobnými kovovými lištami (vystupovaly mírně nad povrch, takže se na stole nedalo bez podložky psát). Křeslo bylo tak obrovské a těžké, že k zasunutí prezidenta za stůl bylo zřejmě zapotřebí dvou pomocníků. Pak tu byl ještě konferenční stůl, televizor značky Rubín na konzole a velká skleněná plastika Stanislava Libenského (ta je dnes umístěna ve vstupní síni návštěv). Obrazů tu bylo asi pět – vesměs díla národních umělců – nějaký Martin Benka, Ľudovít Fulla, Radomír Kolář, později se také objevilo pár grafik Jiřího Anderleho. Na zemi pak ležely pestrobarevné rumunské koberce z umělého vlákna. Knihy žádné, až na jednu výjimku: byla tu polička v zabudované skříni ve stěně. Vešlo se tam jen pár svazků Leninových a Marxových spisů.

Prezident Havel odmítl tuto procovsky zařízenou místnost používat a nechal si navrhnout novou pracovnu. Nějakou dobu tam byla zasedačka, později dopisové oddělení. Dámy tam ale nechtěly pracovat – říkaly, že tam straší Husákův duch. Moc jsem se jim nedivil – pokud jste se dotknuli stěn nebo kovových částí nábytku, sršely hned jiskry statické elektřiny a byl tu podivný neodstranitelný pach. Místnost tak byla jednoho dne uzavřena a nikomu se po tzv. Husákovně nestýskalo.

Ke změně došlo v roce 1997. Pro Plečnikovu výstavu, na jejíž přípravě jsem se podílel, jsme totiž nechali vytvořit fragment knihovny, včetně přesné kopie kašny. Z rozhodnutí tehdejšího ředitele Správy Pražského hradu architekta Ivo Koukola pak byla obnovena Masarykova pracovna v původním prostoru. Zmizely obklady stěn, podhled i se zářivkami, byly obnoveny původní příčky. Podařilo se nám tehdy dohledat nábytek, což bylo docela zábavné: na slavném čtecím stolku si po léta zapisovali docházku kustodi ve Vikářské uličce, na Masarykově křesle seděla jedna sekretářka v Paláci šlechtičen, psací stůl byl v depozitáři v Lánech… Prostor po rekonstrukci sloužil – a dosud slouží – jako knihovna Kanceláře prezidenta republiky.

Vrátníkův nábytek pro Husáka i křesla pro zasedání politbyra ve Španělském sále (byla tak těžká, že je vždy musela stěhovat rota vojáků) dnes najdete v hradním depozitáři. Jen si tak občas říkám, když vidím tu nostalgii po architektuře a normalizačním designu 70. a 80. let i retro třeštění některých mladých absolventů, že bych se ani nedivil, kdyby jednou ve svatém nadšení zase obnovili tu slavnou Husákovnu…

 

LN, 26. 2. 2011

Pozn.: Obrázky jsou z Archivu KPR

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998