Tak vila Tugendhat v Brně - dle vyjádření ministerstva kultury - prý není uměleckým dílem! Stavba z let 1928-1930, jejímž autorem je Mies van der Rohe, proto nesplňuje podmínky Zákona o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holokaustem, a tudíž nemůže být vydána rodině původního majitele a investora!

Z jakési přílohy památkového zákona totiž vyplývá, že „pod pojem umělecká díla lze zařadit obrazy, grafiku, nástěnné malby, figurální sgrafita a sochařská díla z různých výtvarných materiálů“. Tedy architekturu nikoliv. Plyne to z úterní zprávy ČTK, odvolávající se na prohlášení tiskové mluvčí ministerstva kultury. Zajímavé - ani komunisti si netroufli něco takového tvrdit.

Vedle sebe v knihovně mám ostatně několikasvazkové Umělecké památky Čech, které od sedmdesátých let vydávala akademie věd. Gotická katedrála svatého Víta, barokní Valdštejnský palác, neorenesanční Národní divadlo nebo secesní Obecní dům či Kotěrova vlastní vila tedy nejsou umělecká díla?

A Parléř, Santini, Zítek, Loos, Plečnik nebo Fragner tedy nebyli umělci? Snad jen jednou se někdo pokusil vyjmout obor architektura z umělecké tvorby. Byl to levicový doktrinář Karel Teige a úzký okruh jeho příznivců. Už tehdy - ve 20. letech - mu odpověděl známý výtvarník, scénograf a architekt Bedřich Feuerstein: „Naprosto nesouhlasím s tím, když se říká, že architektura není umění. Proč by jím byla do roku 1925 a náhle v Praze přestala jím být?“ psal tehdy v pařížské kavárně roztrpčený Feuerstein příteli Josefu Havlíčkovi, který ho z Prahy informoval o Teigeho teoriích. Dlužno dodat, že valná většina českých architektů tehdy sdílela Feuersteinův názor. Ostatně, byli zpravidla členy známé umělecké skupiny Devětsil, případně Spolku výtvarných umělců Mánes.

I vila Tugendhat - ikona světové moderní architektury, stavba, která nechybí v žádné významné encyklopedii moderního umění - je samozřejmě umělecké dílo par excellence, podobně jako třeba Miesův barcelonský pavilon (kdysi zbořený a nedávno znovu zbudovaný jako jedna z hlavních atrakcí katalánské metropole), jeho newyorský mrakodrap Seagram, který v 50. letech otevřel nové cesty výškových staveb, nebo nadčasové Muzeum moderního umění v Berlíně.

Novodobá historie brněnské vily je tristní. Nepovedená „rekonstrukce“ z 80. let, při níž byla bez náhrady zlikvidována podstatná část původního zařízení, pak sice zařazení do prestižního seznamu památek UNESCO (zřejmě jako největší evropský vrak v tomto soupisu), ale stále oddalovaná důstojná rekonstrukce. A nakonec nepovedené výběrové řízení, nedávno zase zrušené, zatímco ovšem mezitím vybraný tým vypracoval kompletní projekt záchrany. Ten bude muset vlastník -tedy město Brno - zaplatit. Nově vybraný vítěz dalšího konkurzu pak nebude moci čerpat z hotové dokumentace, neboť se tím vystaví autorským žalobám... To jsou další měsíce a možná roky tahanic. Zatím se dům, podmáčený vodou z prasklé kanalizace, bude dál sesouvat po svahu (už dnes jsou tu několikacentimetrové trhliny, kterými jsem bez problémů loni v létě prostrčil ruku).

Prostě mezinárodní ostuda. Jak z ní ven? Docela jednoduše: bez dalšího kličkování předat unikátní umělecké dílo, o něž se majitel po léta nedovede řádně starat, přímým dědicům původního vlastníka. Znám manžele Hammer-Tugendhatovy z několika konferencí o brněnské vile, konaných v různých zemích. Jsou to seriózní lidé, navíc odborníci v oboru, kteří se sami podíleli na dokumentaci stavby. Město by jim pak mělo být všestranně nápomocno. Jsou zárukou, že dům bude konečně řádně opraven a opět otevřen světové kulturní veřejnosti, která za ním jezdí ze všech kontinentů.

I vila Tugendhat, stavba, která nechybí v žádné významné encyklopedii moderního umění, je samozřejmě umělecké dílo par excellence

Prostě mezinárodní ostuda. Jak z ní ven? Docela jednoduše: Bez dalšího kličkování předat unikátní umělecké dílo přímým dědicům.

LN, 12.1.2006

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998