Památka UNESCO a jedna z nejvýznamnějších staveb světové moderní architektury dále čeká na svou rehabilitaci

Když byl autor těchto řádek na prahu léta 2006 ve slavné brněnské vile Tugendhat přítomen prezentaci projektu na její záchranu, měl pocit, že mnohaletá agónie této skvostné stavby z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století je u konce. Dům je zchátralý, ujíždí po podmáčeném podloží, v průčelí jsou velké trhliny. Po nepodařené opravě z minulé éry zmizely unikátní interiéry. Dnes je však jasné, že žádný happy end se nekoná a martyrium bude pokračovat dál.

Prokletá stavba

Vilu pro Tugendhatovu rodinu, projektovanou světoznámým architektem Ludwigem Mies van der Rohe, dnes národní kulturní památku zařazenou do prestižního seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, bychom mohli s klidem označit za prokletou stavbu. Po jejím dokončení se k ní obrátila zády celá česká avantgarda s Karlem Teigem v čele. Vesměs levicově orientovaným intelektuálům se zdálo nevhodné, aby protagonisté funkcionalismu projektovali domy pro představitele velkokapitálu, jakými Tugendhatovi – majitelé textilních továren – bezesporu byli. Proto dům ignorovali a nezveřejnili ji ani v Teigeho Stavbě, ani v konkurenčním Staviteli.

Tugendhatovi si nového domu s řadou do té doby nevídaných motivů a technických fines, dlouho neužili. Před nacistickými rasovými zákony utekli do zahraničí, když předtím sami pomohli mnoha německým emigrantům. Autor vily Mies, jeden z ředitelů avantgardní německé školy Bauhaus, zavřené nacisty, odešel do USA, kde pak navrhl řadu klíčových staveb světové moderní architektury. Brněnský dům obsadili nacisté a na konci války byl poškozen bombami. V neblahé komunistické éře dům chátral, sloužil jako rehabilitační středisko. V šedesátých let byl však zejména zásluhou několikaletého úsilí brněnského architekta Františka Kalivody zařazen do seznamu nemovitých památek. V osmdesátých letech, kdy si stavbu přijíždělo alespoň zvenku prohlédnout mnoho odborníků ze zahraničí, došlo konečně i k opravě domu. Ta byla vedena dobrými úmysly, ale unikátní stavbě spíš uškodila. Tehdejší možnosti našeho stavebnictví byly velmi omezené, a tak byly původní prvky často vyměněny za nekvalitní kopie. Zcela zničena pak byla většina interiérů. Dům byl v té době majetkem města, které v něm mělo luxusní rezidenci.

Po roce 1989 se zdálo, že kvalitní obnově vily už nic nestojí v cestě. Rodina Tugendhatova se vzdala práva na restituci, protože jí představitelé Brna i památkáři slíbili kvalitní opravu domu, který byl už tehdy konečně otevřen veřejnosti. Se zahájením prací se však stále otálelo.

Paralelní příběh: Müllerova vila v Praze

Je zajímavé, že podobný příběh – tentokrát se šťastným koncem – se odehrával tehdy i v Praze. Další vilou – ikonou moderné světové architektury na našem území – byla střešovická vila Müller od brněnského rodáka Adolfa Loose (postavená shodou okolností rovněž v letech 1928-31). I ta byla ve špatném stavu a restituenti, žijící v Británii, uvažovali o jejím prodeji (o koupi uvažoval mj. i Viktor Kožený). Tehdy se řada osobností světové architektury obrátila na české politiky se žádostí, aby tuto významnou památku pražská radnice odkoupila a kvalitně opravila. Mimochodem, významnou roli sehrál tehdy architekt Jan Kaplický, který založil nadaci na záchranu Müllerovy vily. Praha tedy skutečně dům od restituentů koupila a stavba byla mimořádně citlivě opravena a v roce 2000 zpřístupněna veřejnosti. Autor této stati tehdy doporučoval, aby na statut památky UNESCO byla raději nominována právě Müllerova vila, než zchátralý brněnský Tugendhatův dům.

Oprava Tugendhatu opět v nedohlednu

Vraťme se však do moravské metropole. Navzdory slibům se několik let nic nedělo. Konečně proběhlo komplikované výběrové řízení na autora rekonstrukce. Vítěz připravil následně do nejmenších podrobností projekt rekonstrukce domu i zahrady, včetně podrobné dokumentace všech detailů stavby. Na projektu spolupracoval i s členy Tugendhatovy rodiny. Výsledek konkurzu byl však zpochybněn a nastalo další nekonečné dohadování, co dál. Tugendhatovi začali ztrácet trpělivost a – upřímně řečeno – nelze se jim vůbec divit. Aby nebylo potíží málo, celá kauza byla zpolitizována. I tady najdeme pražskou paralelu s jiným ostře sledovaným projektem – Kaplického Národní knihovnou. Loni situace gradovala: Tugendhatovi požádali, aby jim byl dům vrácen. Brno váhalo – opožděná restituce by byla na jedné straně přiznáním neschopnosti města vilu opravit, na druhou stranu by se zbavila potíží se sporným konkurzem, neboť majitelé by si mohli vybrat odpovědný tým sami.

Zastupitelstvo Brna však rozhodlo, že dům zůstaně městu. Rekonstrukce dosud nezačala, nekonečné spory o regulérnosti výběru projektanta pokračují… Dům dál chátrá a téměř dvacet let po pádu komunismu je ve stavu, který dělá Česku ostudu. Uvěří ještě někdo, že jsme vyspělá kulturní země, která se dokáže o své kulturní dědictví řádně postarat?

LN, 5.9.2008

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998