28.7.2016 | Svátek má Viktor






ARCHITEKTURA: Muž, který snil o nové Praze

28.8.2012

Před 130 roky se narodil významný architekt, urbanista a filmový experimentátor Max Urban

Před dvěma týdny jsme si připomněli 110. výročí narození architekta Vladimíra Grégra, jehož jméno je spojeno zejména s projekty vil na pražském Barrandově. Shodou okolností další výročí osobnosti, spjaté s budováním této enklávy v romantické poloze nad Vltavou v katastru Hlubočep, připadlo na pátek. Právě 24. srpna se před 130 lety v Praze narodil Max Urban. Tento vrstevník Pavla Janáka vystudoval architekturu na pražské technice. Před první světovou válkou si vybudoval malé dřevěné studio na zahradě domu ve Vodičkově ulici 35 – jen pár metrů od Václavského náměstí.

Ten ateliér jsem kdysi navštívil. Pracoval v něm známý výtvarník Jan Wagner, který tehdy připravoval exponáty pro naši výstavu v Národním technickém muzeu. Z Vodičkovy se prošlo průjezdem krásného, ale maličkého barokního domu, vklíněného mezi dům Langhansův a další vysoký činžák. Za domem byla kouzelná zahrádka s dřevěnými pergolami a besídkou ve stylu vídeňské secese Josefa Hoffmanna. Vlevo pak byl Urbanův ateliér.

Ještě dříve, než se stal ve 20. letech z Maxe Urbana uznávaný architekt, byl už respektovaným filmovým režisérem, scénáristou a producentem. Oženil se s populární divadelní herečkou Annou (Andulou) Sedláčkovou (1887-1967), přední divou Národního i Vinohradského divadla. Urbana fascinoval hraný film, a tak založil společnost ASUM (název je složen z iniciál jmen obou manželů) a vletech 1912–13 natočil řadu krátkometrážních snímků. V některých hrál on i jeho žena a další příbuzní, často stál i za kamerou a psal scénáře.

Z těchto vpravdě průkopnických let české kinematografie se bohužel zachovalo jen nepatrné torzo – film Konec milování a pár fragmentů Čtyř ročních dob a Živých modelů. Ti, kdo je viděli, potvrzují talent a francouzský šarm Sedláčkové i režisérovy pokusy o experiment: ve filmu Čtyři roční doby například Urban koloruje jednotlivé díly tak, aby odpovídaly atmosféře.

Společnost ASUM bohužel ještě před první světovou válkou zanikla a zklamaný architekt už se k filmování vrátil jen jednou (snímek O Adrienu z roku 1919). Jak ale uvidíme, s kinematografií přece jen nadobro neskoncoval…

Část válečných let strávil Urban jako voják, ale měl čas i na velmi smělý projekt. Jmenoval se Ideální Velká Praha a na řadě rozměrných výkresů, svázaných do obrovského sešitu, vykreslil svou představu budoucího rozvoje české metropole. Poprvé jsem ty plány spatřil někdy v polovině 80. let, kdy jsme je s Benjaminem Fragnerem objevili v archivu architektury Národního technického muzea v karlínské Invalidovně. Na prvním listu byly noty Smetanovy Vltavy a pak už jen velmi odvážné vize: Urban ponechal jen fragment historického jádra a jinak vystavěl prakticky nové město ve stylu velkorysého pařížského urbanismu. Obří kruhová náměstí, z nichž se radiálně rozbíhají do všech stran široké bulváry, rozlehlý balonový přístav na Letné, monumentální vládní paláce, muzea a divadla…

Filmové ateliery Barrandov

Barrandovské terasy 1

Byl v tom zaklet sen nastupující generace architektů, pro něž byla Praha jen provinčním městem. Hned po válce byl projekt publikován a vystaven, ale u obyvatel sklidil kritiku, k níž se tehdy připojil i Karel Čapek.

Urban se stal ve 20. letech členem Státní regulační komise, byl také redaktorem časopisu Styl, který vydával spolek Mánes. Od roku 1927 se pak z podnětu bratrů Havlových začal zabývat Barrandovem, respektive novou romantickou zástavbou tohoto kopce nad Vltavou.

Podle přání stavitele Václava Havla vybudoval na skalním ostrohu nad řekou romantickou restauraci s bílou věží, která připomíná maják. Inspirací bylo podobné zařízení – Cliff House, které viděl Havel u San Franciska v Kalifornii na březích Pacifiku (to mimochodem později zničil požár, ale nedávno byla vypsána architektonická soutěž na jeho obnovu).

Urban důvtipně využil profil terénu – ze stupňovitých ochozů u restaurace byl skvělý výhled na město i řeku a Barrandovské terasy se staly vyhledávanou destinací Pražanů. Dalo se tam přijet autem, ale lidé volili romantičtější trasu: od konečné tramvaje se tam dalo vyšplhat skalní stezkou a na terase pak mohli návštěvníci na vlastní oči vidět hvězdy stříbrného plátna…

Barrandovské terasy dříve a nyní

Dnešní realita je ovšem jiná, restaurace připomíná lodní vrak a seběhnete-li výše zmíněnou cestou, zjistíte, že končí v haldách odpadků pod betonovými rampami nájezdů na Barrandovský most. Nicméně plán rekonstrukce, spojený s nutnou výstavbou hotelu, jehož silueta však nebude z nábřeží patrná, je připraven. Doufejme, že se tedy přece jen dočkáme obnovy místa, které si ještě v plném provozu pamatují i dnešní padesátníci.

Kromě restaurace navrhl Urban v ulici Lumiérů 41 na temeni kopce ještě výstavní vilu, samozřejmě opět ve funkcionalistickém stylu, a pak rozlehlé – a na tehdejší dobu supermoderní – filmové ateliéry společnosti A-B, které už ovšem mají také své dny slávy dávno za sebou...

Film tedy Maxe Urbana doprovázel i na přelomu 20. a 30. let, kdy se stal jedním z předních představitelů československé avantgardní architektury. Později pracoval dál jako uznávaný urbanista a architekt, ale k podobným zakázkám se už nikdy nedostal. Zemřel v Praze v roce 1959.

LN, 25.8.2012

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.