6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






ARCHITEKTURA: Milovaný nemilovaný Obecní dům

17.1.2012

V letech 1905-12 vyrostla v centru Prahy stavba, kterou doceňujeme až nyní

Právě před sto lety byl slavnostně otevřen pražský Obecní dům, oficiálně zvaný poněkud honosněji Reprezentační dům hlavního města Prahy. Kdo by na počátku století tušil, že tato rozlehlá budova, postavená na samé hranici Starého Města v sousedství zbytku opevnění – gotické Prašné brány – vyvolá vášně, spory a nevraživosti mezi veřejností, ale též architektonickou obcí! Ovšem, ne že by tohle bylo u nás něco nového… Pojďme si alespoň některé okolnosti, spojené s vznikem nové pražské dominanty přiblížit.

Především, na polyfunkční objekt, který bude reprezentovat úspěšně se rozvíjející pražskou city, byla na počátku století vypsána soutěž. Tu vyhráli tehdy poměrně mladí architekti Alois Dryák a Tomáš Amena. Dryák byl mimochodem žákem profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy Friedricha Ohmanna, který v roce 1897 navrhl v centru města první secesní stavbu vůbec – palác Corso v ulici Na Příkopě, vlastně jen pár desítek metrů od Pražské brány (dům byl později zbořen). O něco mladší je pak Ohmannův hotel Central v Hybernské ulici. Na nový rozevlátý styl si ovšem Pražené zvykali těžko, jak už to na přelomu epoch a stylů bývá, byl to též souboj generací. Ta starší dávala přednost osvědčenému a usedlému historismu, mladí naopak brali secesi jako nový impuls a závan větru do zdejších stojatých vod. Po Ohmannovi přišli další: nový styl opanoval část Výstavy architektury a inženýrství, která se konala v areálu bubenečského Výstaviště v roce 1898. Tam se objevil secesní pavilon města Prahy a stánek pro novou atrakci – Marodovo panoráma bitvy u Lipan od dalšího Ohmannova žáka Jiřího Justicha, dřevěné divadlo Uránie v té době již renomovaného Osvalda Polívky nebo populární výstavní krčma U Nesmysla, kterou její autor – další ctihodný projektant Jan Koula myslel jako výsměch vídeňské secesi, leč mládež to tak nebrala. Všechny tyto vpravdě pionýrské stavby byly dočasné a vzaly ovšem postupně za své.

Foto: Jiří Wagner
Foto: Jiří Wagner

Dalším důležitým signálem byla nová stavba mladého absolventa vídeňských studií Jana Kotěry. Tou byl Peterkův dům na Václavském náměstí, dokončený v roce 1900. Fasáda zbavená historizujícího aparátu – tedy říms, šambrán nebo bosáže působila nezvykle a konzervativní kruhy hodně popudila, mručely cosi o vídeňské módě. Vlastně to byla pravda – Kotěra – žák slavného Otto Wagnera – přinesl do naší metropole to, co se v centru monarchie naučil. Dodejme, že tak učinil s pokorou a hlavně invencí, koneckonců těžko bychom dnes našli někoho, koho by secesní průčelí Peterkova domu popuzovalo.

Pro Obecní dům, který měl být výstavním objektem města, se však styl secese nezdál konšelům vhodný. To byl zřejmě důvod, proč nakonec svěřili projekt dvěma renomovaným architektům starší generace a absolventům pražské techniky, tedy Antonínu Balšánkovi (1865-1921) a Osvaldu Polívkovi (1859-1931). Ten druhý však v secesi našel zalíbení, jak o tom svědčí nejen výše zmíněné divadlo, ale i četné stavby z té doby v centru Prahy – stačí připomenout Dům U Nováků ve Vodičkově ulici, paláce Topič a Praha na Národní třídě nebo pojišťovnu ve Spálené ulici. Také Balšánek si nový styl oblíbil, ale trvalo mu to o něco déle a v poněkud nevyrovnané dvojici to byl zřejmě on, kdo návrh Obecního domu tlačil víc k historismu. Výsledkem byl objekt, v němž nelze zapřít vliv barokní architektury, ale v detailu je stavba samozřejmě secesní. A ty nejpozději dokončované interiéry – tedy kavárna vídeňského typu a francouzská restaurace – již vykazují prvky asketické moderny.

Úkol měli oba protagonisté velmi obtížný: na stísněném pozemku jednoho domovního bloku vytvořit stavbu, jíž bude dominovat velký koncertní sál – Smetanova síň, který budou obklopovat křídla s obchody, kavárnou a restaurací v přízemí, reprezentačními salonky, kancelářemi a zázemím orchestru v patrech, výstavní síní v podkroví a konečně ještě americkým barem a českou pivnicí v suterénu. Vše navíc bohatě zdobeno několika desítkami dekoratérů a výtvarníků, mezi nimiž nechyběli Karel Špillar, Alfons Mucha, Ladislav Šaloun a mnozí další. Rozpočet ovšem narůstal, technicky náročná stavba nabírala skluz a navíc i secesní styl postupně stárnul a začínal vycházet z módy. Postupně rostlo také napětí mezi oběma autory, kteří během stavby spolu komunikovali pouze písemně. Nově nastupující generace Obecní dům nesnášela, neboť adorovala bezozdobnou modernu, jejímiž představiteli se stali po roce 1905 Kotěra a jeho spolupracovníci a žáci Pavel Janák, Josef Gočár, Otakar Novotný a další. Janák sám navíc v době, kdy stavba Obecního domu finišovala, vymyslel ještě architektonický kubismus.

Inu, být architektem není vůbec snadné a mnozí se ocenění své práce třeba ani nikdy nedočkají, což byl i tento případ. Obecní dům byl takovým věčným otloukánkem: po příznivcích moderny ho pomlouvali jak představitelé meziválečné avantgardy, tak i protagonisté stalinské éry – označovali ho za měšťácký kýč. Připomínám, že nejinak tomu bylo se vztahem k secesi i v dalších zemích. V Bruselu – kolébce tohoto stylu – například zbourali v roce 1965 jeho tamní obdobu Maison du Peuple (arch. Victor Horta, 1895-9). Pražský Obecní dům také rychle chátral. Opravy se dočkal až v devadesátých letech (studio ADNS) a naštěstí během ní nedošlo k plánovanému propojení vestibulu se stanicí metra, což by byla pro stavbu zhouba. Dnes je nejen pro Pražany, ale i návštěvníky metropole obdivovaným secesním klenotem a národní kulturní památkou.

LN 14. 1. 2012

(foto: Jiří Wagner)

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.