19.4.2024 | Svátek má Rostislav


ARCHITEKTURA: Má vzpomínka na Jana Kaplického

20.1.2009

Nebyli jsme vlastně kamarádi ani přátelé, vídali jsme se nepravidelně buď v Praze, nebo v Londýně. Ale setkání s Janem Kaplickým byla pro mne vždy velmi důležitá. Poprvé to bylo v polovině 80. let v Praze, kde se konala poněkud utajená přednáška v paláci ÚVA v ulici Na Příkopě, Kaplický - Green Housena niž mne pozvala teoretička designu Lenka Žižková. A poté ve Veletržním paláci, který sloužil v době rekonstrukce, prováděné Hubáčkovým ateliérem SIAL, také jako neoficiální kulturní centrum a diskusní klub.

Přednášky Jana Kaplického měly obvyklý průběh: na počátku promítal své „ikony“ – designérské kreace z první republiky: aerodynamické tatrovky a vlaky, funkcionalistické paláce a vily, Krejcarův pověstný pavilon z pařížské výstavy 1937. Ale také třeba obyčejnou lavičku s betonovými a dřevěnými prvky a další nadčasové předměty, které nás obklopují a které už jsme přestali vnímat. A pak přešel na přírodní struktury – lastury, stébla trav, rybí těla. A náhle další změna – atomová ponorka, tryskáč, elektronkový mikroskop a nakonec družice. To byl jeho svět – postavený na kontrastech, s obdivem k přírodním kreacím i špičkovým vynálezům. Teprve potom začal promítat obrázky architektury. Nejdřív té banální, která nás obklopuje: krabice šedivých paneláků, nebo nákupních center a k tomu opět kontrast – důmyslné stavby afrických nebo australských domorodců z proutí a hlíny. Dokonale funkční a dokonale estetické. Teprve na závěr začal Kaplický představovat své vlastní vize architektury. Byl to vždy pro diváka šok – tvarově, barevně, materiálově se jeho stavby naprosto lišily od všeho, co jsme znali. Pro nás – zvlášť v tehdejší bídě panelákové banality – to bylo jako zjevení. A současně sci-fi: nikdo si nedokázal představit, že tohle se dá postavit. Kaplický mluvil vášnivě o kosmických materiálech, o počítačích, které snadno za pár vteřin prověří sebesložitější futuristické tvary jeho staveb. Nemluvil vlastně do větru, protože v té době projektoval pro NASA několik družic. Navrhoval i obytné přívěsy, nebo interiéry, které jako by vypadly z filmu Ikárie XB-1. Vlastně v tom bylo hodně romantiky, klukovských snů.

Po každé přednášce nastaly vášnivé debaty: dá se tohle vůbec postavit? A je to vlastně ještě architektura? Kolik to bude stát? Pamatuji si na Kaplicky - budova na Trafalgar Squarejednu svou diskusi s Kaplickým. Tvrdil, že v éře letů do vesmíru a jaderné energetiky není už možné stavět domy z pálené hlíny. I architektura musí vyjadřovat dynamiku doby. Já mu oponoval: je tu tradice, lidé se nebudou v odlidštěném světě robotů cítit dobře, možná si i na expedici k Marsu povezou tajně v ubrousku kousek cihly… Byly to ovšem podnětné diskuse, za které jsem Kaplickému vděčný. Byl zaujatý svou tvorbou tak, že debata s ním nebyla nikdy snadná.

V devadesátých letech jsme se občas scházívali po pražských kavárnách. Tématem, které ho tehdy nejvíc zajímalo, byla záchrana klenotů funkcionalistické architektury, trápil ho hlavně stav Müllerovy vily v Praze-Střešovicích a Tugendhatova domu v Brně. Pomáhal shánět podporu u hvězd světové architektury a na tom, že slavná Loosova stavba je dnes v perfektním stavu a je v majetku města, má lví podíl. Ty hvězdy do Prahy i přivezl. Čeští architekti a teoretici se tak mohli setkat tváří v tvář s Richardem Rogersem, Normanem Fosterem, Terry Farrellem nebo Nicolasem Grimshawem. Ti všichni hovořili o Kaplickém s velkým respektem. Rogers mne při procházce centrem Prahy nutil hledat místa, o kterých od českého architekta věděl. Některé úžasné detaily jsem přitom sám neznal – například skleněné tvárnice nasucho kladené do roštů ochozů funkcionalistické pasáže Černá růže Rogerse doslova fascinovaly.

I kavárenské debaty s Janem Kaplickým byly pro člověka náročné. Často jsem to schytal za nějakou špatnou stavbu, kterou uviděl v Praze a která ho popuzovala. Nejvíc snad kýčovitý hotel Don Giovanni. „A tohle postaví 150 metrů od Kafkova hrobu,“ hřímal. Vzpomínám si také na svou nervozitu, když mne jednou v Londýně pozval do nové restaurace na Oxford Street. Zajímalo ho, jestli se mi poněkud výstřední interiér líbí. To bylo dilema: netušil jsem, zda není sám autorem a zda tedy mohu být kritický. Zkrátka Kaplický byl složitá povaha: svým způsobem velmiKaplický s lordem Richardem Rogersem v Praze (zcela vpravo) uzavřený, zdánlivě nekomunikativní, často popudlivý, poněkud sebestředný. A pak měl někdy kolem roku 2000 v pražském Veletržním paláci výstavu a na doprovodnou přednášku přišlo neuvěřitelných 900 lidí! Dokonce došly tenkrát tištěné vstupenky. Já byl jedním z nejstarších – Kaplický vždy přitahoval mladé publikum, které mu skvěle rozumělo. V souvislosti s projektem nešťastné Národní knihovny jsem četl názory, které mne rozesmály: Kaplický je prý epigon, dělá, co teď ve světě právě letí – tedy bloby (narážka na jeho světoznámý obchodní dům Selfridges v Birminghamu). To je k smíchu: on ty bloby kreslil už v 70. letech! Vtip je v tom, že teprve dnes dospěla technologie a computerizace tak daleko, že jde tyhle stavby realizovat.

Naposledy jsem Jana Kaplického potkal loni na podzim v mondénní kavárně Savoy na Smíchově. Poprvé se mi zdál tento vždy mladistvě vyhlížející muž unavený. Přesto tehdy ještě snil dál svůj knihovní sen – navzdory svému letitému názoru, že v Praze mu nikdy nepovolí nic postavit - a já mu neměl odvahu říct, že jsem víru ve zdar tohoto projektu už nadobro ztratil. Pak jsem ho pár měsíců neviděl. Až teď jsem našel ve schránce typickou obálku atelieru Future Systems s obrázkem jeho nového snu – tedy studií koncertního sálu do Českých Budějovic. Na zadní straně mi přál Jan Kaplický mnoho štěstí do nového roku 2009…

Jan Kaplický

LN, 16. 1. 2009

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998