21.9.2018 | Svátek má Matouš


ARCHITEKTURA: Jaromír Krejcar - geniální dítě své doby

13.3.2018

Únor 1948 znamenal také zásadní mezník v československé architektuře. Skončila velkolepá éra funkcionalismu a jediným povoleným stylem se stal v totalitní éře tzv. socialistický realismus neboli sorela. Architekti navíc ztratili tvůrčí svobodu – museli povinně pracovat v projektových ústavech. To vedlo k nové emigrační vlně, k níž se připojili ti, kteří v tomto systému odmítli žít a pracovat. Patřili k nim i někteří příslušníci meziválečné avantgardy. Dnešní text proto věnujeme osobnosti, jejíž život vystihuje všechny peripetie první poloviny dvacátého století snad nejlépe. Tou byl architekt, urbanista, teoretik a pedagog Jaromír Krejcar.

Jaromír Krejcar

Jaromír Krejcar

Krejcar se narodil v roce 1895 v rakouském Hundesheimu. Pocházel z chudých poměrů. V Praze vystudoval průmyslovku a od roku 1917 se stal posluchačem Jana Kotěry na Akademii výtvarných umění. Patřil ke Kotěrovým nejnadanějším žákům a respekt si získal projekty věžových domů, což nebylo tehdy téma u nás příliš obvyklé. Poválečný stylový zmatek, kdy vedle sebe probíhal kubismus, styl národního dekorativismu, ale nejmladší generace již sleduje dění v centrech západoevropské avantgardy i ruský konstruktivismus, charakterizuje i raná Krejcarova práce. Pomník legionářů v Ústí nad Orlicí z roku 1923 se soklem v mašinistickém stylu (spolupráce Josef Mařatka). Další návrhy mladého projektanta jdou však už jasně ve šlépějích švýcarského novátora Le Corbusiera, německého Bauhausu i ruských konstruktivistů. V té době se Krejcar sbližuje s teoretikem a zakladatelem spolku Devětsil Karlem Teigem, s nímž se podílí na vydávání sborníků, představujících avantgardní stavby i moderní techniku, ale také básně, fotografie nebo výtvarná díla. Je sice od počátku reprezentantem té složky Devětsilu, která považuje architektonickou tvorbu za uměleckou disciplínu, vzhledem k jeho mimořádnému talentu mu však technokrat Teige poskytuje značný prostor a ve své edici vydává také jeho monografii.

palác Olympic

palác Olympic

Vliv Bauhausu je patrný na raných funkcionalistických realizacích Jaromíra Krejcara z let 1926-1930. Je to palác Olympic ve Spálené ulici), jehož perspektivní kresba s reklamou na básnickou sbírku svého přítele z Devětsilu Jaroslava Seiferta Na vlnách TSF pak zdobila nejednu evropskou publikaci věnovanou funkcionalismu. Nemenší ohlas vzbudil Krejcarův návrh na sanatorium Machnáč v Trenčianských Teplicích, palác jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici v Praze na Vinohradech, či návrh vily spisovatele Vladislava Vančury na Zbraslavi (pozměněný v realizaci). Příkladem moderního bydlení je i vila Richarda Gibiána v Praze-Bubenči. V tomto plodném období je mladý projektant stále ve víru událostí. Píše, propaguje československou architekturu v zahraničí, patří ještě stále ke klíčovým představitelům levicové avantgardy. Jeho druhou ženou se stává známá novinářka Milena Jesenská. Krejcar je proslulým bonvivánem, vyprávějí se četné historky o jeho velkorysých večírcích.

Po roce 1930 však přichází změna. Ekonomická krize limituje další zakázky. Rodinné problémy i četné dluhy nakonec odvádějí Krejcara do Moskvy, kde působí v letech 1934-1935, tedy právě v době Stalinova upevňování moci. Sověti sice své externisty ze Západní Evropy platí valutami, ale poměry jsou tísnivé, navíc diktátor propaguje dekorativní architekturu, která nemá s předchozí slavnou konstruktivistickou érou nic společného. O Krejcarově pobytu v SSSR toho moc nevíme, údajně pracoval u architekta Mojseje Ginzburga na několika projektech. Po rozvodu s Jesenskou se oženil s ruskou Židovkou Rivou a pak se vrátil zpět (v tom měl větší štěstí než další Češi pracující tehdy v Moskvě, jako byl Josef Špalek nebo Antonín Urban). Zážitky ze Stalinovy říše si pak raději nechával pro sebe. O tom, že nebyly právě příjemné, svědčí i fakt, že po návratu konvertoval ke katolické církvi a přerušil styky s Levou frontou i Teigem.

Krejcar - pavilon

Krejcar - pavilon

Naštěstí se však ještě dostal k jedné velké zakázce, možná nejvýznamnější ve svém životě, byť se týkala jen stavby dočasné. Vyhrál totiž soutěž na československý pavilon na světové výstavě v Paříži 1937. Se spolupracovníky Zdeňkem Kejřem, Ladislavem Sutnarem a Bohumilem Soumarem i geniálním konstruktérem Jaroslavem Polívkou vytvořil na břehu Seiny nadčasovou ocelovou konstrukci se skleněným pláštěm a vyhlídkovou terasou, která bývá dnes řazena mezi předchůdce high-tech stylu. Po válce se Krejcar zúčastnil bez většího úspěchu několika soutěží, vypracoval projekt kibucu pro Izrael a díky pozvání Jiřího Krohy začal také přednášet na brněnské technice, kde byl paradoxně jmenován profesorem v roce své definitivní emigrace. Po komunistickém puči odešel se svou ženou Rivou nejprve do Paříže, kde se setkal s přáteli Josefem Šímou, Ferdinandem Peroutkou nebo Bohuslavem Broukem. Pak pokračoval do Londýna, kde přednášel na slavné škole Architecture Association. Čas na další práci mu však dopřán nebyl. Jeden z nejnadanějších českých architektů zemřel v roce 1949 (některé prameny uvádějí rok 1950).

Krejcar - Gibiánova vila

Krejcar - Gibiánova vila

LN, 3. 3. 2018
Foto Pavel Hroch a NTM

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.