Přede dvěma týdny jsem na tomto místě připomněl dílo a životní osudy českého architekta Josefa Gočára (viz zde). Dnes bych se rád zastavil u další významné osobnosti, od jejíhož narození uplynulo právě 130 let – Otakara Novotného. Na svět totiž přišel 11. ledna roku 1880 v Benešově, byl tedy Gočárovým vrstevníkem. Také on studoval v ateliéru zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Ještě předtím absolvoval stavební průmyslovku a prošel praxí u Josefa Schulze na stavbě Uměleckoprůmyslového muzea. Od roku 1902 – tedy ještě jako student - byl členem Mánesa, spolku, který jednou sám povede a pro nějž postaví krásný pavilon.

Mladý architekt rád cestoval. Navštívil Itálii, Balkán, Francii a Německo, ale podstatná se pro něho stává až výprava do Mekky tehdejší evropské moderní architektury, Holandska, v roce 1908. Do té doby projektuje v secesním stylu nebo kotěrovské moderně, ale náhle přichází v jeho tvorbě zlom a pod nizozemským vlivem navrhuje řadu staveb s neomítanými fasádami, tedy z režného zdiva. Jde o rodinné domy v Benešově, Rakovníku, Holicích a Praze, také dvě sokolovny (Rakovník a Holice). Prestiž ale Novotnému přinesl především Štencův dům v Salvátorské uličce v oblasti pražské asanace. Budova se staví ve dvou etapách v letech 1909-10. Má průčelí z červených lícovek, v parteru s bílou keramickou polevou. Fasáda je bez jakýchkoli ozdob, nepočítáme-li mozaikový obklad soklu a kovová zábradlí francouzských oken s geometrickými prvky. Krásným motivem je čtvrtválcová skleněná střecha Štencova fotografického ateliéru v nejvyšším patře.

Novotného stavby byly radikálnější než práce Kotěrovy z té doby. Proto je překvapivé, že i on se nechal - byť po jistém váhání – strhnout svým mladším kolegou Pavlem Janákem a připojil se ke kubistickým vzbouřencům jednak návrhy interiérů, jednak instalací expozice Svazu českého díla na výstavě německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (to je mimochodem jediný případ, kdy se kubistická architektura objevila v zahraničí, bohužel jen na pár týdnů). Po válce, kterou strávil na italské frontě, pak dokonce staví bloky kubistických družstevních domů ve Znojmě a v Praze. Ty pražské v ulici Elišky Krásnohorské opět v oblasti asanace byly původně komponovány do úzké ulice, ale dnes je můžeme obdivovat i z odstupu z Pařížské.

Novotného pozdně kubistické domy svérázný styl víceméně uzavírají. Začátek let dvacátých znamená dominanci oblíbeného „národního dekorativismu“, s nímž se architekt vypořádává se ctí domem v Kamenické ulici v Praze-Holešovicích, jehož průčelí prolamuje válci a vytváří tak dynamickou architekturu, pro niž je jinak matoucí název „rondokubismus“ docela výstižný.

Otakar Novotný po Kotěrově smrti v roce 1923 krátce vede jeho atelier na AVU, později působí jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole (vedle Janáka). Stává se také předsedou Mánesa. Ve své tvorbě se vrací ke kořenům – opět k architektuře neomítaného zdiva, jak dokumentují třeba jeho Čerychova vila v České Skalici, Státní vystěhovalecká stanice v Praze-Vysočanech nebo Sehnoutkův dům v Černožicích nad Labem. A nakonec ještě dva rodinné domy: vilka s ateliérem pro přítele malíře Václava Špálu na pražské Ořechovce a dům stavebního podnikatele ing. Kapsy na Zátorce v Praze-Bubenči s interiérem, který navrhl světoznámý Adolf Loos. Tyto červené stavby prakticky vůbec nestárnou, působí stejně svěže, jako když byly před osmdesáti devadesáti lety postaveny. Je zvláštní a svým způsobem smutné, jak málo je tento typ budov u nás oblíben, jako by neomítnuté průčelí stavbu nějak degradovalo!

Tak jako Gočár nebo Janák, i Novotný sleduje překotný vývoj architektury. Přechodem k funkcionalismu je pro již staršího pána několik svébytných staveb v jakémsi střízlivém neoklasicistním pojetí s průčelími obloženými kamennými deskami. Patří k nim mohutný Steinského palác na Ulrichově náměstí v Hradci Králové, Bartoňův dům (dnes knihovna) v Náchodě a spořitelna v Benešově. A také vodárenská věž kbelského letiště s reliéfem Jana Laudy, či důstojný čs. pavilon pro benátské bienále, který mimochodem dodnes hostí střídavě české a slovenské expozice a je jednou z mála dochovaných staveb tohoto účelu v zahraničí.

A pak přichází funkcionalistická éra, kterou starší pán opět zvládne s bravurou. Když na konci 20. let konečně získá spolek Mánes na Slovanském ostrově u Masarykova nábřeží pozemek pro svou spolkovou budovu (starší pavilony Kotěrovy a Gočárovy už dávno vzaly za své), projektuje nejdřív jakýsi opatrný dům, neboť si je vědom citlivosti lokality i sousedství renesanční věže. Pak však hází tuto variantu do koše a v letech 1929-30 (mimochodem klíčových pro naši architektonickou scénu (staví se např. Müllerova vila, vila Tugendhat i Plečnikův vinohradský kostel) kreslí bílý horizontální hranol. Kompozice tmavé vertikály staré věže a nové budovy, která je zajímavá i z technického hlediska, neboť tvoří železobetonový most nad řekou, je prostě úchvatná. Staří konzervativci se ovšem zlobí, že je prý navždy pokaženo pražské panoráma, a funkcionalistická mládež zase ohrnuje nos nad čtvercovými okny jednoho průčelí. Ale dnes je pro nás tato stavba jedním ze symbolů té dynamické doby. Navíc byla dokonale funkční a schopná si na sebe vydělat. Byly tu obchody, kavárna, bar, francouzská restaurace, hudební pavilon, terasy, ale i kanceláře. Vše ovšem postaveno z peněz členů Mánesa.

O to smutnější je její další osud. V 50. letech je Mánesu zabavena, o dvacet let později necitlivě rekonstruována. Po roce 1989 spolek obnovuje svou činnost a jeho předsedou se stává syn Otakara Novotného Jiří. Rovněž architekt a někdejší člen předválečného Mánesa. Zdá se, že se budova vrátí zpět spolku, Jiří Novotný se synem Tomášem kreslí projekt opravy a návratu do původní podoby. Fond výtvarníků, který objekt využívá, se ho ovšem nevzdá, spor se táhne a nakonec soud rozhoduje nevydat. Teď má konečně dojít k rekonstrukci, ale dědice autorských práv a spoluautora projektu obnovy majitel ani neoslovil…

Tvůrce stavby Otakar Novotný se této vrcholně trapné záležitosti ovšem nedožil. Po Mánesu navrhl ještě další zajímavé stavby, ale žádná už nedosáhla této úrovně. Těsně před smrtí v roce 1959 stačil ještě vydat úchvatnou knihu Jan Kotěra a jeho doba, v níž líčí to skvělé období první poloviny XX. století, kdy česká architektura patřila ke světové špičce…

LN, 16. 1. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998