20.9.2018 | Svátek má Oleg


ARABSKÉ JARO: Boj o moc a černé zlato

12.7.2018

Takzvané arabské jaro, jak západní média pokřtila společensko-politické bouře v zemích, kde nemají čtyři roční období, přineslo nespočet proměn. Některé vzaly za své bleskem, (nebezpečné) konsekvence jiných, např. v Sýrii anebo Libyi, pociťujeme dodnes. Na každý pád rozvětvené či odlišné dle specifik toho kterého z plejády států, jež „arabské probuzení“ zasáhlo.

V miniaturním Libanonu o „výměře“ srovnatelné se Středočeským krajem se přes nemalé napětí stabilita režimu zachovala; stejně jako v nyní nejrozlehlejší zemi Afriky, Alžírsku. Příčiny jsou zjevné – obě státnosti zasáhl v soudobých dějinách vyčerpávající občanský konflikt. Speciálně Libanonci si „užili“ svoje. Mnohaleté měření sil započalo roku 1975, mír přinesl až počátek devadesátých let. Sektářsky laděná vnitřní válka neboli libanonizace státeček naprosto zdevastovala, neboť do krveprolévání chtivě vstupovali cizí aktéři. „Strýčkové“ z Ameriky, Izraele, Sýrie a tak dále, kteří si ze sobeckých důvodů nepřáli rychlý konec zabíjení. To si v Bejrútu naštěstí mnozí ještě živě pamatují.

Horší to již bylo v Egyptě, jenž je nejlidnatější arabskou zemí. Zde byl pokojně, nicméně k nelibosti Tel Avivu a Rijádu, svržen vojenský diktátor Mubárak. Tehdejší americký exprezident Obama dal totiž postupně na srozuměnou, že na Nilu se musí vyměnit „faraon“. Egyptští důstojníci pochopili, „zač je v Pentagonu perník“, a tak respektovaná armáda napomohla řízenému přechodu k vládě Muslimského bratrstva. Po nějaké době toto původně ilegální hnutí svrhla, znovu ho postavila mimo zákon a nějakým pětadevadesáti milionům Egypťanů opět „velí“ sekulární voják, generál Sísí.

V Sýrii a Jemenu je situace nejhorší. Trvají zmezinárodněné občanské války, v nichž se angažuje tlupa zahraničních aktérů. Včetně Saúdské Arábie, u níž patrně není na závadu, když násilím zadržuje humanitární pomoc pro Jemence umírající hlady. Vládnoucí dynastie z nedávné historie přesně ví, co si může dovolit. Dvojí metr bije do očí. Zatímco tvrdost syrského systému na počátku protirežimních demonstrací vyvolala zásahy „mezinárodního společenství“, v maličkém Bahrajnu tomu bylo diametrálně jinak. Bezpečnostní složky sunnitského chalífy ostře potlačovaly nespokojence z řad většinových šíitů, k čemuž se přidala intervence Rijádu. Jedna z diktatur Perského zálivu, u jejíchž břehů mimochodem kotví americká flotila, tak byla saúdskými tanky stabilizována a oficiálně vyslovované nebezpečí ze strany Íránu odvráceno. Washington tehdy vyzval rozvaděné k umírněnosti…

Zcela zvláštní vývoj pak provází na úvod zmíněnou Libyi. Občanským konfliktem, devolucí se změnila ve zhroucený stát. Neexistuje reálně fungující ústřední vláda. Nebrání tomu náboženské rozbroje jako jinde, nýbrž meziklanová řevnivost. Existovala vždycky, leč na uzdě ji držela autokracie mimořádně výstředního Muammara Kaddáfího. Stvořil ideál džamáhírije, socialistické vlády lidu, ale vpravdě se jednalo o klasického orientálního vladaře. Ve svých „nejlepších letech“ financujícího mezinárodní terorismus, toužícího sjednotit kontinent nebo „přinejmenším“ dojednat sjednocení Libye s okolními celky.

Jeho vztah k Západu byl především v posledních dekádách nejednoznačný; speciálně stran francouzských politických elit pozoruhodný. Ani proces Kaddáfího detronizace tak nebyl jednoduchý. Nakonec však přece, nadto v souladu s mezinárodním právem, ztratil trůn. Pak i v nepřehledné situaci hlavu. Leč to se dalo čekat. Dát mu příležitost, aby mluvil před soudem, nejspíše nepřipadalo v úvahu.

Co stojí mimo rovinu spekulací, je, že se Libye bez blouznivého plukovníka stala dlouhodobým problémem Evropské unie. Stěžejní toky migrantů proudí právě tudy, jelikož OSN uznaná exekutiva v Tripolisu kontroluje toliko segment země. Na zbytku jí úspěšně konkuruje vzdorovláda polního velitele Haftara či místně identifikované milice. EU si bohužel neumí, případně nechce s problémem poradit. Prosadit účinné řešení, čímž musí mezinárodním mafiím dodávat kuráž k dalšímu výnosnému obchodu lidmi a vším kolem. Brusel tím posílá výjimečně důrazný vzkaz, že (nejednotná) diplomacie, za níž nestojí komplexní ozbrojená síla, nemívá respekt.

Potíže s rozdrobenou severoafrickou oblastí tím nicméně nekončí. Rozklad centrální moci a boje o její restituci jsou samozřejmě proloženy miliony barelů černého zlata, což rozhodně ke znovusjednocení Libye nepřispívá. Tamější produkce ropy je navíc logicky nízká i právně problematická. Když připočteme ještě úpadek těžby ve Venezuele a snahy sankcionovat export z Íránské islámské republiky, mohou mít snadno pravdu ekonomičtí skeptikové. Prognostici, kteří se bojí, že cena nafty zase strmě poroste. Destabilizuje svět.

Komentář je obdobou článku publikovaného MF Dnes



Diskuse


Z. Rychlý
12:15
12.7.2018

Z. Rychlý
12:18
12.7.2018

K. Janyška
10:26
12.7.2018

P. Lenc
10:25
12.7.2018

M. Prokop
9:22
12.7.2018

J. Jurax
15:44
12.7.2018

počet příspěvků: 9, poslední 12.7.2018 03:44









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.