19.3.2024 | Svátek má Josef


APOLLO: Den, kdy svět zíral na Měsíc

19.7.2019

Před 50 lety lidé poprvé přistáli na jiném nebeském tělese. Jenže už půlstoletí se na to jen vzpomíná

Úspěch Neila Armstronga a Edwina Aldrina byl hlavně prestižní. Amerika se po porážkách od sputniku a Gagarina ujala vedení nad Moskvou – strategicky, technologicky, vědecky a také ideově. Tak to vnímala i většina Čechoslováků rok po Sověty vedené invazi a okupaci.

Byla už tma, leč po cestě v šumavském lese kráčela parta malých skautů. Přesněji vlčat. Kluků ve věkovém rozmezí osm až deset let. V čele šel vůdce Akéla, starý skaut, jenž si v 50. letech odseděl svoje. A za ním skupina nás ostatních – mezi nimi i Kan (později bubeník kapely Plastic People), Skukúm (později frontman kapely Echt!) a Pišta (později komentátor Lidových novin). Kam mířili?

Psal se 20. červenec 1969 a skupina kráčela z tábora na potoce u vsi Čábuze. Byl to tábor až tradicionalisticky skautský, s podsadovými stany, vlastnoručně postavenými latrínami a stanovou kuchyní podobnou těm polním, známým z vojny. Nebyla tam elektřina ani telefon (slovo mobil ještě nikdo neznal), a když byla zapotřebí horká voda, musela se ohřát na ohni. Hygiena se prováděla ve studeném potoce.

Ale tento den byl hodně výjimečný. Parta kráčela nočním lesem do nedalekého mlýna, kde byla nejen elektřina, ale i televize – z pohledu ortodoxních skautů spíše nástroj změkčilců, ne-li samotného ďábla. Leč první přistání lidí na Měsíci, přenášené televizí i v tehdejším Československu, bylo něčím tak unikátním, že ortodoxní zásady šly stranou.

První kroky lidí na jiném nebeském tělese opravňovaly narušit nejen odmítání televize, ale i běžný chod tábora a jeho pravidel včetně večerky. Byla to událost, kterou i malí kluci měli právo vidět. A i když to nikdo neřekl nahlas, šlo též o jistou vlasteneckou hrdost či „národní čest“, ačkoliv tak vznešená či nabubřelá slova se nepoužívala.

Apollo 11 - Buzz Aldrin

A bude hůř

Byl necelý rok po sovětské invazi do Československa z 21. srpna 1968 a začátku následné okupace. Klíčící normalizace (generálním tajemníkem komunistické strany už nebyl „muž pražského jara“ Alexander Dubček, ale cynický pragmatik Gustáv Husák) zatím sice ještě nepostihla Skaut jako takový, leč bylo ve vzduchu, že bude hůř. Na to nebyly nezbytné analýzy či zprávy „ideodiverzních centrál“ (rozuměj zahraničního rozhlasu). K takovému tušení, samozřejmě spíš podvědomému, stačila obyčejná klukovská či skautská čest. Máme-li to říci hodně zjednodušeně, tak asi takhle: bylo jasné, že Skautu a všemu, co s ním souvisí včetně amerického úspěchu na Měsíci, říkáme „ano“ – a Pionýru a všemu, co s ním souvisí včetně sovětské okupace, říkáme „ne“.

V takovém rozpoložení, ale hlavně jako dobrodružství pochodu temným lesem i mužů na Měsíci jsme vnímali noc z 20. na 21. červenec 1969. Neil Armstrong s Edwinem Aldrinem nakonec vystoupili na měsíční povrch až pár hodin po půlnoci našeho času. Proto jsme byli ještě předtím zahnáni zpátky do tábora, aniž bychom viděli slavné, leč opožděné televizní záběry. Ale protože bylo známo, že modul Eagle už přistál, cestou zpět jsme pokukovali na Měsíc. Nezableskne se tam něco? Neodrazí se od něčeho sluneční paprsky? Kdepak, to byly jen klukovské představy. Ale přesto ten večer pevně utkvěl v paměti.

Že euforii z přistání na Měsíci – a prvního přistání lidí na jiném nebeském tělese vůbec – prožívali malí kluci, je logické. Byla to gründerská éra kosmonautiky, něco jako začátky éry velkých zámořských objevů o 500 let dříve. I dětské knížky uváděly soupisy dosavadních letů a jejich pilotů. Ale ještě větší euforii prožívali dospělí po celé zemi.

Posádka Apolla 11

S étosem Robura Dobyvatele

Étos dnešní kosmonautiky se opírá o různé argumenty – hlavně o vědecké, technologické, ekonomické. Lidé už berou kosmický výzkum jako samozřejmost, s níž vyrůstali. Těžko si nějaký pozemšťan z hlavy vzpomene, zda je právě osídlena Mezinárodní kosmická stanice (po pravdě je ISS nějakou posádkou obsazena stále), kolik lidí na ní je, natož jejich jména. Bere se to prostě jako spíše anonymní aplikovaná věda a technika. S tím, že kde je užitečnější (bezpečnější, úspornější) nahradit lidské posádky automaty, nastupují ony. Čerstvou ukázkou je úspěch čínské sondy Čchang-e 4 na odvrácené straně Měsíce.

Apollo 11

Před půlstoletím vládl étos jiný. Byl to étos neskrývaně vojenský – všichni kosmonauti se rekrutovali z řad vojenských pilotů. Zároveň velmocensky soutěživý – byl to prostě „závod o Měsíc“ a národnostně smíšené posádky, natož přímo sovětsko-americké týmy si ještě nikdo nedokázal představit. Ale do značné míry se uplatňoval i étos, řekněme, verneovský – objevitelský, dobyvatelský, dobrodružný. A přistání lidí na Měsíci představovalo jeho vrchol. I proto lze říci, že před 50 lety zírali skoro všichni pozemšťané k Měsíci. To, co se dělo tam, byl jasný pionýrský počin verneovského ražení, krok na dosud neprobádané území, posun v technice i schopnosti lidí ji ovládat. A také ukázka něčeho, co bylo známo z minulých století, nanejvýš ještě z literatury: lidská posádka přistane na dosud pustém území, zarazí tam vlajku a pronese něco zásadního pro dějiny. To vše vytvářelo ve svém úhrnu něco, co má parametry archetypálního příběhu, sdílené legendy či hollywoodského scénáře.

Proto tehdy k Měsíci zírali i ti občané Sovětského svazu, kteří si do poslední chvíle mysleli, že jejich stát závod o Měsíc vyhraje. Že tam dokáže dostat sovětské kosmonauty těsně před americkými – nedokázal, vyvíjená superraketa N-1 vybuchla 3. července při zkušebním startu. Nebo že tam aspoň automat dokáže odebrat vzorky a dopravit je na Zemi – nedokázal, sonda Luna 15 nepřežila tvrdé přistání. Nic z toho, představení hodné televizního přenosu a legendy uspořádali i pro sovětské diváky Američané.

Jasným vítězem nejen toho dne, ale celého závodu o Měsíc se stali Neil Armstrong a Edwin Aldrin, mise Apollo 11, americká kosmonautika, ale i věda, ekonomika, technologie a vůbec americký přístup k životu a životnímu stylu. Takto lze s trochou nadsázky shrnout význam Apolla 11.

Faktem zůstává, že Američané zanechali na Měsíci plaketu s obecně lidským poselstvím: „Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec l. P. 1969. Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.“ (I když je těžké říci, zda by dnes křesťanské „léta Páně“ prošlo.) Faktem zůstává i to, že v témže všelidském duchu formuloval svá první slova na povrchu i Armstrong: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo.“ Ale za tím vším jasně vyčuhoval obrovský úspěch USA, což nemohlo neznamenat jistou vzpruhu pro Čechy a Slováky v poměrech sovětské okupace.

Apollo hledá „hodného psychopata“

Když už přišla řeč na verneovský a dobrodružný étos, nebyla to jen nadsázka. První přistání na Měsíci opravdu bylo – oproti pilotovaným letům dneška – více dílem člověka než automatů. Ačkoliv přistávací modul Eagle byl vybaven počítačem (s kapacitou dnešní kalkulačky), ten se zahltil daty, což ohrozilo přistání. V řídícím středisku vzal odpovědnost za rozhodnutí mladý operátor Steve Bales a velel „pokračujeme“. Pro Neila Armstronga to znamenalo, že přistane s ručním ovládáním trysek. A Balesovi ten odvážný krok vynesl medaili Svobody.

Oproti dnešku to byla doba, kdy v roli rozhodujícího činitele byl více člověk než automat. Někdo by možná řekl, že i proto asi záleželo na výběru lidí více než dnes. Což je nahrávka k poznámce o Neilu Armstrongovi.

Známý psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru pro LN připomněl práci britského psychologa Kevina Duttona o psychopatech. Psychopaty většinou vnímáme jako zlo, jako manipulátory a pachatele (či alespoň potenciální pachatele) zločinů. Ale uvědomíme-li si, že psychopat je jen člověk s absencí strachu či sníženou aktivní složkou bolesti, zjistíme, že existují i „hodní psychopati“. A právě jako příklad „hodného psychopata“ Dutton uvádí Armstronga. Popsal ho jako muže bez nervů a strachu, jenž byl pro program Apollo vybrán proto, že měl za sebou devět extrémně kolizních situací a ve všech obstál. Takže měl-li jako první přistát na Měsíci pilot, který nejlépe dokáže zvládnout strach, musel to být Armstrong.

To mělo logiku. Zkuste najít člověka, který řídí lunární modul desítky metrů nad povrchem Měsíce, zjistí, že je o kilometry dále, než měl být, že pod ním jsou balvany velké jako dům, a přitom nepropadne panice. Naopak: vytěsní z úvah zahlcený počítač, přistane ručně tak nadoraz, že mu zbude palivo jen na 30 sekund letu, a v situaci, kdy lidé v řídícím středisku v Houstonu z toho málem omdlívají, si zachová chladnou hlavu.

Toto je role člověka, svým způsobem se vymykajícího individua schopného „nadlidského“ výkonu. Našinec by skoro řekl, že dnes jsou lidé tohoto ražení spíše vytěsňováni automaty – podobně jako Armstrong před 50 lety v opačném gardu vytěsnil zahlcený palubní počítač, z dnešního pohledu ovšem primitivní.

Leč vedle osobního či individuálního tématu je tu ještě pasáž systémová. Je to téma celého měsíčního programu USA a vládního slibu, který ho odstartoval. I zde bychom těžko hledali srovnání s dneškem. Ani ne proto, že „takoví chlapi se už dnes nerodí“, jak se říká lidově, ale spíše proto, že složitost a komplexnost dnešního světa je daleko větší. Už neumožňuje, aby jeden politik ze svého rozhodnutí pronesl zásadní slova, která jsou vnímána jako vládní slib a tento slib je pak skutečně splněn.

Prezident John Fitzgerald Kennedy nebyl nějakým zvláštním fanouškem kosmonautiky. Ale do Bílého domu nastoupil v lednu 1961, v době, kdy se Amerika v rámci studené války dostávala do defenzivy vůči úspěchům Moskvy. V říjnu 1957 odstartoval sovětský Sputnik. Pro vědce to byla první družice na oběžné dráze, ale pro stratégy to byl výstražný důkaz: kdo dokáže dopravit družici na oběžnou dráhu, stejnou raketou dokáže dopravit i jadernou nálož na kterékoliv místo na Zemi. Tedy 1:0 pro SSSR.

V dubnu 1961, tři měsíce po nástupu prezidenta Kennedyho, promluvil z oběžné dráhy Jurij Gagarin, první kosmonaut. Tedy 2:0 pro SSSR. Proto už o měsíc později, 25. května 1961, pronesl Kennedy zásadní projev. Ta řeč vstoupila do dějin skrze Kennedyho slib: do konce dekády dopravit člověka na Měsíc a zpátky. Tehdy to mohlo působit nabubřele. Ale když Armstrong s Aldrinem 20. července 1969 na Měsíci skutečně přistáli, z Kennedyho řeči se rázem stalo něco ve stylu „největší vládní slib v dějinách, který byl do puntíku splněn“.

Vraťme Americe její velikost

Těžko bychom hledali jiný tak velkorysý vládní slib kdekoliv na světě, který by byl obsahově i termínově splněn. Kennedy ale svou proslulou řeč myslel daleko šířeji. „Dopravit do konce dekády člověka na Měsíc“ byla jen mediální zkratka, jaké se běžně používají i dnes. Celý projev analyzoval „naléhavé potřeby národa“ a téma kosmonautiky v něm tvořilo jen devátou kapitolu z celkem deseti. To jen pro pořádek.

Kennedy mluvil pateticky, jak je v USA zvykem. „Rozhodli jsme se letět na Měsíc ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné. Proto, že ten cíl pomůže soustředit naše nejlepší zdroje a schopnosti,“ řekl před 58 lety. Za povšimnutí stojí, jakými slovy zahájil pasáž o kosmonautice: „Máme-li vyhrát bitvu mezi svobodou a tyranií...“

Nejdůležitější však bylo něco jiného: Kennedymu nešlo o pozdvižení samotné americké kosmonautiky, ale o pozdvižení ducha Ameriky jako takové. Bylo to svým způsobem ono trumpovské „Vraťme Americe její velikost“.

Víte, že žijí už jen čtyři?

A stalo se. Zásluhou Neila Armstronga, Edwina Aldrina a tisíců známých, méně známých i zcela neznámých zaměstnanců NASA, vědců, vývojářů i výrobců těch či oněch zařízení a samozřejmě i plátců daní. Ten projekt je přišel na 25 miliard dolarů (153 miliard v dnešních cenách), což bylo více, než si tehdy lidé vůbec dokázali představit. Leč přistání na Měsíci v přímém přenosu jim dalo satisfakci.

apollo 11 logo

Byl to jednoznačný úspěch. Ale možná až příliš velký a rychlý. Jak kdysi upozornil Tomáš Přibyl v Respektu, už koncem roku 1969, při startu Apolla 12, se američtí komentátoři ptali: Proč tam zase letí, když už jsme tam byli?

Moc s tím nehnulo ani o rok později drama při letu Apolla 13. Loď se na trase mezi Zemí a Měsícem dostala po výbuchu kyslíkové nádrže a ztrátě energie do téměř beznadějné situace. Přesto se díky ohromnému úsilí a vynalézavosti řízení letu i posádky podařilo kosmonauty dopravit ve zdraví na Zemi. Byla to první (a zatím poslední) zvládnutá havárie za oběžnou drahou Země. Byla to situace, na kterou posádka nebyla cvičena a která skýtala velmi malou naději na záchranu. Přesto se ji podařilo zvládnout. Tím se let Apolla 13 lišil od ostatních šesti měsíčních výprav, které splnily program bez problémů. I proto ji lze označit za největší úspěch programu Apollo: největší v tom smyslu, že Apollo 13 a jeho posádka obstály proti největší a nejméně očekávané hrozbě.

Jenže nic z toho nezměnilo trend, že původní euforie z úspěchu a splněného vládního slibu začala opadávat. Ostatně samotný program Apollo byl do tří let ukončen. Posledními lidmi, kteří se prošli po Měsíci, tak byli v prosinci 1972 Gene Cernan (s českými i slovenskými kořeny a původním příjmením Čerňan) a Harrison Schmitt. A za zmínku stojí i fakt, že se Schmittem se dostal na Měsíc první (a zatím poslední) civilista, jenž prolomil výše citovaný stereotyp z počátků kosmonautiky – Schmitt nebyl profesí vojenský pilot, ale geolog.

Z celého verneovského příběhu dobývání Měsíce je tak stále více historické téma, legenda, ba mýtus. Stačí se podívat do Wikipedie na heslo Seznam lidí, kteří se prošli po Měsíci. Z celkem 12 mužů, kteří se po Měsíci v letech 1969 až 1972 prošli, žijí už jen čtyři. Nejstarším z nich je účastník hned první výpravy Edwin Aldrin (89), nejmladším Charles Duke (83).

A to už jsme u srovnávání, která nás vedou do blízkosti kategorie válečných veteránů, třeba k soupisům typu poslední žijící piloti RAF, poslední žijící parašutisté z druhé světové války a podobně. Nebo k přehledům ještě žijících a oproti nim narůstajícího počtu odcházejících herců z filmů typu Sedm statečných.

Přitom podle původních ideálů to mělo být všechno jinak. Úspěch Apolla 11 měl razit cestu k systematickému průzkumu pomocí pilotovaných letů, k využívání, ba kolonizaci Měsíce. Jak připomínal německý novinář Frank Schirrmacher, přistání na Měsíci mělo být jen částí celé vlny verneovských počinů. K dalším mělo patřit vítězství nad rakovinou, jež americký Kongres vyhlásil k roku 1976. Nebo levná a bezriziková energie slíbená k roku 1980. Nebo „konec práce“ slibovaný pro rok 2000.

Jules Verne kdysi vykreslil svět roku 1960 s rádiem, letadly, televizí a přistáním na Měsíci, generace po něm viděly, že to vše skutečně přišlo. Ale z toho, co se prognózovalo v 60. letech, se z podobného generačního odstupu nesplnilo téměř nic – až na růst výkonu počítačových procesorů.

Všechny ty promarněné objevy

Kde to všechno je? I nejmladší pamětníci přistání na Měsíci se již blíží důchodovému věku. A málokdo z nich by vsadil na to, že zažije přistání další. Přitom to měla být běžná věc, leč nebyla. Člověk si chtě nechtě může připomínat jiné objevy či pionýrské počiny, jež zůstaly nevyužity či upadly v zapomenutí.

Třeba když Vikingové objevili Ameriku 500 let před Kolumbem. Kolem roku 1000 založili osadu na Newfoundlandu, osídlili Grónsko, leč posledním dokladem jejich přítomnosti je svatební smlouva z kostela v Hvalsey z roku 1408 – pak zmizeli. Teprve v roce 1721 vedl nové evropské osídlení Grónska misionář Hans Egede. A až před šedesáti lety archeologové definitivně prokázali, že Vikingové dávno před Španěly založili v Americe – na ostrově Newfoundland – osadu.

Nebo. Proč se Beringův průliv jmenuje po mořeplavci, který jeho vody navštívil v roce 1728, když jím již v roce 1648 proplul Semjon Děžňov? Inu protože na Děžňovův výkon se zapomnělo (je po něm nazvaný jen mys). Zpráva o jeho cestě byla objevena až dávno po jeho smrti – i po „objevitelské“ cestě Vituse Beringa – v jakutských archivech. Dost možná i proto, že Rusové pronikali na nejvýchodnější výspu Asie pozemní cestou, takže trasa přes moře (navíc po většinu roku zamrzlé) pro ně nebyla atraktivní ani praktická.

Nebo. Holanďané objevili Austrálii v roce 1616, zmapovali její severozápadní pobřeží, ale neosídlili je. Evropské osídlení zahájila až britská První flotila roku 1788. Proč ta prodleva? Zapomnělo se na objev Holanďanů? Ne, ale neměli důvod ho využít. Hnal je objevitelský étos, takže pobřeží zmapovali, ale důvod k jeho využití a kolonizaci nenašli – na rozdíl od „ostrovů koření“ (dnešní Indonésie) není severozápad Austrálie přitažlivý ani ekonomicky, ani klimaticky a stále zůstává skoro neosídlený. Britové důvod pro osídlení Austrálie získali, když se osamostatnily Spojené státy americké a oni potřebovali nové areály pro trestanecké kolonie. Proto vyslali objevitele (Jamese Cooka) a poté velké flotily s trestanci, respektive příštími kolonisty na příznivý jihovýchod Austrálie.

A tak to bude i s Měsícem. Dokud nebude konkrétní důvod pro návrat lidí, poslední stopou člověka na něm zůstanou šlépěje Genea Cernana ze 14. prosince 1972. Tak jako poslední stopou po prvních Holanďanech v Austrálii je archeology nalezený talíř s vročením 1616.

LN, 13.7.2019

*****************************

Eagle před Planetáriem 5
Eagle před Planetáriem 3
Eagle před Planetáriem 4

Modul Eagle od čtvrtka 18.7.2019 postavený před pražským Planetáriem.
Foto Jiří Wagner