Byl opravdu krásný pátek. Se Zanou jsme ujížděly vlakem k místu Setkání a já si připadala jako v knížce Honzíkova cesta. Za oknem se vlnilo zelené obilí, rudé vlčí máky, rozkvetlé šípkové keře. Na trati byla výluka a holubi chvílemi předbíhali vlak. Všechno jsem s nadšením sledovala – venku nádherně, spolucestující příjemná, cíl slibný – co víc si přát?

Z dvouvagonové lokálky jsme vyhupsly u lesíka uprostřed polí a já radostně zamávala paní průvodčí, která právě signalizovala mašinfírovi, že můžou jet. Paní mi vesele zamávala také.

Vyrazily jsme se Zanou pěšmo asi dva kilometry přes vesničku Zubří a pak z kopečka k rybníku a lesu. Po cestě jsem poskakovala a vykřikovala „Ach, ta oblaka“, „Ach, ty hektary modré oblohy“ a Zana měla ze mě legraci.

A hele, míjí nás auto a někdo z něj na nás taky mává. No jistě, Zvířetníci se už sjíždějí. Po chvíli však – co to? Auto se nasupeně vrací s dotazem, kudy? No přece tudy, mácháme rukou k hrázi. No jo, ale tam je zákaz! Já jako řidičákem nepolíbený pěšák koprním, poradit neumím. Auto to vyřeší, udělá vrrm, vrrm, a odfrčí rovnou za nosem, pardon za kapotou, protože jinudy to prostě nejde a značka je stejně opršalá k nepoznání.

V kempu před recepcí se ke mně usměvavě žene pán a radostně mě zdraví a je prý rád, že nás vidí, a představí se jménem. Okamžitě ho přiřadím k Alex a zajásám, málem ho obejmu, což pána rozveselí ještě víc, načež mi sdělí, že bar otevře až v pět.

No, a takhle to se mnou bylo skoro pořád. Celé Setkání jsem si náramně užila, děkuji pořadatelkám Páje a Jenny a všem zúčastněným dvounohým i čtyřnohým; usmívám se ještě dnes.

Troška čísel na závěr: bylo nás tam Zvířetníků (patrně) 21, s nimi navíc dalších osob 20 a psů 21. Což už vydalo na docela slušné hemžení, a přitom jsme si i stihli popovídat. To jde, ne? Ano, jde.

Ještě dva kilometry :-)

Abychom si Setkání připomenuli, rozeslaly jsme se Zanou minianketu:

1. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Setkání v Zubří? A co případně jako druhé?

2. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Příjemné čtení a čerstvé vzpomínání přeje Lika.

Matylda:

Tak jako první se mi vybaví Trpasličí obchůdek, kam jsem zboží vyráběla tradičně na poslední chvíli, ale zato jsme tam pak s Kačkou zuřivě nakupovaly – je to báječná tradice a stojí za pokračování. Jako druhé se mi vybaví báječná pohoda. Když se kouknu na fotky, kupodivu se na všech směju a to se mi v posledním roce moc často nestávalo.

Nejlepší zážitek – procházka kolem rybníka. Bylo to moc hezké a zírala jsem, že mokřady psice přeletěly po položených kládách bez mrknutí oka. Nejhorší zážitek – chvíle, kdy mi Světluch zahučela do rybníka, protože jí ujely packy, a mně došlo, že nemám svoje auto a tudíž ani ručníky na psy a měli jsme vyrazit na výlet :)

Radanova:

Byla to výprava pro mne popravdě dlouhá, v pátek jsem se do setmění kochala Rovenskem a Hradeckem a v neděli od dopoledne do pozdního odpoledne všema těma krásama českýma. Jela jsem po okrskách a bylo to báječný, trochu nás drtilo horko, tak jsme často stavěli a procházeli a popíjeli.
Tak tedy k anketě:

1. Úplně první se mi vybaví údiv a vděk z půl jedné v noci na sobotu, kdy jsem dorazila na místo a tam na mne stále ještě čekali Pája, její kamarád řidič a Asteris, všichni s psovstvem. Čekali, abych se necítila po příjezdu ztraceně. Jako druhá se mi vybaví vzpomínka na klidnou a půvabnou hladinu rybníka, jezera, jezírka...

2. Nejlepší bylo sobotní dopoledne u obchůdku, chumel lidí i pejsků, povídání páté přes deváté a zároveň i večerní táborák. Všechna ta pohoda, přátelské řečnění a kamarádské vtipkování.

Nejhorší bylo nedělní vstávaní, protože matrace na posteli v krásné chatce až tak báječná nebyla, zvlášť pro člověka mé korektně řečeno velikosti. A pak chvilka rozladění, když jsem si nedlouho před nástupem k soutěži pejsků uvědomila, že ti moji psí hoši už jednoznačně zaznamenali nástup háraní u některých psích holčiček a že je tudíž samostatně raději neodložím a na nějakýho panáčka nebo podávání pacek, eventuelně Argovo přinesení míčku můžu zapomenout. Tak jsem to za nás tři rovnou vzdala. Což jsem asi úplně neměla. Takže zase jako kdykoli jindy to, co mi vadilo, bylo vlastně o mně.

Moc se mi líbilo vystoupení Asteris i Matyldy s prvky dogdancingu a chlapecké duo s judem polechtalo bránici. To, že jsem mohla mít velkou část pobytu psí kluky navolno a oni měli o zábavu postaráno, se mojí lenosti líbilo taky velice. Musím ještě zmínit, že areál Zubří je čisté, dobře vybavené místo se vstřícnou a přátelskou obsluhou. Všichni se rádi zapojili do hovoru. Nic nebylo problém, ochotně zapůjčili tu chybějící nádobí, tu pilu a sekyru. Pořád usměvavá parta i v případě, že jsem v sobotu nevěděla, do kdy je snídaně, a přišla na ni pozdě :D

Můžu tedy jednoznačně říct, že setkání bylo veskrze báječné, a moc děkuji děvčatům, že ho pro nás spáchala.

Chaty 1

Eva H.:

1. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Setkání v Zubří? A co případně jako druhé?

Jako hlavní se mi vybaví úžasná pohoda setkání, hned v pátek jsme všichni poseděli a povídali si, ani spat se nechtělo. Kemp byl úžasný, skvělé místo, rybník, les, spousta zajímavých míst v dosahu, jen to značení příjezdu není úplně dokonalé. Sobota byla snad ještě lepší. Jako vždy dopoledne Alča tým zaštítil obchůdek a my ostatní se motali okolo, očumovali a klábosili, a taky trochu nakupovali. Po obědě trochu toulání po okolí a potom tradiční Pájina soutěž, tentokrát výhradně psí, páníčci nemuseli dávat pac, i tak jsme si u toho užili spoustu srandy.

Dětská soutěž tentokrát nebyla, přijelo málo dětí, ale skvělí kluci Aleš a Tomáš si pro nás připravili předvedení několika chvatů z džuda, moc šikovní kluci. No a večer zlatý hřeb, táborák, buřty, hermelín, unavení a občas i žebrající pesani a povídání dlouho do noci.

2. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Co bych nazvala nejlepším zážitkem nevím, neumím vyhodnotit a nechtěla bych, aby někoho můj výběr mrzel.

Nejhorší pro mě bylo to, že jsem se některými nestihla rozloučit, tak moc spěchali domů, že já pomalu vstávající neměla šanci.

Taky mě mrzí, že se nás schází čím dál míň, ráda bych se potkala i s ostatními, i když chápu, že se to vždy každému nehodí.

Všem, kteří se nezúčastnili, posílám alespoň pozdrav a přání, příště přijeďte.

Chaty 2

Jajka:

Znovu a znovu se přesvědčuji, jak je u nás krásně. Jak tak mám novou hračku – tablet – a v něm mapy (mapy.cz), tak jsem pátrala, kam by se dalo vyrazit na menší vycházku. A našla památník Stopa Járy Cimrmana. S Kim jsme ho úspěšně našly, fotky jsou důkazem. Pak jsme šly ještě najít Velrybu. I tu jsme našly, ale fotka není – celkem velká skála v lese mezi stromy – ani jsem se o fotku nepokusila. A tady se ukázala výhoda tabletu s navigací – neznačenou odbočku jsme sice přešly, ale úspěšně jsme se kousek vrátily a Velryba nám neunikla.

Pája jako organizátorský talent nezklamala, počasí bylo krásné (pršelo správně jen v noci, no dobře, do deseti ráno, ale to už ne moc a pak už bylo hezky).
Opět jsem se viděla se spoustou príma lidí i pejsků.

JJ, LJ od JJ plus AJ a TJ:

1. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Setkání v Zubří? A co případně jako druhé?

AJ: Mně se vybaví pěkná chatka, kolem které běhá malý bílý dlouhosrstý pes (Sisinka od spolubydlící Evy H. – poznámka maminky).

TJ: Mně se vybaví, že se sejdeme s Pitrýskem a s Arinkou (a samozřejmě i s ostatními – poznámka maminky).

LJ od JJ: Tábor v hezkém přírodním prostředí, v něm spousta kamarádů a jejich sympatických pejsků.

JJ: Pohoda. Pohodoví lidé, pohodoví pejsci, mezi které se nemusím bát pustit své (doufám, že pohodové) děti. Pohoda, klid a relaxace v dobré společnosti.

2. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

AJ: Můj nejlepší zážitek byl, že jsme byli u ohně. Můj nejhorší zážitek byl, že jsem ošklivě spadl, když jsem šel pro kameny na ohraničení ohniště (aha, tak z toho je ta modřina, ale že se chlapec nepochlubil dřív – poznámka maminky).

TJ: Můj nejlepší zážitek byl, že jsem s Asteris hledal kešky. Můj nejhorší zážitek byl, že jsem si dřevem odřel ruku (ale chlapec se ještě neoženil a už se to zahojilo – poznámka maminky).

LJ: Nejlepší? Snad opékání špekáčků u ohně. Nejhorší? Vyloženě špatný zážitek jsme neměli, snad pouze zklamání z toho, že se nám nepodařilo pomoci Asteris najít kešku u Pytlákova kamene.

JJ: Nejhorší zážitek? Nebyl. Takže dva nejlepší. Krásná procházka s Asteris a Arinkou za keškami a smírčími kameny – Pytlákova a U Kubíka. Možnost dotknout se rukou památníků z šestnáctého a devatenáctého století, postát nad nimi, pocítit závan historie i prostých lidských osudů. A pak ještě exhibice mých malých judistů u táboráku – věděla jsem, že kluci judo hodně prožívají, ale netušila, že do nich trenér dokázal dostat i ducha tohoto sportu a jeho etiku. Zkrátka jsem se dmula jako pyšná matka (a co si budeme povídat, skromnost je hezká věc, ale pýcha má občas taky trochu do sebe).

Pohled od chat k rybníku

Pája:

1a. Byla jsem zvědavá na jídlo, protože když jsem tam byla poprvé loni v říjnu, tak nám nevařili, protože nás bylo málo :)

1b. V čem asi budeme soutěžit??? Snažím se mít vždy něco naplánovaného, ale stejně tak vždy čekám na ten „echt“ nápad, který občas vyplyne ze situace.

2a. Nejlepší zážitek – že byli všeci (teda doufám) s místem konání spokojení.

2b. Naprosto nešťastný Chicco.

Miki od Yumminky:

1. Pohoda. Setkání se Zvířetníky je vždycky příjemné a nabité pozitivní energií. A jako bonus i krásné prostředí, pohodlná chatka a vstřícný a milý personál

2. Nejlepší zážitek? Všechno :-) Trpasličí obchůdek (kde jsem mimo jiné „ukořistila“ Matyldinu kočičkovou tašku a krásný obal na očkovák, tuším od Pitrýskové), skvěle připravená soutěž, kde pro mě už tradičně vede Sisinka ve volné disciplíně, perfektní ukázka juda v podání kluků od JJ – pořád nevím, který je který :-) a samozřejmě zlatý hřeb večera – pohoda u táboráku.

Nejhorší zážitek – nebyl. Dokonce jsme – díky ochotným „domorodcům“ – ani nebloudili při příjezdu :-)

Minka:

Tak první co mě napadne – krásné a příjemné místo, tady bych klidně bydlela; a sakra klika na počasí, je vidět, že nás má pánbíček rád:-) Druhé, na co si vzpomenu – kdo tam poslal v neděli časně ráno toho příšerně uřvaného havrana či krkavce, co si tam ještě jako bonus brousil zobák o plech na střeše :-)

Nejlepší zážitek: že se tam všichni psi chovali vzorně, ač různých věkových i váhových kategorií, že bez problémů chodili všude na volno, nikdo se ani neserval, ani neutekl a že by se to měli od nás učit všichni rádoby pejskaři, co neumí psa zvládnout... a v neposlední řadě, že moje Terinka se od loňska zlepšila v psích dovednostech o celá dvě místa! :-)

A nejhorší zážitek – to je spíš osobní – po sobotním výletu jsem v kempu zjistila, že nemám peněženku, takže zmatené prohledávání pokoje, auta, volání do hospody, kde jsme obědvaly, opět prohledávání auta, volání do banky na zablokování karet, no a když jsem šla brzo ráno v neděli venčit, tak jdu kolem auta a šikmé sluníčko zasvítilo pod auto a ta potvora tam ležela, půl metru daleko od prahu, musela mi odpoledne vypadnout a já ji asi ještě zakopla hlouběji. Takže jsem si cvičně objednala dvě nové karty a zažila dvě hodiny strachu... vtipné bylo, že jak šlo sluníčko nahoru, tak už za půl hodiny to místo pod autem osvětlené nebylo...

Rybník

Zana:

1a) Opravdu krásný areál, les, voda, chaty – všechno pěkné, čisté, nové.

1b) Štěkot! Letošní Setkání bylo speciální několika hlasitými jedinci :-))

Nemluvím o báječné atmosféře, protože ta je prostě pro Setkání typická – je to vždycky příjemné a radostné.

2a) Asi když jsem viděla Alčatým (jak to slovo napsat???) věšet plakát Setkání Zvířetníků. Alčatým byl tradičně skvělý!

2b) Při sobotní procházce jsem moc pěkně zapadla do bahna. Když jsem se ho snažila aspoň z nejhoršího odloubat z kalhot a bot, přišel krátký, ale dostačující deštík. Na nejhorší zážitek krotké, ne?

AlenaŠ

když se řekne Zubří, vybaví se mi cesta tam. Vyrazili jsme trošku později, ale cesta probíhala bez problémů a my byli spokojeni, že jsme kemp v pořádku našli. Šla jsem do recepce nás přihlásit a tam nastal problém, paní celá nešťastná, že moje jméno nikde nemůže najít. Říkám, že tam máme zvířetnické setkání a že jsem pobyt určitě objednávala. Naštěstí přišel pán a řekl, že to bude určitě v tom druhém kempu, docela jsem si oddychla. Pán vysvětlil cestu, ale nějak jsme to nemohli najít. Syn už byl lehce nervní a pak to zkusil přes google mapy a my dorazili do správného cíle.
I večeři jsme dostali.
Nejhorší zážitek pro mě byl hned na začátku, když synův jeden čivavák nějak špatně šlápnul a začala mu krvácet zadní tlapka, takže měl po celou dobu pobytu klidový režim a ten druhý pesan, ze solidarity s ním také. Takže čivaváci si pobyt moc neužili.
Jinak už byly jen samé hezké zážitky. Pro mě byl nádherný zážitek, že mi byla svěřena Conny a mohli jsme se spolu krásně projít. Vždycky jsem si přála psa, ale nikdy se mi toto přání nesplnilo a mám smečku koček, no a s těmi na procházku moc chodit nejde.
Díky moc všem za krásné setkání.

Takové krásné louky!

Kimi:

Mám hrůzu z cest do neznáma, takže jsem několik let na zvířetnických setkáních absentovala. Když jsem vyprávěla sousedce a jejím dětem o Zvířetníku a o setkáních, tak hned, že by jeli se mnou, k bydlení by si vybrali chatičku – a bylo rozhodnuto. Daniela je zcestovalá po celé Evropě, takže budu mít vodící auto a pojedu v pohodě. Samozřejmě, co se může pokazit, se pokazí – v termínu setkání vyslal zaměstnavatel Danielu nekompromisně na veletrh do Německa. Chvíli jsem bojovala, ale pak jsem si řekla, že celá cesta je po silnici číslo 360, takže to dám. Až do Jimramova přece trefím, je to stejná cesta jako do Podmitrova. Cesta z Jimramova do NMnM byla krásná – louky a lesy, skoro žádný provoz. Trochu jsem se ztratila až v samotném Zubří, ale několik ochotných místních mi ukázalo cestu. Opravdu ukázalo, protože vysvětlit nemohlo, jakmile jsem stáhla okénko, psi spustili ukrutný řev.

Pobyt zcela naplnil mé očekávání, krásná příroda, procházky se psy, příjemná posedávání a popovídání s ostatními účastníky. Personál v kempu byl milý a vstřícný, až mi bylo trapně, jak se kuchař staral o mou dietu. Pejsci byly neobvykle klidní, jen když jsem je nechala samotné v chatě, Goliáš trochu protestoval.

Na mém prvním setkání v Podmitrově Kora řádila v Bobrůvce s Yummou. Z Yumminky je teď už důstojná stará dáma a na nějaké řádění není, i Kora je už méně potrhlá než dřív.

A odpovědi na otázky:

1. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Setkání v Zubří? A co případně jako druhé? Zcela nečekané skvělé umístění Korinky v zábavné soutěži. (V popiskách k fotkám se uvádí Cora, ale správně je K – slyším K, píšu K. Mazlice se jmenuje celým jménem Blue Beer Espero Koro. Rozhodovala jsem se mezi Bery a Korou, zvítězila Kora.)

2. Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Nejlepší – viz bod 1.

Nejhorší – poležení v chatě na válendě, příšerně tvrdá a nerovná matrace.

Díky všem, kteří tam byli.

Yga:

1) Co se vám vybaví jako první, když se řekne Setkání v Zubří? A co případně jako druhé?

Tak jako první se mi vybaví – bloudění! Tedy nejenom naše bloudění – konec konců, na to jsme už zvyklí, bloudíme všude, bloudíme rádi, bloudíme za každého počasí i s každou navigací (o mapách nemluvě). Ovšem tentokrát překročili bludný kořen snad všichni s výjimkou přijedších vlakem (zana, Asteris, JJ) a také Pája trefila na první dobrou, neb se fikaně nechala přivézt. Vlastně první slova po obligátním ahoj byla „Zabloudili jsme!“

Nejvíce si bloumání užila asi Jenny – přijela v noci zničená jak Hirošima (:o)) a až po první pomoci (volajaký šnaps) se pomalu dala do kupy. Při líčení její anabáze jsme se móc nasmáli, neb cizí neštěstí nejvíc potěší. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp – protože na druhý den cestou z Nového Města (kde jsme se s Jeníkem byli podívat na otočku) jsme zbloudili celkem čtyřikrát, z toho dvakrát v Zubří, kde jsme zmátli i Matyldu s Mušketýrem.

A hned jako druhé se mi vybaví výborná atmosféra, příjemné prostředí, chutné jídlo, čisté toalety i chatky a hlavně lidi-kamarádi, kteří jsou stále tak báječní, jako když jsem je viděla poprvé. Jsem tak ráda, že vás mám.

2) Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek?

Ale to se přece nedá tak říct – nejlepší zážitek! Celé Setkání byl nejlepší zážitek. Zdá se mi, že rok od roku jsou ta setkání lepší. Mám ráda ten první večer – to se sedí, klábosí, vyhlíží se nově příchozí, jedí se jahody (díky Evo a Petře) a hlavně je pohoda. Myslím, že tak je to každý rok.

No a sobota je taková akčnější – hlavně Myší obchůdek (Alča tým se zase vyznamenal) a pak odpolední sportovní člověko-psí klání (Pája zase dobře zorganizovala). No a večerní táborák a špekáčky... co by chtěl člověk víc?! Nejhorší zážitek? O ničem takovém nevím (:o)).

Lidi, říkám vám, narok přijeďte taky, udělejte si na nás čas – nebo se vám po nás nestýská?!

Pod naší zástavou

Foto: Zana + Lika. Další obrázky si můžete prohlédnout na četných Rajčatech ostatních přítomných.

Toto je obvyklý víkendový pokecník, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.