19.3.2024 | Svátek má Josef


ANGLIE: Další krok k válce generací?

31.8.2011

Za povšimnutí na nedávných událostech v Británii stojí jeden celkem nový jev, který unikl pozornosti četných analýz a komentářů:

Jako reakce na šok, který Británie zažila, rodiče udávají policii vlastní děti, o kterých se dozvěděli, že se výtržností zúčastnily.

Médii jsou takoví rodiče líčeni jako stateční občané, kteří dali přednost obecnému blahu před soukromými zájmy, těmi, kdo řekli „ne“ veřejné agresivitě. Já mám spíše za to, že se jedná o další – kvalitativně zcela nový – krok v rozkladu rodiny v západní společnosti.

Rodina a vztahy mezi jejími členy totiž požívala a dosud ze setrvačnosti ještě požívá – a to z velmi dobrých důvodů – zvláštní imunity, která je vyjádřena v právních řádech západních zemí např. nám dobře známým institutem ochrany osoby blízké při povinnosti svědčit či oprávnění nedat souhlas s trestním stíháním osoby blízké, a hlavně výlučným právem rodičů na výchovu dětí atp. Tento princip je již několik desítek let vystaven systematickému nabourávání ze strany ideologů permanentní revoluce a radikálního individualismu a liberalismu, který zbavuje rodiče práva na kontrolu výchovy dětí, staví děti proti jejich rodičům pomocí toho, že jim přiznává přemíru všelijakých „práv“, která ale nejsou vyvážena žádnými odpovídajícími povinnostmi. Stát tak v podstatě rozbíjí rodinu, aby podpořil ideu zcela autonomních, nezávislých individuí.

V našem prostředí vzpomeňme například na návrhy úplně zakázat rodičům fyzicky trestat své děti, s nimiž před nedávnem přišla Strana zelených, či snaha zasahovat do výchovy dětí pomocí různých školních programů, které nemají vzdělávací význam, nýbrž jednoznačně morálně indoktrinační účel (viz ministry opět Strany zelených zaváděný program sexuální výchovy). V Británii však tato tendence došla mnohem dále: Již před několika lety si jedna tradičně orientovaná katolická matka početnější rodiny stěžovala mému kamarádovi, že „na to, abych mohla podávat dceři acylpyrin, musím podepsat potvrzení o tom, že si jsem vědoma nebezpečí či případných rizik s tím spojených a dohlížet na ni, aby si neublížila, avšak o tom, že požila ‚pilulku po‘ či dokonce jí byla provedena interrupce, podle nové legislativy nemusím (nemám) být ani informována“.

Zároveň se začaly množit neodůvodněné žaloby dětí na vlastní rodiče, kteří jim nechtěli něco povolit či splnit jejich přání… a státní úředníci a levicoví ochránci lidských práv měli svoji agendu, na které se mohli zviditelňovat. Otázka je, jestli i toto (kromě mnoha jiného, jako jsou např. rozpady rodin, negativní vliv médií, přezaměstnanost žen atd. atd.) nestojí u psychologických kořenů stavu rezignace rodičů na výchovu svých dětí, kterou popsal ve své parlamentní řeči současný britský premiér slovy: „Jsou rodiče, kteří se ani nedostaví k soudu, když se jejich dítě dopustí aktu vandalství…“

Za mého mládí nám byl dáván za vzor mladý sovětský pionýr Pavlík Morozov, který neváhal udat orgánům NKVD své vlastní rodiče – tzv. kulaky. Po roce 89 byl tento dřívější vzor právem označován za křiklavý příklad bolševické zrůdnosti a amorálnosti. Nyní se zdá, že budou přibývat ne jen noví Pavlíci Morozovové, ale i rodiče, kteří jim budou oplácet stejnou mincí. Před rokem a půl jsem na webu Skleněný kostel uveřejnil úvahu na téma hrozící války generací, výše uvedené je možná také jeden z jejích projevů…

Rodiče nedokázali předat hodnoty a zkušenosti minulých generací, důsledkem je, že děti jsou naprosto neukázněné, rodiče ale na to reagují tím, že… je udají policii. Tím však jen přiznávají, že si s nimi nevědí rady – stát děti zestátnil tím, že jim dal „práva“ proti rodičům, a důsledkem je, že rodiče se obracejí o pomoc na policii proti vlastním dětem, což je jen završení procesu rozpadu rodiny.

V této souvislosti mne napadá, jaký je to kontrast s tradiční orientální (v našich podmínkách např. romskou) rodinou, kde někdy platí (pro nás až absurdně), že „pravda“ je to, co prospívá rodině. Takto doslova vzato to samozřejmě zase naopak škodí celku společnosti, ale je pravdou, že rodinu tento přístup stmeluje. Platí-li, že rodina je základem společnosti, můžeme si tipnout, která společnost z dlouhodobého hlediska má větší šanci na přežití…

Tento příspěvek je přepracovanou částí článku, který byl publikován dne 20. srpna t. r. na serveru Skleněný kostel.