Trojici pojmů z titulku je třeba rozdělit na dvě poloviny. Nejprve zkoumat vztah vlády a premiéra (z pohledu jejich mediálních strategií), a pak teprve mediální strategii vlády potažmo premiéra an sich.
V novodobých dějinách jsme jako samostatný stát Česká republika měli teprve pět vlád. Klausovu, Tošovského, Zemanovu, Špidlovu a Grossovu. Ta Paroubkova je šestá. Teď nezáleží na tom, že Klaus stál v čele dvou vlád mezi lety 1992-1997, Tošovský byl prozatímním premiérem v zimě 1998, Zeman si odsloužil celé období 1998-2002, Špidla pobyl v úřadě po volbách 2002 cca dva roky (2002-2004), Gross necelý rok (do jara 2005). Nyní je v čele vlády Jiří Paroubek, má za sebou první půlrok, takže je možné jeho éru srovnat s těmi předchozími, aniž by byl výrazně handicapován.

Předně je třeba říci, že ve všech případech platilo „jaký premiér, taková vláda“. Klaus stál v čele sice rozhádaných, ale suverénních, sebevědomých vlád, které činily transformační kroky, věděly, že jde o velkou věc, a doceňovaly to. Že ta druhá „sarajevská“ vláda padla na vnitřní spory o moc mezi lidovci (a ODA) a ODS, je věc jiná. Vládě jako takové a jejímu celkovému obrazu ale Václav Klaus vtiskl punc expertního týmu, kterému lze svěřit zemi do péče. Vydatně to živil právě sám Václav Klaus, osoba nad jiné mediální, milující média, vyhledávající média a trpící jejich nezájmem nebo naopak takovým zájmem, který nemá jemu vstřícná hodnotící znaménka.

Tošovského krátká „úřednická“ vláda neměla jiný smysl, než prosedět ve Strakovce půl roku do předčasných voleb. Navíc Tošovský sám z povahy i z bývalé funkce centrálního bankéře nebyl mediální osoba, spíše volil rozhodování v ústraní, mimo hledáčky kamer. V tom si musel být blízký s bývalým presidentem Havlem, který také dával přednost kuloárním domluvám před transparentní výměnou názorů. Tošovského vláda, ačkoli v ní jako první zasedl „ministr pro média“ Vladimír Mlynář, neměla mediální obraz žádný.

Zato vláda Miloše Zemana, to byla jiná pastva pro média. Sám premiér Zeman si s novináři hrál jako kočka s myší, předhazoval jim lákavá soustav, tu v podobě lahve Becherovky, tu v podobě nediplomatické prostořekosti. A žurnalisté mu to zobali z ruky. Předháněli se v hodnoceních, z nichž Zeman vycházel jako křupan s věčnou cigaretou, pivními řečmi a špatným vychováním. To Zemanovi vyhovovalo, protože tím jednak odváděl pozornost médií od důležitých věcí, které tak mohl činit relativně v klidu. Jednak si tím vytvářel alibi pro slovní útoky na média. Všechny ty „žumpy“, „hnoje“ a „matérie, z nichž bič neupleteš“, byly výtvorem Zemanova manipulačního talentu. Ve vládě, jíž předsedal Miloš Zeman, nebylo třeba být mediálně zdatný. Zeman veškerou péči o média stáhl na sebe. Proto v jeho stínu mohlo pochodovat tolik mediálně nevýrazných, ba kontraproduktivních figur jako ministři Šling, Fišer, Kužvart, Peltrám, Eduard Zeman a další. Jedinou výjimkou byl Pavel Dostál, ministr kultury, jenže ten hrál vždy výhradně na sebe. Strhával pozornost médií, dokonce v nich probudil jisté sympatie, ale výhradně ke své osobě. Jako by tu stál Dostál a daleko od něj teprve nějaká vláda, k níž se není třeba vždy hlásit. To nakonec Dostál potvrdil i v dalších vládách, Špidlově i Grossově. Byl to ostatně jediný ministr, který dokázal v mediálním smyslu proplout celou svou politickou kariérou bez výraznějších výkyvů. Byl totiž k novinářům konformní, v tom bylo celé kouzlo. Jinak ale lze s plnou vahou tvrdit, že Zemanova vláda měla výraznou a vcelku jednotnou mediální image, a ta patřila Zemanovi.

Špidlova vláda neměla image žádnou. Špidla sám je nudný nevýrazný úředník s občasnými sklony k megalomanství („premiér není člověk, premiér je instituce,“ prohlásil o sobě skromně po svém nástupu do funkce). Špidla nevyvolával žádné emoce – v občanech ani v žurnalistech. Po jistý čas sice lákal na nepodložené sliby („zdroje tu jsou“), ale záhy se ukázalo, že jsou to vzdušné zámky. Nicméně ani ty mu média nevyčetla, jako by to učinila Klausovi nebo Zemanovi. Důvodů mohlo být víc, ale nepochybně svou roli sehrál fakt, že Špidla prostě nikomu moc nevadil. Jím řízená vláda neměla tím pádem také žádnou jednotící mediální linii. Vyčnívaly z ní osamocené figury typu Pavla Dostála a Stanislava Grosse, kupodivu hodně se (oproti dřívějšku) mediálně stáhla Petra Buzková. Pokud někdo na sebe strhl pozornost médií (jako se to občas dařilo ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi), byla to opět plně aktivita namířená na mediální propagaci dané osoby, nikoli vládního týmu a nějaké (fiktivní) strategie.

Hodnotit z tohoto úhlu vládu Stanislava Grosse snad ani nejde. Většina jejího funkčního období se odehrávala ve světle Grossovy korupční aféry, takže veškerá pozornost médií se soustřeďovala výhradně na osobu premiéra Grosse a otázku, zda a kdy rezignuje na své funkce. Pokud bylo možné mluvit o nějaké strategii této vlády vůči médiím a občanům, tak snad jedině s ohledem na různé volební aktivity, jako byly kočovné estrády s umělci typu Standy Hložka nebo povedené billboardy, na nichž „to sociální demokraté myslí upřímně“. Gross nabídl své straně a vládě svou pouťovost a – jak se říkalo ve východních Čechách – aušusovost. Byla to politika ze second handu. Levná, líbivá, ale nepadnoucí.

Jiří Paroubek je v tomto srovnání skoro nejzajímavější fenomén, a to v mnohém smyslu. Předně vrátil do výkonu funkce a jejího mediálního obrazu prvek osobní vůle. Tu bylo dosud nejvíc vidět u Klause, Zeman sice dělal politiku jednoho muže, ale snažil se to skrývat, ostatní premiéři sice asi nějakou vůli měli, ale ta zjevně nestála ani za prezentaci, natož za povšimnutí. Paroubek je zřejmě již ze své osobní podstaty člověk, který chce dosáhnout vše, co si umíní. A to za jakoukoli cenu. V jeho pojetí politiky – i mediální prezentace – hraje mnohem větší roli čas než obsah. Je třeba věci konat rychle, aby se předešlo přílišnému analyzování, zda jsou konány dobře a budou mít dobré důsledky.

Paroubek měl dobrou startovací pozici. Po mdlém Špidlovi a podezřelém Grossovi by byl vítězem možná i sádrový trpaslík z Klausovy zahrádky. Jenže Paroubek je navíc obdařen značnou vytrvalostí. Nezapomeňme, že na svou chvíli čekal patnáct let. Byl sice u zrodu nové ČSSD po listopadu 1989, byl vůdčím funkcionářem za předsedování prof.Horáka, ale vývoj jej postavil proti Zemanovi, a tím i do vnitrostranické opozice a mimo nejvyšší funkce (dvě období sice pobýval u slušného koryta na pražském magistrátu, ale to nemohlo jeho ambice navždy uspokojit). Jeho vstup do Strakovky, navíc na krátkou dobu do voleb, je nutně provázen spěchem: Paroubek se musí světu ukázat jako rázný muž, který ví, co má dělat, a nebojí se.

Tomu odpovídá i mediální strategie vlády. Paroubek totiž – po Klausovi a Zemanovi – docílil mediální neviditelnosti jednotlivých členů vlády a vytváření jejího homogenního obrazu jako sboru Paroubkových pomocníků. Jaká je teď tato vláda? Razantní (viz zásah proti Czech-teku), pragmatická (viz hlasování s Marťany a jinými komunisty), nebojácná (viz Paroubkův boj s Klausem), optimistická (viz pohrdlivé chování k opozici, resp. k Mirku Topolánkovi), expertní (viz snahy dosazovat do vlády lidi z příslušné branže, Jandáka a Ratha), pilná (což premiér dokazuje každodenním psaním článků do novin) a také citlivě reagující na nálady občanů (viz přeceněné průzkumy veřejného mínění a jejich dopad na každodenní politiku Paroubkova týmu). Zdá se, že tyto atributy mohou velmi dobře postačit Paroubkově vládě i straně jako arzenál pro jarní volby do Sněmovny. Plejáda pojmů „razance – pragmatismus – nebojácnost – optimismus – odbornost – pilnost - cit pro masy“ je dobrou základnou pro tvorbu hesel na plakáty.

Novým prvkem, který do mediálních souvislostí vnesl ze všech jmenovaných až Jiří Paroubek, je nepokrytost úmyslů. Všichni dosavadní premiéři museli brát v potaz existenci komunistů v české politice, museli vážit jejich hlasy a počítat s jejich vlivem při rozhodování. Některý jich využíval více, jiný méně, další vůbec ne, ale všichni tuto činnost skrývali, snažili se tvářit, že komunisté nemají na jejich kroky vliv žádný. Tento gordický uzel protrhl až Paroubek svým prohlášením, že se spojí i s Marťany, aby dosáhl svého. Toto „svoje“ definoval naposledy např. v rozhovoru s Viliamem Buchertem v MfD 12.11. jednoduše jako „schvalování dobrých zákonů“. Neřekl „pro koho dobrých“, „podle koho dobrých“ „v jakém smyslu dobrých“. Prostě „dobrých“. Jejich „dobrost“ – kvalitu, hodnotu, užitečnost posoudí on sám, Jiří Paroubek. A k jejich prosazení se spojí s kýmkoli. Třeba i s ODS, když bude chtít. Nebo s KSČM. Nebo s Kaslem a Zieleniecem.

Tento mediální vzkaz je tím nejvýraznějším a souhrnným sdělením Paroubkova paradigmatu. Chci si dělat to, co chci, a spojím se s tím, kdo mi pomůže v tom mém. Je to ostatně chytře vystavěný mediální vzkaz, protože přehazuje odpovědnost na druhou stranu. Já – Paroubek – mám přece dobrou vůli ke kooperaci, to oni (ODS, Marťani, Kasl) nechtějí spolupracovat, a jsou tedy destruktivní. Na to budou voliči slyšet.

Osobitost Jiřího Paroubka spočívá v tom, že se ničím z toho, co bylo řečeno, netají. Hraje s médii hru na otevřené karty. Protože nemá diplomatické skrupule, vystavuje svou pragmatickou tvář, ne nějaký líbivý barvotiskový obrázek vzešlý z agentur. I to se bude voličům líbit. Budou tomu totiž rozumět. A o nic většího než o plné obecné porozumění politikovi při tvorbě jeho mediální tváře nejde.

23.11.2005

(Psáno pro server Ćeská média)