Volba presidenta bude signálem pro všechny další volby, které proběhnou až do roku 2012. A že jich bude! Pokud se Václav Klaus nestane znovu českým presidentem, bude do všech těchto voleb poškozeno image ODS. Co hůře, nesetrvání VK v úřadě bude v takovém případě chápáno jako obrovské selhání Mirka Topolánka a ODS se ocitne minimálně na hraně vnitřního konfliktu, kdy po předsedovi pojede nejen silný Klausův fan-klub, ale všichni, kteří prostě ucítí šanci. Kdyby ODS musela řešit obtížně zvládnutelný vnitřní konflikt ve chvíli, kdy jde z voleb do voleb, každé zaváhání bere volební výsledek a každý dílčí neúspěch prohlubuje krizi, to by se Jiřímu Paroubkovi líbilo!

Jiří Paroubek tuto analýzu zná velmi dobře. A protože neumí hrát o nic menšího než vítězství, zkouší to s kýmkoli, kdo je k dispozici. Podpora Švejnara není prvním a zcela určitě ani posledním pokusem zapojit do široké fronty sjednocené levice početně slabé, ale mediálně velmi vlivné kruhy kolem Václava Havla.

Předveďme si možné výsledky:

A) Švejnar bude presidentem, ODS oslabena, Pravda s Láskou získá znovu mocenskou základnu a zbytečný propad hlasů napravo od politického středu bude zajištěn. Vnitrostranická pozice Paroubka bude téměř neotřesitelná a oslabení ODS pozitivně ovlivní další volební výsledky ČSSD. Protože ODS nebude několik let schopna lovit ve středových vodách, bude mít Paroubek prostor k tomu, aby důsledně oslaboval KSČM komunistickým populismem s lidskou tváří.

B) Klaus bude zvolen ve třetím kole, nejlépe nějaké druhé, třetí volby. Na současné situaci se nezmění vůbec nic. Non-ODS část parlamentu se bude vzájemně dohadovat, kdože to Klausovi hodil a veřejnoprávní žurnalistika odhalí, že již podruhé to byli komunisti, kteří neuvěřili, že se Švejnarová naučí shodu podmětu s přísudkem.

C) Klaus bude zvolen v prvním nebo druhém kole první volby. Pozice Topolánka posílí, nikdo mu nebude moci vyčítat ani to, že vláčel Klause marastem opakovaných voleb. Jiří Paroubek bude mít problém, který si sám vyrobil. Bude totiž v podezření, že nemá vlastní parlamentní klub pod kontrolou, a to se mu může na nejbližším sjezdu vymstít.

Pokusme se o volební aritmetiku trochu jinak! Pro třetí kolo volby má Klaus jisté hlasy ODS, pár hlasů různě nezávislých poslanců a senátorů a nezanedbatelný počet lidovců. Protože v tuto chvíli je pro lidovce řada dohod s ODS cennější než dohadování o presidentovi, lze čekat, že skutečný počet hlasů je vyšší než „oznámených“ sto třicet osm (122 + 2 + 2 + 12). Chybějící tři hlasy jsou s pravděpodobností, která se blíží k jistotě, v klubech KDU.

Švejnarovi propagátoři to vědí a stejně tak vědí, že s tím mnoho nenadělají, Petr Pithart ani Ludvík Hovorka s Michaelou Šojdrovou nejsou ti, kdo by rozhodovali. Výsledek podle předpokladů stěží může změnit očekávání do budoucna.

Pokud by měl Klaus být zvolen v prvním nebo druhém kole, potřebuje zvítězit v dolní komoře. Tam má totiž zajištěno nejvýše devadesát šest hlasů, a to jen za předpokladu, že pro něj budou hlasovat lidovci jako jeden ženomuž. Reálně se dá předpokládat, že podpora dosahuje spíše nějakých devadesáti čtyř, devadesáti pěti hlasů. Co čert nechtěl, ausgerechnet sedm oranžových „zrádců“ je přesně ten počet, který by Klausovy volitele ve sněmovně zarovnal na kýženého sto a jednoho a připravil Paroubkovi další z řady výprasků.

V takové chvíli se otevírají i zajímavé možnosti pro taktiku komunistů. Vize jednotné levice je pro komunisty přijatelná buď s vládním angažmá nebo za předpokladu vlastní dominance. Paroubkův populismus odloudil komunistům nepříjemné množství voličů a přímo tak ohrožuje Filipovu pozici. Klausovu zvolení přitom nelze zabránit, a i kdyby, Švejnar pro ně nepředstavuje posun. Přesto komunisté ohlásili, že Švejnarovi do třetího kola svými hlasy pomohou. Ve třetím kole pak chtějí obstrukcí donutit levici oranžovou i zelenou postavit do další volby autenticky levicovou osobnost. Domnívám se, že této možnosti nevěří ani Kateřina Konečná.

Současnou starostí komunistů je jejich boj o místo na levé části spektra, nikoli marné snažení o presidentskou volbu. Zajímavou možností proto je, že ony „oranžové zrádce“ dodá racionální komunistická úvaha. Pak by Paroubkovi sebevětší tlak na vlastní poslance byl platný jak mrtvému zimník, podezření by zůstalo a sjezd by se pomalu měnil v noční můru.

Snad právě proto směřuje snaha velkého kormidelníka a jeho věrných fámulů k tomu, aby tajné hlasování jednoho každého oranžáčka bylo odtajněno. Nechutnou a ponižující praxi, kterak dohlédnout na konflikty svědomí a stranického diktátu, zavedl Paroubek hned po volbách při ustavování sněmovny. Nakonec jej to stálo dva poslance, kteří takové manýry nevydrželi. I tehdy, když se Paroubkovi opět podaří najít způsob, může být konečný efekt stejný. Klausovo znovuzvolení sice spadne až do třetí volby (v takovém případě i komunisté budou muset držet slovo), ale skrytý odpor dospělých lidí proti takovému ponižování může mít pro Paroubkovu kariéru obdobně nepříjemný dopad. Zvláště, když sledovaný výsledek – zvolení Švejnara nebo alespoň nezvolení Klause – přes veškerou buzeraci bude marný.

S jinou teorií přišel Jiří Pehe. Tvrdí, že zájmem Topolánka je Klause na Hradě nemít, protože právě z Hradu může poskytovat „svému“ křídlu účinnou podporu a mydlit nechtěnému nástupci schody. Logickým východiskem pak pro Topolánkovo křídlo je zaříznout Klause a zvolit Švejnara.

Václavu Klausovi lze skutečně stěží zabránit, aby se začal chovat stejně jako Václav Havel a přeměnil Hrad v pevnost, odkud bude bezhlavě ostřelovat každého, kdo mu kdy pošlapal kuří oka. Pehe tuto politiku dobře zná, byl jedním z Havlových ideologů. V praktické rovině má ovšem tato teorie dva háčky. Tím prvním je, že politický styl Václava Klause se od Havlova politikaření výrazně liší, Klaus vždy cítí zodpovědnost k úřadu, který zastává a velmi dobře si je vědom devastujících následků Havlova zneužívání presidentského postu pro celou zemi.

Tím druhým je fakt, že Klaus na Hradě je Topolánkův úspěch a oddělit to nejde. Politikům ODS, kteří Topolánka nemusejí, přítomnost Klause na Hradě příliš nepomůže, Klausovo nezvolení by jim naopak dodalo více munice, než by bylo Topolánkovi zdrávo, a umělé vyvolání takové situace by se blížilo k dokonalému pokusu o sebevraždu. Řadový člen a volič je s Klausem na Hradě spokojen, považuje to za dobré východisko do volebního seriálu i zaslouženou Klausovu odměnu.

Klausovo nezvolení by zcela jistě znamenalo pokušení a velmi silné výzvy k tomu, aby se čestný předseda vrátil do pozice předsedy úřadujícího. Pokus o návrat Klause do čela ODS by logicky vytvořil konflikt mezi konceptem standardní velké politické strany s důkladnými kořeny v komunálu a konceptem strany s neotřesitelnou pozicí předsedy. Ani se tak nebojím autoritářských tendencí Václava Klause, jeho autorita v ODS byla vždy přirozenou a nikoli vynucovanou, jako nástupu vlny funkcionářů, kteří by se pokoušeli od jeho osoby odvozovat autoritu vlastní a tuto autoritu použít k vyřizování vlastních účtů a ústrků, skutečných i domnělých.

Spor o charakter strany v ODS existuje a je výrazně spojen s generační výměnou politiků. Pokus o reinstalaci Václava Klause na Jánský vršek by snadno mohl být naprosto kontraproduktivní, rozhodně je takové riziko výraznější a pozitiva menší, než Klausovo setrvání v hradních zdech.

Pokud mohu soudit, situace v ODS 2008 se od situace ČSSD 2003 liší diametrálně. Už proto, že zájmové skupiny uvnitř ODS sledují mnohem více cílů než ČSSD, pro kterou kontrola státní moci byla fakticky jediným významným postem. Zachování elementárního konsenzu je pro naprostou většinu těchto cílů věcí zásadního významu a počtverečkovat se to může již na podzim. Představa, že se parlamentními kluby modrých ptáků začnou po vzoru ČSSD pohybovat několikačlenné skupinky utržených vagónů, je iluzorní. I ten, kdo ve sporu s Topolánkem nepochybně nejvíce ztratil, Vlastimil Tlustý, drží sebe i svoje příznivce v rovině rétorického sporu a praktické vzpouře, třebas dílčí, se důsledně vyhýbá.

Samozřejmě, možnost, že by se Topolánek úplně zbláznil, zůstává pořád!