29.3.2024 | Svátek má Taťána


ANALÝZA: Migrace z hlediska matematiky

4.3.2019

aneb Spočítejte si to sami

Jak velká míra imigrace je v souladu s dlouhodobou stabilitou společnosti? Tato otázka je klíčová pro odpověď na to, jaký postoj k migraci má Česká republika, potažmo jiné země, zaujmout. Říkám zde na úvod v zásadě banalitu, bohužel banalitu, která je z diskuze o migraci mnohými účastníky cíleně vytěsňována.

Je rozdíl, jestli se přistěhuje do České republiky za rok jeden Číňan, nebo jestli jich sem přiskáče každý rok deset milionů. (Tím se nechci nijak dotknout Číňanů, vybral jsem si je za příklad čistě proto, že jejich země patří k nejlidnatějším, pročež se mi třeba Slovinci do obdobného příkladu nehodí.)

V době vrcholící migrační krize přijaly dvě evropské země takové množství imigrantů (uprchlíků i neuprchlíků), že to převyšovalo hodnotu 1 % jejich stávající populace. Za to byli chváleni levicovými aktivisty, kteří opakovaně prohlašovali, že bychom si z nich měli vzít příklad a že přijímání 1 % imigrantů ročně by neměl být pro Českou republiku problém.

Zkusme tedy spočítat, jaké by byly důsledky takové vstřícnosti, pokud by šlo o setrvalý stav.

Nejprve chci provizorně odpovědět na otázku, jak dlouho může trvat integrace, či asimilace nově příchozích do domovské společnosti. Domnívám se mimoto, že asimilace je jen logickým završením integrace, zatímco integraci, která nesměřuje k asimilaci, nelze považovat za úspěšnou.

Položená otázka je ošidná. Máme zde romskou populaci, kterou nelze ani dnes považovat za plně integrovanou, byť existuje mnoho Romů, kterých se takové hodnocení jistě netýká. Romové se přitom objevují ve střední Evropě nejpozději kolem roku 1400, což je před 600 lety. Čeští vystěhovalci, kteří odcházeli po roce 1820 na území dnešního Rumunska a Srbska, neztratili ani po 200 letech svou identitu a jazyk. Chorvatská menšina, která přicházela v 16. a 17. století na Moravu, si alespoň zčásti zachovala svou identitu do 20. století a projevilo se to ve 30. letech i v jejich politických preferencích, např. ve vstřícnosti vůči fašismu. Českou a chorvatskou menšinu uvádím jako příklad poměrně malých komunit, které přesto nepodlehly asimilaci. K uchování vlastního jazyka přispívalo spíše jazykově vzdálenější okolí. Moravští Chorvati si udrželi svou identitu lépe tam, kde žili v sousedství německých obcí, zatímco v českém prostředí se asimilovali. Češi v Banátu si udrželi svůj jazyk lépe v rumunském prostředí, zatímco v srbském se více jazykově přizpůsobili.

Záleží samozřejmě na mnoha okolnostech (vesnické komunity se zpravidla asimilují pomaleji než městské) a osudech jednotlivých lidí. Myslím si však, že je oprávněné odhadovat, že i poměrně malá cizinecká společenství si ještě po 200 letech uchovají vědomí svého původu a svou kulturní a jazykovou odlišnost. Více to bude platit u větších a kulturně vzdálenějších komunit a také u těch, které hovoří světovými nebo více rozšířenými jazyky.

Předpokládejme tedy, že po 200 letech ještě nedochází k asimilaci imigrantských komunit. Od tohoto předpokladu se může odvíjet odpověď na původní otázku, co by znamenala dlouhodobá imigrace v hodnotě odpovídající ročně 1 % domácí populace. Dvě stě let si vezměme jako jakýsi referenční časový bod, k němuž budeme naše výpočty směřovat. Pro jednoduchost předpokládejme shodnou porodnost u všech národnostních skupin, čímž se nám příklad dosti zjednoduší.

Z těchto předpokladů je možno odvodit modelový matematický výpočet. Označíme-li procentuální podíl imigrantů v určitém roce jako n1, pak podíl imigrantů v následujícím roce (n2) dostaneme pomocí rovnice n2 = ( n1 + 1 % ) / 101 %. (Předpokládáme, že příchodem imigrantů se navýšil jejich počet o 1 % z celkové populace, navýšila se tím ovšem i celková populace na 101 % hodnoty z předchozího roku.)

Bylo by zbytečně složité snažit se odvodit rovnici pro to, jak to změní populaci za 50 či za 100 let, je však celkem jednoduché rozkopírovat tuto rovnici do excelové tabulky a tak se k takovému přehledu dopracovat. Je možné konstatovat, že pokud populace, která je národnostně homogenní (v této situaci pochopitelně žádná země není), začne přijímat 1 % imigrantů ročně, pak za 200 let bude v zemi žít jen necelých 14 % příslušníků původního domácího národa a přes 86 % lidí s imigračními kořeny.

Je tedy pozoruhodné, kolik lidí má pocit, že 1 % ročně je malé číslo. Opak je pravdou. Jedno procento ročně je obrovské číslo, což napadne na první pohled každého, kdo se kdy zabýval finanční matematikou, či matematikou vůbec.

Představme si, že by národnostní složení imigrantů do České republiky bylo do budoucna stejné jako v posledních 30 letech. To by např. při daném číslu znamenalo, že za necelých 200 let bude žít v ČR víc Rusů nebo Vietnamců než Čechů. (Rusy v tuto chvíli chápu jako rusky hovořící, nikoliv jako lidi přicházející z Ruské federace.) Samozřejmě tento trend nemusí dlouhodobě vydržet. Lze se např. oprávněně domnívat, že při stávající politice ČR a EU (a při setrvání ČR ve EU) dojde výraznému nárůstu arabské populace a anglickojazyčné populace. Anglicky přitom nehovoří jen lidé přicházející ze zemí jako Británie či USA, ale také černoši z afrických zemí, v nichž je angličtina úředním jazykem.

Optimističtější příklady

Zkusme se zeptat, jaká by byla situace za 200 let, kdyby byl příliv migrantů jen 0,1 %. Použijeme-li stejnou metodu, zjistíme, že ze stavu 0 % obyvatel imigračního původu, by jejich podíl za 200 let stoupl na 18 %.

To už vypadá jako číslo, které nemusí představovat pro stabilitu společnosti žádný velký problém. Podívejme se však ještě, co to znamená konkrétněji. Jedno promile imigrantů vůči počtu obyvatel znamená přijímat ročně 10 000 lidí. Česká republika je ovšem nad tímto číslem. Někteří obhájci migrace uvádějí jako průměrné číslo pro Českou republiku 0,3 % imigrantů ročně. Což odpovídá např. přebytku imigrace nad emigrací za rok 2017. Podle oficiálních údajů o počtu cizinců s trvalým pobytem a o udělených státních občanstvích lze odhadovat dlouhodobou průměrnou imigraci na 0,2 %. Do tohoto počtu není ovšem zahrnuta nelegální imigrace ani cizinci s dlouhodobým pobytem, z nichž někteří rovněž naplňují definici migranta.

Podívejme se také na historický příklad německé menšiny, jejíž soužití s českou většinou se stalo v 19. a 20. století mimořádně problematické. Položme si otázku, jakému průměrnému ročnímu přistěhovalectví z německých zemí odpovídá stav německé menšiny ve 20. století.

V 13. století začaly české země přijímat mnoho přistěhovalců z německých zemí. Ti zde vytvořili početnou menšinu a za první republiky byl jejich poměr k Čechům 3123 : 6842, odhlédneme-li od jiných národností, je to 31 %. K tomuto číslu jsme se tedy dostali za nějakých 700 let.

Než odpovím na položenou otázku, chci doplnit jednu historickou poznámku. Samozřejmě zde docházelo k asimilaci, myslím však, že pro naše potřeby od ní můžeme odhlédnout. Asimilace byla oboustranná: z Němců se stávali Češi a z Čechů Němci, přičemž nelze jednoznačně říci, že by jeden z těchto trendů převažoval. Možná bychom se mohli domýšlet, že až do třicetileté války převažovala jazyková asimilace německého obyvatelstva do českého prostředí, zatímco po třicetileté válce to bylo spíše naopak, přinejmenším do doby, než se prosadilo národní obrození.

Nyní tedy k otázce, jaké průměrné roční přistěhovalectví vytvoří za 700 let (při absenci asimilace) národnostní menšinu čítající 31 %. Je to hodnota 0,05 % z celkového aktuálního počtu obyvatel. Pro ilustraci: V dnešní době by toto číslo odpovídalo přijímání 5000 imigrantů ročně.

Samozřejmě případ německého obyvatelstva je specifický. Těžko usuzovat, jak velký byl podíl jiných imigrantů do českých zemí, kteří se třeba plně asimilovali. Bezpochyby výrazně menší než příliv německého obyvatelstva, ale více k tomu bez důkladného historického výzkumu nelze říci. Nicméně není bez zajímavosti, že po 700 letech spoluzapříčinila tato migrace velmi závažný konflikt, který skončil vyhnáním německého obyvatelstva. Devadesát procent sudetských Němců přitom před válkou volilo politickou stranu, jejíž představitelé během druhé světové války plánovali genocidu českého národa.

Odlišná porodnost

Odlišná porodnost u různých skupin může samozřejmě s těmito čísly hodně zamíchat. Ukážu zde pro ilustraci jeden velmi jednoduchý model. Pokud si situaci zjednoduším tak, že budu předpokládat, že každých 30 let dojde ke generační obměně, kdy jedna generace odejde a druhá přijde, pak mohu uvažovat následovně:

1) Jestliže je průměrná porodnost 2 děti na jednu ženu, pak populace zůstává stále na svém.

2) Jestliže je průměrná porodnost 4 děti na jednu ženu, pak jde o případ složitější. Znamená to, že v každé další generaci je dvakrát více lidí než v generaci předchozí. Na 1 člověka z první generace tak připadají 2 lidé z druhé generace, 4 lidé ze třetí generace a 8 lidí ze čtvrté generace. Předpokládejme, že aktuálně žijí tři generace. Odejde-li první generace, přichází namísto ní čtvrtá, která je osmkrát početnější než ta první. To znamená, že každých 30 let odečtu od stávající populace 1/7 lidí (7 je součet 1 + 2 + 4) a přičtu 8/7 (osmkrát více lidí se narodí, než zemře).

Pokud chci v tomto modelovém příkladu porovnat vývoj dvou odlišných populací, musím do svých výpočtů zahrnout nějaká konkrétní čísla. Mohu např. počítat vývoj na 1000 obyvatel v počátečním stavu, z nichž dejme tomu 5 % patří k populaci, která má porodnost 4 děti na jednu ženu, a 95 % patří k populaci, která má porodnost 2 děti na jednu ženu.

Druhá z těchto populací bude zůstávat stále na své hodnotě. Z původních 1000 obyvatel jich 950 patřilo k této populaci a jejich potomků bude vždy zase 950. První populace s vyšší porodností se ovšem zhruba každých 30 let zdvojnásobí (-1/7 + 8/7 ze stávající populace). To znamená, že z původních 50 jich bude za 180 let nějakých 1600. Poměr vůči méně plodné populaci se změní z 950 : 50 na 950 : 1600. To znamená, že populace, která má vyšší porodnost, se z 5 % dostane na 63 % během 180 let.

Tento příklad pochopitelně nemá nic společného s migrací (vychází naopak z předpokladu nulové migrace). Uvádím ho hlavně proto, abychom si uvědomili, že budoucí vývoj v počtu příslušníků národnostních menšin nezávisí jen na míře přistěhovalectví. Rozdílná porodnost může být dokonce ještě důležitějším faktorem než samotné přistěhovalectví.

Můžeme se pokusit oba faktory zkombinovat. Pokud by se některá země, v níž nejsou žádní přistěhovalci, rozhodla přijímat ročně 1 % přistěhovalců, přičemž domácí obyvatelstvo by mělo průměrnou porodnost 2 děti na jednu ženu a přistěhovalecké obyvatelstvo 4 děti, pak za 200 let bude v zemi 99,52 % (!) obyvatelstva přistěhovaleckého původu. Domácí obyvatelstvo by tedy za 200 let kleslo na 0,48 %. Musím se opět podivit velkorysému mínění levicových aktivistů, že 1 % imigrantů ročně není pro Českou republiku problém.

Budeme-li počítat s umírněnou migrací ve výši desetiny procenta (hodnota, k níž se ovšem může dostat i tak xenofobní stát jako Česká republika pouze razantním snížením imigrace), pak bude mít při rozdílné porodnosti přistěhovalecké obyvatelstvo během dvou set let 83 %. Při ještě nižší míře přistěhovalectví 0,05 % (což by u nás bylo již zmíněných 5000 imigrantů ročně a v sousedním Německu zhruba 40 000) by přistěhovalci získali za 200 let stále ještě silně nadpoloviční většinu (69 %).

(Modelové výpočty s odlišnou porodností lze provádět tak, že získané číslo pro mezigenerační obměnu rozložíme rovnoměrně na každý rok. Pokud předpokládáme mezigenerační obměnu jednou za 30 let a získali jsme výpočtem, že se počet lidí během jedné generace díky porodnosti zdvojnásobí, pak průměrný roční přírůstek odpovídá třicáté odmocnině ze dvou. Jinak řečeno: Když určité číslo 30krát vynásobíte třicátou odmocninou ze dvou, dostanete jeho dvojnásobek. V našem modelu tedy můžete vždy každý rok nejprve dříve došlé přistěhovalecké obyvatelstvo vynásobit tímto koeficientem a pak k němu přičíst nově přicházející 1 % z celkové populace.)

Jak legalizovat invazi

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že člověk by měl mít právo přestěhovat se do kterékoliv země pouze na základě vlastního přání. V době vrcholící migrační krize tuto myšlenku někteří stoupenci tzv. liberální levice vehementně podporovali. Deník Referendum v té době např. uveřejnil článek, že podle názoru vědců by bylo nejlepší úplně zrušit hranice.

Podíváme-li se na to ovšem z jiného úhlu pohledu, pak zcela deregulovaná migrace je de facto totéž jako legalizace invaze. Představme si, že by se 15 milionů dejme tomu Indů přestěhovalo v jednom roce do České republiky. Česká republika by je podle mezinárodních závazů nesměla odmítnout a musela by jim přiznat občanství. Po dalších volbách by Indové zorganizovali referendum o připojení České republiky k Indii a odhlasovali si ho.

Že jde o extrémní příklad, který nemůže nastat? Možná jde o extrémní příklad. Máme však legalizovat tento způsob invaze pouze na základě neověřeného předpokladu, že se taková věc nemůže stát? Na tomto extrémním příkladu se nám ukazuje, že princip zcela deregulované migrace je absurdní a politicky extrémističtější než jeho hypotetický a nikým nevyslovovaný protějšek, kterým je nulová migrace. Je tedy pozoruhodné, že zastávat se myšlenky volné migrace je něco společensky přijatelného, zatímco hlásat téměř neškodný opak je považováno za nepřijatelný extrémismus. To je určitě neblahé znamení. Ve společnosti se jistý druh extrémismu etabloval natolik, že je považován za součást mainstreamu.

Je třeba si také uvědomit, že bezpečností riziko nezačíná až s invazí 15 milionů cizinců do České republiky, ale mnohem dříve. Člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby uhádl, že v tuto chvíli vedení armád mnohých zemí řeší otázku, jak využít masové migrace pro své strategické účely. Informace tohoto druhu se objevily i v oficiálních médiích. Pro jistotu to zopakuji: Vlády různých zemí uvažují o tom, jak destabilizovat jiné země tím, že do nich nasměrují velký proud imigrantů!

Masová migrace není z bezpečnostního ani strategického hlediska nevinná věc. Zajímavé je, že levicoví aktivisté se rozplývají soucitem nad zbědovanými uprchlíky a chudými imigranty, zároveň by však (údajně v zájmu těchto nebohých lidiček) ponechaly malé země napospas mocenským hrátkám velkých hráčů.

(Dovolím si doplnit jednu historickou poznámku. Se snahou využít masovou migraci pro vojensko-strategické účely se lze setkat již v raném středověku; v době stěhování národů. Například první Maďaři přišli do karpatské kotliny na pozvání východofranského krále Arnulfa, přičemž velkomoravský vládce Mojmír II. jim dovolil usadit se na svém území. Oba vládci je chtěli využít jako spojenecké vojsko pro své účely, což krátkou dobu zdánlivě fungovalo. Mělo tu jít koneckonců pouze o usídlení vojska, tj. bez rodin a ostatního lidu. Maďaři však postupně převedli na získané území všechny své kmeny. Provedli tedy jakési scelování rodin, ačkoliv jim to ne dost liberální Mojmír a Arnulf nechtěli dovolit. Poté udeřili zdrcujícím způsobem na Velkou Moravu, která zanikla. Následná porážka Bavorů neměla k podobné katastrofě příliš daleko.)

Je 200 let dlouhá doba?

Mnoho lidí bude tváří v tvář uvedeným výpočtům argumentovat tím, že 200 let je velmi dlouhá doba a že se o to nemusíme starat, protože nás se to netýká. S tím si dovolím nesouhlasit. 200 let je v životě národa či státu naopak nesmírně krátká doba. Kořeny české státnosti a českého národa sahají 1100 let nazpátek, podobně je tomu u Poláků a u Maďarů. Můžeme se přít o to, jestli středověcí Češi odpovídají dnešní definici národa, nikoliv však o to, že vznik tří středoevropských států v 10. století souvisí s dnešní existencí uvedených tří středoevropských národů.

Uvedu příklad trochu bližší naší běžné zkušenosti. Lidé, kterým je dnes přes 80 let, se ve svém dětství potkávali s lidmi, kteří se narodili kolem roku 1850. Člověk, s kterým dnes můžete mluvit, mluvil s člověkem narozeným v polovině 19. století - před 170 lety. Dnešní malé děti, kterým je pět až deset let, budou mluvit s lidmi, kteří budou na živu ještě za 170 let, tj. kolem roku 2190.

To, co dnes činíme, bude mít bezpochyby vliv na naše potomky. Co můžeme říci o generaci narozené po roce 1850? Jakou nám zanechali zemi? Je asi jen málo věcí, které bychom těmto našim předkům mohli vytýkat. Naše země prodělávala na konci 19. a na počátku 20. století velký hospodářský i kulturní rozkvět a jeho hodnoty pociťujeme do dneška v každodenním životě. Žijeme ve stavbách a mezi stavbami, které tito lidé vybudovali, vnímáme jejich umělecká díla apod. Co chceme, aby o nás říkali lidé narození kolem 2190? Jaký svět chcete zanechat vnukům svých vnoučat?

Jakkoliv se zdá, že se příliv migrantů do Evropy poněkud zmírnil, z výše uvedených výpočtů jednoznačně vyplývá, že zdaleka ne dost, aby nepředstavoval bezpečnostní hrozbu. Masová migrace se dostala již na takovou úroveň, že se může zvrhnout ve stěhování národů - se všemi následky, které takový chaos přináší: občanské války, rozpad státní moci, masivní úbytek obyvatelstva, všeobecná brutalizace života atd. Pokud tomu chceme zabránit, pak je nutné učinit dosti bolestivá opatření, aby imigrace do Evropy klesla na naprosté minimum. Není v našem zájmu, aby migrace v této míře pokračovala. Naproti tomu je v našem zájmu udělat i vše pro to, aby lidé nebyli nuceni migrovat.

Postoj tzv. levicových liberálů/neomarxistů je v tuto chvíli obrovským problémem. Tito lidé jsou ochotni kvůli svému egu odstartovat stěhování národů se všemi válečnými hrůzami, které takový proces nutně provází. Chtějí být totiž dobří a morální. Dobrý pocit ze sebe sama je pro ně důležitější než to, co svým jednáním mohou způsobit. Zajímavým způsobem tento postoj vyjádřil papež František: Bezpečnost jednotlivců je prý důležitější než bezpečnost národů. Ovšem národy se skládají z jednotlivců, takže tento krásný morální apel je prázdnou skořápkou, jinak též řečeno blábolem. Rezignujeme-li na bezpečnost národů, určitě tím neučiníme svět bezpečnějším místem.