V České republice zatím mnoho zkušeností s islámem nemáme, ovšem některé již přece. Hodně se mluvilo o případu muslimského šátku ve škole. Vleklý a medializovaný spor o diskriminaci či nediskriminaci muslimské dívky přiměl některé české školy, aby vypustily ze školního řádu ustanovení o tom, že žáci nesmějí ve škole nosit pokrývku hlavy. Jednají tak na základě doporučení ministerstva školství, aby v podobných případech postupovaly uvážlivě. Přizpůsobujeme se menšině, která tvoří zlomek procenta obyvatel České republiky.

Islám je v jistém ohledu geniálně koncipovaná náboženská doktrína. Je lépe než které jiné náboženství vybavena k tomu, aby se šířila i se skromnými mocenskými a technologickými prostředky. Islámu lze pravděpodobně přiřknout prvenství v tom, že je náboženstvím, které získalo nejvíce stoupenců ještě za života svého zakladatele. Těžko bychom také hledali jiné významné náboženství, které se již v zakladatelské generaci šířilo pomocí násilí.

Šíření islámu je spojeno s určitými způsoby manipulace. Islám, podobně jako člověk manipulátor, dokáže výborně skrývat reálnou agresi za roli oběti. Nedůtklivost, urážlivost, přenášení odpovědnosti na druhé a další rysy, které bychom u člověka označili za manipulativní, jsou zde vetkány do náboženských principů.

Islám vyžaduje po věřících řadu pravidelných praktických úkonů, které jednoznačně vydělují muslimy z ostatní společnosti. Tyto úkony a rituály jsou demonstrovány veřejně a neustále konfrontují nemuslimské okolí. To musí reagovat buď přizpůsobením se, nebo odmítnutím. V druhém případě je ale pasováno do role agresora a islám do role oběti: Věřícím není dovoleno žít podle pravidel víry, jsou utiskováni!

Klička je v tom, že pravidla islámu nejsou soukromou záležitostí. Většinová společnost přestává trvat na nenošení pokrývek hlavy, přestává trvat na pravidlech pro porážku zvířat, začíná měnit svůj jídelníček atd. Zpočátku zdánlivě drobné ústupky jsou ovšem součástí kontinua, na jehož druhém konci je společnost žijící podle islámských zákonů. Muslim může žít plně v souladu se svou vírou pouze v islamizované zemi. Reagují-li čeští muslimové na útoky proti Charlie Hebdo tím, že doporučují vládám, aby v zájmu míru podpořily práva muslimů a islamizaci společnosti, není to jen obyčejná provokace. Je to reakce, která vyplývá z logiky islámu a kterou bychom v případě soukromého lidského chování považovali za chorobnou. Jak prohlásil v rozhovoru exmuslim Nassim Ben Iman: Konflikt s evropskou společností je v muslimech naprogramován již v okamžiku, kdy vstoupí do Evropy.

Nabízí se námitka, že i jiná náboženství jsou spojena s manipulací. To je jistě pravda. Ovšem jsou zde podstatné rozdíly. Jedině dnešní islám dokáže dnes vyprovokovat změnu pravidel kvůli náboženské menšině. Souvisí to s jeho základním nastavením. Všechna náboženství řeší primárně soužití mezi lidmi, příp. mezi svými věřícími. Pravidla pro soužití s jinověrci vznikala nanejvýš druhotně, podle momentální situace, a nebyla tak součástí doktríny. Islám je unikátní v tom, že poměr věřících a nevěřících se řeší systematicky už v rámci zakládajících náboženských textů. Konfrontace nevěřících je v islámu systémovou záležitostí.

Lidé se často ptají, proč někdo kritizuje zrovna islám, když stejná či podobná „pochybení“ lze najít i v jiných náboženstvích. V pokládání této otázky je rovněž cosi příznačného. Nikdo se totiž podobným způsobem nepozastaví nad tím, objeví-li se někde silně kritický pohled na křesťanství. Neexistuje mimochodem v celé západní Evropě jediný bývalý křesťan, který by kvůli kritice svého původního náboženství žil pod policejní ochranou. Exmuslimové, kteří veřejně kritizují islám, často policejní ochranu potřebují. Nadto je ještě evropská levice častuje jako islamofoby a fašisty a doporučuje, aby se jejich knihy nevydávaly.

Naším skutečným problémem není islám, ale neschopnost evropských společností v dané situaci smysluplně reagovat. Pokud k analýze dané situace použijeme model srovnání s manipulativním chováním a přirozenou reakcí na něj, pak tato neschopnost není zase až tak překvapivá. Devadesát procent lidí není podle psychologů schopno v mezilidských vztazích čelit manipulaci. Mohou se tomu naučit pomocí tréninku, ale většina obětí manipulace není ani schopna rozpoznat, že je manipulována; nemá tak motivaci něco měnit

Hlavní důvod, proč člověk podléhá manipulaci, je ten, že chce být vnímán jako někdo, kdo je hodný, tolerantní, vstřícný apod. Čím více člověk lpí na morálních pravidlech, dejme tomu na tom, že lidé by si měli pomáhat, tím snadněji se stane obětí manipulace. Podíváme-li se tedy na přístup převážné části evropské levice, pak hlavní motivaci levicových hlasatelů tolerance lze spatřovat v silné touze po pocitu vlastní morální dokonalosti. Díky tomu jsou ovšem předurčeni sehrát roli užitečných idiotů. Paradoxnost situace je v tom, že ten, kdo se cítí jako ochránce nevinné oběti, je ve skutečnosti sám obětí ovládání ze strany domnělé oběti.

Zkuste sami sobě položit dvě kontrolní otázky: Souhlasíte s tím, že je oprávněný požadavek, aby se turisté při návštěvě cizí země přizpůsobili místním zvyklostem tak, aby např. ženy nosily na hlavě šátek, jestliže si to místní přejí? A souhlasili jste už někdy dříve s tím, že požadovat po muslimských dívkách, aby nenosili ve škole šátek, je diskriminační? Pokud odpovíte na obě otázky ano, pak zřejmě patříte k těm, kdo by se pro samou dobrotu rozdali. Jste ovšem nespravedliví, protože neměříte všem stejným metrem.

Znaky manipulativní situace lze mimochodem spatřovat i v silné rozpolcenosti společnosti. Tu lze chápat jako důsledek stavu, který psychologové nazývají termínem dvojná vazba. Označuje se tak situace, kdy člověk ať udělá, co udělá, tak je to špatně. Tato dvojná vazba se projevuje např. v prohlášeních typu: Tohle nemůžeme udělat, protože jsme liberální společnost. Sugeruje se tak představa, že neexistuje normální řešení. Najdou se už na Západě i takoví lidé, kteří rezignovaně řeknou, že se proti postupnému rozkladu naší civilizace nedá nic dělat.

Jaký způsob reakce tedy zvolit? Pokud přijmeme to, že se nacházíme v situaci, kterou lze popsat jako manipulativní, pak lze vycházet ze zásad kontramanipulace. Důležité je zůstat zdravě asertivní, zaměřit se na vlastní potřeby – v tomto případě na potřebu ochrany naší společnosti – a nikoliv na uspokojování potřeb druhých.

Měli bychom trvat na pravidlech, která dosud v naší společnosti platila. Muslimové jako migranti měli možnost volby. Nemuseli chodit do země nevěřících. Pokud si ji vybrali, měli by akceptovat následky této volby. Jestliže jim taková společnost nevyhovuje, mohou se vrátit. V drtivé většině případů taková možnost existuje.

Takovýto přístup ostatně doporučují i exmuslimové a připojují k tomu i následující dovětek: Islám dovoluje muslimům, aby v zemi nevěřících nedodržovali pravidla islámu. V Evropě tedy ani podle vlastních náboženských pravidel nemusí dodržovat ani oděvní ani stravovací zvyklosti předepsané islámem.

Podstatným rysem sekulární společnosti je to, že zákony jsou tu od toho, aby chránily společnost. Tuhle otázku už pro nás vyřešili právníci a filozofové 18. století: Zákony nemají chránit Boha či boží pořádek. Co tedy říci člověku, který prohlašuje: Nemůžu vaše pravidla dodržovat, protože mi to nedovoluje má víra? Má být naše odpověď: Aha, my jsme to tak měli, protože jsme to považovali za nejlepší z celospolečenského hlediska, ale respektujeme posvátnost tvé víry, tak to nějak změníme?

Principy islámu motivují muslimské společenství, aby se chovalo jako člověk, který zkouší, kam až může zajít. Dokud bude druhá strana ustupovat, budou se požadavky zvyšovat. Nefunguje tady princip reciprocity, nefunguje nepsaná dohoda, že když já vyjdu vstříc nyní, můžu očekávat v budoucnu podobné jednání od druhé strany. Navíc pro setkání s lidsky nezralou pozicí platí, že ten, kdo ustupuje, ztrácí u druhého respekt. Pokud chceme, aby muslimové respektovali naše pravidla, pak k tomu nelze přistupovat tak, že je změníme pokaždé, když nám takovou změnu navrhnou.

Někteří levicově smýšlející lidé argumentují tím, že např. šátek pomáhá emancipaci muslimských žen, protože jinak by je rodina vůbec nepustila z domu. To je ovšem spíše zbožné přání. Stejně tak bychom mohli říci, že méně důsledné vymáhání pravidel pomáhá jejich většímu dodržování. Tato možnost by vůbec neměla nastat. Ženy by měly chodit ven – do školy, do práce, na úřad – bez ohledu na to, jestli mohou mít na hlavě šátek. Muslimské děti by měly chodit ve škole na plavání, tělocvik, kreslení a hudební výchovu bez pardonu. Pokud jsme dříve nedovolovali z určitých důvodů nosit do veřejných bazénů krátké kalhoty či trenky, pak je podivné, že by tytéž důvody neplatily i pro tzv. burkiny.

Mimochodem, hlavní psychologickou překážkou, která brání jedinci vymanit se z manipulativního vztahu, jsou jeho vlastní výčitky svědomí, které přicházejí i ve chvíli, kdy už dokáže nahlédnout své chování vůči manipulaci jako nevhodné. Nelze se bránit manipulaci a zachovat si dobrý pocit ze sebe sama.

Důležité je si uvědomit, že islám nepoužívá svobodu vyznání jako štít, ale jako meč. Muslimové nechtějí, aby mohli v tichosti vyznávat své náboženství. Požadují změnu pravidel, která se týkají všech, pročež důsledkem takové změny je, že svůj život mění všichni.

Uvedu zde ilustrativní příklad. Představte si, že bych přišel za ředitelem televize s jakýmsi bizarním prohlášením a dožadoval se vstupu do vysílání, protože máme svobodu slova a celý národ mě tak musí vyslechnout. Bude dotčena svoboda slova, nebude-li mi dovoleno sdělit z televizní obrazovky, že svět porodila růžová medvědice? Je rozdíl mezi tím, když někdo používá svobodu slova či vyznání jako štít, nebo jako meč: Já mám právo říci, co si myslím, ale nikdo nemá povinnost mě poslouchat ani mi v tom napomáhat.

A nikdo nemá povinnost přizpůsobovat svůj život mojí víře. Každá změna zákonů a pravidel učiněná s ohledem na to, aby nebylo uráženo náboženské cítění jedné konkrétní náboženské skupiny, je selháním principů západní civilizace a krokem zpět do středověku.

Na úrovni středověku jsou ovšem i argumenty evropských odborníků i neodborníků na islám o tom, jak je islám údajně slučitelný s liberálními principy včetně feminismu. Už přistoupit na tento druh argumentace znamená opustit principy moderního politického myšlení. Je naprosto irelevantní, jestli je islám v souladu, či v rozporu s principy západní civilizace. Podstatné je dodržovat zákony a lidská práva bez ohledu na to, co chce a dokáže který vykladač vyvodit z náboženského textu.