Bývalý generální sekretář ministerstva obrany Jan Vylita, který od počátku roku 2014 působí ve sboru auditorů NATO v Bruselu, zápolí o svou bezpečnostní prověrku. Původně požádal o její zvýšení ze stupně „tajné“ na „přísně tajné“, avšak místo toho mu Národní bezpečnostní úřad zrušil platnost té nynější. Kauza generuje otazníky, které si zaslouží být zodpovězeny.

Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) při rozšíření prověrky standardně žádá zpravodajské služby o informace z šetření příslušného konkrétnímu stupni prověrky. Stejně tak i Vojenské zpravodajství (VZ) v létě 2014 zaslalo svá zjištění ohledně Jana Vylity na NBÚ, který zřejmě ještě požádal o upřesnění, takže druhou zprávu úřad dostal na podzim 2014. Následně podklady vyhodnotil a v lednu 2015 rozhodl o zrušení osvědčení fyzické osoby, které je podmínkou pro seznamování se s utajovanými informacemi.

Fakticky to znamená, že Vylita se nesmí seznamovat s utajovanými skutečnostmi, avšak NBÚ ještě nevydal rozhodnutí o nevydání osvědčení. Vylita proti verdiktu podal rozklad, o němž bude rozhodovat ředitel NBÚ na základě návrhu rozkladové komise. Pokud by mu nevyhověl, pak teprve vydá úřad rozhodnutí o nevydání osvědčení. Potom ještě může Vylita požádat o soudní přezkum.

Nicméně již teď má záležitost stěží zvratné důsledky. Prvním z nich je propuštění Vylity z ministerstva obrany, což je nepřímou, ale účinnou překážkou jeho členství mezi auditory NATO. Vylitovým podivným odchodem ze služeb Aliance je pošramocena pověst jak jeho, tak České republiky, protože kolem případu je několik pozoruhodných momentů.

Drzý ministr

Jana Vylitu přivedl na obranu ministr Alexandr Vondra (ve funkci byl od 13. července 2010 do 7. prosince 2012). Kvůli lepší představě o prostředí, do něhož oba přišli, je dobré zmínit, že po svém předchůdci Martinu Bartákovi Vondra zdědil coby šéfa Vojenského zpravodajství nejmladšího generálporučíka v historii ČR Ondreje Páleníka (ve funkci od 28. června 2007 do 31. října 2012).

Páleník se obhajobou před soudem v kauze Nagyová (v jedné z větví případu je obžalována někdejší šéfka Nečasova kabinetu kvůli zneužití zpravodajských služeb) stává ve zpravodajské komunitě čím dál proslulejším. Důvodem je jeho kreativně výstřední pojetí legislativy i činnosti zpravodajské služby. I tento aspekt může hrát v této kauze roli.

S rozpadem Československa skončila éra, kdy stát nakupoval pro armádu přímo, prostřednictvím státní firmy. Po vzniku České republiky byl přijat zákon, že stát bude nakupovat pouze přes soukromé firmy. No a ministr Vondra měl drzost tuto dvacetiletou praxi zrušit a vrátit do stavu předchozího, kdy marže z lukrativních zbrojních obchodů zůstávají státu a nelze je „odklánět“ pro financování politických stran. Jak je dobrou rakouskou tradicí, podle prostomyslné poznámky Karla Schwarzenberga, abychom trochu naznačili i politický kontext onoho Vondrova rozhodnutí.

Drzý auditor

Vylita, ředitel forenzního týmu PricewaterhouseCooper, renomovaný odborník na hospodářskou kriminalitu a korupci, přišel na ministerstvo v září 2010 do funkce generálního sekretáře, aby prověřil resortní kontrakty. Kritická informace, která přišla z Vojenského zpravodajství na NBÚ a zablokovala Vylitovu bezpečnostní prověrku, se má týkat právě období, kdy vykonával tuto funkci.

Vylita už po třech měsících ve funkci oznámil, že úřad podal trestní oznámení, vypověděl příslušné smlouvy a odvolal pět lidí, kteří rozhodovali o předražených zakázkách, v nichž podle auditu přišel stát o 100 milionů korun.

Mezi postižené patřili tři bývalí policisté (Roman Hošta, Jan Paluska a David Průša), kteří se sešli na obraně za ministra Bartáka. Průša zastával funkci bezpečnostního ředitele ministerstva, v níž setrval i přes to, že se nedlouho předtím zapletl do případu Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka.

Ti byli odsouzeni za trestné činy podplácení a nadržování, protože nabídli úplatek Marcele Urbanové, bývalé sekretářce vsetínského starosty Jiřího Čunka. Jejich záměrem bylo od Urbanové získat nepravdivé prohlášení, jímž by ovlivnili rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve prospěch obviněných Čunka a Petra Hurty. V rozsudku přerovský soudce Jiří Barbořík konstatoval, že Průša nebyl obžalovanými pouze pasivně informován o jejich aktivitách, ale jednal s nimi v součinnosti.

Mezi další Vylitovy kauzy patří Letecké opravny Malešice a další, takže „přátel“, které si takto s Vondrou nadělali, mají asi opravdu dost. A docela motivovaných.

Podivné načasování

Je zřejmé, že případ Vylitovy bezpečnostní prověrky generuje množství otazníků a odpovědi na ně by měly být nalezeny s velkou pečlivostí. Důsledky by na sebe neměly nechat čekat.

Zaprvé je třeba vysvětlit rozpor mezi závažností informace a časovým prodlením, s nímž byla předána kompetentní instituci. Konkrétně jde o to, že z reakce NBÚ (která se zdá být z opakovaného dožádání podložená) lze vyvodit závažnost předané informace. Jak si potom vysvětlit, že takovou informaci Vojenské zpravodajství zhruba tři roky nepředalo NBÚ? Vždyť tím – obecně vzato – mohlo ohrozit obranyschopnost země.

Nebo o oné informaci rozvědka tři roky nevěděla a dozvěděla se ji až nyní? Co tam pak všichni ti zpravodajci dělali?

Nebo onu informaci zpravodajští analytici nepokládali za tak závažnou, že by mohla mít vliv na Vylitovu bezpečnostní prověrku? Bylo-li ovšem jejich vyhodnocení správné, pak by zase bylo potřeba důkladně prošetřit metodiku a postupy NBÚ, který z informace, pro zpravodajce nicotné, vyvodil dalekosáhlé důsledky.

Nebo se ona informace „narodila“ doslova jako bastard, tedy mimo regulérní zpravodajskou činnost? Jako pomsta za Vylitovu spoluúčast na Vondrově odvážném kroku, jímž podstatně ztížil „odklony“ skutečně „dlouhých peněz“ od jistých firem do státní pokladny? Nebo pomsta těch, na něž Vylita narazil svou činností?

Anebo co když to je ještě jinak? Co když Vylita nepochopil, že v NATO potřebují renomované auditory, aby jejich činnost věrohodně zaštítila praxi, pro jejíž provozování je třeba mít jisté „pochopení“? Pochopení pro stabilitu NATO – obzvlášť v této době, kdy by nějaké ty stíny pochybností mohl nepřítel zneužít?

Raději dogmatické, nebo rozverné úřady?

Ve zpravodajské, obranné ani bezpečnostní branži se nevyplácí rigidnost. Vylita byl pojednán jako provinilec, ačkoliv řízení s ním neskončilo. To nepůsobí dobře zejména na loajalitu lidí z komunity, kteří se leckdy pohybují na tenkém ledě. Budou-li mít místo pocitu krytých zad pocit kudly, těžko od nich chtít něco kloudného.

Druhý extrém, rozvolněná „páleníkovská“ interpretace zákonů, je taktéž nebezpečný. Ale najít zlatou střední cestu lze asi těžko takovýmito divokými kauzami.

Pravda je, že ani Vojenské zpravodajství, ani NBÚ, ani ministerstvo obrany, ani NATO neměly velký výběr, jak reagovat. Nicméně to, jak se stará informace najednou objevila, spolu s odérem kolem některých tehdejších aktérů, zavdává příčinu se domnívat, že se tak nestalo náhodně.

Autor je bezpečnostní analytik

LN, 28.2.2015