Na Apeninském poloostrově získaly rebelské strany přes polovinu křesel v obou komorách parlamentu.

Nejprve k nadpisu samotnému. Zrovna v případě Itálie je těžké říci, co je ještě systém, a co už nikoliv. Mírný až střední chaos v mezích zákona k italské poválečné politice patří. Občas i mimo meze zákona.

Politické uspořádání země bylo v roce 1945 úmyslně navrženo tak, aby nepřivádělo k moci silné vlády jedné strany. Volební systém je velkorysý vůči malým partajím, důsledkem čehož jsou nestabilní koalice. To vede k permanentnímu střídání osob v premiérském křesle.

Následující graf to pěkně ilustruje.

Italští premiéři od roku 1945

Italští voliči jsou na toto střídání vcelku zvyklí a dlouho jim nevadilo. Dokud byla země schopna hospodářsky růst, akceptovali „dramatický kroužek“ v parlamentu jako součást života. Včetně občasných rvaček, zpestřujících večerní zprávy. (Nevím, jak to dělají, že si nepoškodí svoje dokonalé obleky.)

Italský parlament poprvé

Italský parlament podruhé

Italský parlament potřetí

V tomto století se ale italský ekonomický růst zastavil a společenské problémy se zhoršily. Příčin je více, ale ekonomicky vystupují nad hladinu zejména tyto:

- Euro je pro italskou ekonomiku příliš silné, čímž utrpěla její konkurenceschopnost. (Článek na ekonomickém blogu Guardianu.) Na dřívější slabost liry byla konstruována celá ekonomika, včetně mentality nejsilnějších hráčů a rovněž běžných obyvatel. Například Italové neměli ve zvyku vytvářet velké finanční rezervy, zato rádi kupovali nemovitosti a jen málo jich dodnes bydlí v pronajatých bytech.

- Lira byla v devadesátých letech tak znehodnocená, že za zmrzlinu jste platili tisícovkou, ale italské výrobky byly na mezinárodním trhu levné, takže dobře prodejné. Přechodem na euro ztratila Itálie „přes noc“ schopnost devalvovat svoji měnu. Její průmysl začal soutěžit za podobných podmínek jako německý, ale bez toho, aby tomu byl přizpůsoben. Měnovou jednotku vyměníte ze dne na den, adaptace padesátimilionového národa může ale trvat celé generace. Zatím se dá říci, že neproběhla.

- Další faktor, který Itálii potápí, je růst průmyslového sektoru v jižní a východní Asii. Itálie hrávala až do 80. let roli producenta nepříliš kvalitního, zato cenově dostupného spotřebního zboží. Z této pozice ji čím dál více vytěsňují státy jako Čína či Indie, které jsou schopny vyrábět ještě levněji a kvalitou se pomalu blíží ke stavu, který už evropskému spotřebiteli docela vyhovuje.

- (Poznámka stranou: vývoj asijské průmyslové produkce bude ještě zajímavé sledovat. Prvními průkopníky v tomto směru byly Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan. Jejich výrobky byly ze začátku – po celá desetiletí – považovány za šunt, ale postupným trpělivým zlepšováním se během dvou generací dostaly na špičkovou úroveň; ani Američani, ani Němci se jim už nemůžou jen tak smát, naopak pro ně představují vážnou konkurenci. Pokud se po podobné křivce bude vyvíjet i průmysl čínský, thajský, vietnamský, malajský či filipínský, bude to pro Evropu znamenat další těžkou výzvu.)

- Výsledkem těchto trablů bylo prakticky úplné zastavení růstu italské ekonomiky a vysoká nezaměstnanost mezi mladými. Italské pracovní právo je vůči zaměstnancům velmi štědré, například odstupné se počítá lineárně podle roků zaměstnání (necelý měsíční plat za každý odpracovaný rok, plus inflační kompenzace), což ale vede zaměstnavatele k obavám z toho, přijímat nové zaměstnance, zvláště pokud se ekonomika nachází ve stavu konstantní mizérie. Mladí tak mají reálně šanci pracovat jen načerno, nebo řetězením podivných smluv na dobu určitou, nebo …

- … nebo mohou využít volného pohybu pracovních sil v rámci EU a jít dělat někam, kde je ekonomika živější a kde budou dobře zaplaceni, což taky řada z nich udělala, zvláště těch talentovaných, vzdělaných a podnikavějších. Za posledních pět let přišla země o půl milionu lidí skrze emigraci, hlavně do Německa a Velké Británie. Silné ekonomiky tak „vyzobávají“ italské talenty, čímž zemi ztěžují jakýkoliv potenciální hospodářský restart. Bez kvalifikované pracovní síly se konjunktura udělat nedá, leda by pod Apeninami objevili ropu, a tu neobjevili.

- No a aby toho nebylo málo, odliv mladých vzdělaných Italů je od svržení Kaddáfího „kompenzován“ přílivem mladých, vesměs nevzdělaných Afričanů, kteří mají před sebou jen tři možné životní perspektivy: a) protlouci se nějak do Německa, Švédska apod. a žít na dávkách tam; b) zůstat v Itálii a zkoušet žít na italských dávkách, které ovšem jsou o dost nižší; c) zapojit se do kriminálních struktur, které v nich vidí užitečné rekruty. Z tohoto pekelného trojúhelníku se dostane jen málokdo. Kromě domácích starostí tak má Itálie postaráno i o značné množství nově připluvších bezprizorných jedinců na každém rohu.

(Apropos, česky psaný blog Moniky Pilloni, věnující se vesměs tématu ilegální imigrace do Itálie a společenských konfliktů s tím spojených. Názorovou neutralitu od autorky nečekejte, patrně není žádná radost v takových podmínkách skutečně žít.)

*****************************

Vláda socialistů, která byla zvolena v roce 2013 poměrně masivním množstvím hlasů, nedokázala s výše zmíněnými problémy nic dělat.

Co se hromadné plavby z Afriky týče, důvody pro její ignorování byly vícečetné.

Pro západoevropské sociální demokracie je imigrační a azylová politika obecně třaskavé téma, což je dáno zejména ideologicky: jednak romantickým sněním o světě bez hranic, kde se jednotlivé národy radostně mísí, jednak mesiášským komplexem ve smyslu slov „darujte nám vaše slabé a utlačované“; nedostává-li se proletářů doma, v Africe jich je dost.

Do tohoto idealismu se ovšem v italském případě vmíchával rovněž silně pragmatický podtext „stejně půjdou přes schengenskou hranici dál do Německa, zvlášť když jim darujeme jízdenku“ a nejspíš i vlivy ze strany mafie, která v pašování lidí dávno objevila velmi lukrativní zdroj příjmů. Mezi mafií a politikou je v Itálii velmi neostrá hranice, pokud vůbec.

Teprve v roce 2017, když Itálie zjistila, že její sousedé (Rakousko, Francie) opravdu zamýšlejí chránit svoje hranice a nedovolí přesun Afričanů na sever kontinentu, začala podnikat nějaké kroky k omezení přílivu. Spočívaly jednak v právních restrikcích uvalených na neziskovky, které až do té doby v klidu dovážely migranty přímo od libyjských břehů po tisících, jednak ve jmenování nového ministra vnitra Minnitiho, který místo řečí o nevyhnutelnosti a nezastavitelnosti migrace začal vyvíjet reálné úsilí o zavření libyjské cesty. Po dlouhých vyjednáváních s různými kmenovými náčelníky a jinými pohlaváry se mu to víceméně povedlo. Nicméně to je jen pár měsíců a italští voliči si ještě dobře pamatují, jak to bylo předtím.

Členství v eurozóně je problém, kterého se socialisté rovněž dotýkat nechtěli, ale v tomto případě bych na ně nebyl zas tak přísný. Zatím totiž nikdo neví, jak by se taková operace mohla případně uskutečnit. V základních smlouvách EU o vystoupení z eurozóny nic není. Na rozdíl od vystoupení z EU není takový krok vůbec formálně definován. Nebylo by vůbec jasné, jak by se v případě takového kroku transformovaly italské státní dluhy (v eurech) a jak vůbec zabránit útěku kapitálu ze země. Ještě před sto lety se dala měna oddělit vcelku hladkým řezem, jak ostatně zažilo i nově vzniklé Československo. Dnes je udržení takové akce v potřebné tajnosti asi nemožné. Dosti nezáviděníhodná situace, v podstatě bezúniková past.

*****************************

Úvod už přesáhl tisíc slov, pojďme tedy k volbám jako takovým.

V Itálii se volí do sněmovny a do senátu současně, a to dost složitým systémem. Část poslanců je volena přímou většinovou volbou podobnou té britské (kdo má v daném okrsku nejvíce hlasů, ten postupuje), další část je volena proporčně, přičemž hranice pro účast ve sněmovně je 3 % (proti českým pěti procentům). Světovou kuriozitou je skutečnost, že volební právo do sněmovny a do senátu je odlišné: do sněmovny může volit každý Ital starší osmnácti let, ale do senátu jen ti, kdo mají aspoň 25 roků. Jak již zmíněno, tento poněkud byzantský volební řád byl konstruován k tomu, aby neumožnil vznik silných vlád, v čemž funguje zcela bezchybně.

Volební výsledky v okrscích, 2018

Výše zmíněná mapa z deníku La Repubblica (proklikávací mapu naleznete zde) ukazuje, jak dopadly výsledky v okrscích podle většinového způsobu („po britsku“ volení poslanci). Pojďme se podívat na jednotlivé strany.

Hnutí pěti hvězd (M5S)

Vítěz voleb. V novém parlamentu ale hnutí nebude mít nadpoloviční většinu, získalo nějakých 221 křesel (pro většinu je potřeba 316). Pět hvězd zcela opanovalo italský jih, který cítí dopady ekonomické krize ještě hůře, než sever. Ale i v severních oblastech se může pochlubit solidními výsledky, málokde získalo pod 20 % hlasů.

Hlavním tématem hnutí je, že italská politika potřebuje zásadní reformu a zpřetrhání starých klientelistických vazeb. Mezi prosazované principy patří kupř. přímá demokracie, kterou M5S uplatňuje i ve vnitřních záležitostech (srovnejte s dalšími stranami, které se k principu sice hlásí, ale samy jej nerealizují), znemožnění vzniku vrstvy profesionálních politiků (princip „dvakrát a dost“) a zákaz kandidatury pro osoby, které mají záznam v trestním rejstříku. To se týká i duchovního otce hnutí, komika Beppe Grilla, který byl kdysi odsouzen za zabití člověka při dopravní nehodě.

Vůdcem strany v letošních volbách byl mladý politik Luigi di Maio, kterému letos bude 32 let. Vzhledem k tomu, že M5S získalo největší počet hlasů, má určitou šanci stát se premiérem, ale jedině v případě, že hnutí rezignuje na svůj další princip: odmítání jakékoliv spolupráce se „zavedenými stranami“. Zda to tak skutečně bude, uvidíme, ale spíš si myslím, že ano, protože taková historická příležitost se obvykle neodmítá.

Jak by reálně vypadala politika vlády Hnutí pěti hvězd? Podle zkušeností z italských velkoměst poněkud chaoticky, ale určitě by se jednalo o oživení politické atmosféry v zemi. Hnutí dlouho prosazovalo referendum o vystoupení Itálie z eurozóny, v poslední době z toho couvlo, ale ne zcela (článek). Konečné stanovisko nejspíš bude záležet na tom, koho si vyberou za partnera, nebo zda půjdou do principiální opozice, jak říkali ještě nedávno.

Levicová koalice (PD a LEU)

Poslední pozůstatek kdysi silné italské levice nasadil do volebního boje jako lídra opět Mattea Renziho, který předtím v roce 2016 odstoupil z pozice premiéra po prohraném referendu. Renzi je zvláštní figurka, minulé volby nevyhrál, do premiérského křesla se dostal skrze palácový převrat ve vlastní straně. Loni pak přenechal kormidlo Paolovi Gentilonimu, aby se teď znovu pokusil vrátit středem.

Že si levicová koalice odnese z voleb špatný výsledek, to bylo jisté už předem; šlo o to, jak špatný ten výsledek bude. Nakonec je ještě horší, než jak vypadala očekávání. Levice si udržela určitý vliv v části své tradiční oblasti Emilia Romagna a v Toskánsku, plus v Římě, kde je hodně voličů existenčně napojeno na státní rozpočet. Přišla ale o polovinu všech voličů.

(Červená skvrnka na samotném severu mapy - v Jižním Tyrolsku - má trochu jiný význam. Místní německojazyčné strany, ač společensky velmi konzervativní, často koaličně spolupracují s italskou levicí, která je ochotna dělat menšinám různé ústupky. Nacionálnější pravice má naopak problém si přiznat, že Jižní Tyrolsko není tak úplně Itálie a nejspíš se jí ani nikdy nestane.)

Matteo Renzi už přiznal porážku a odstoupil z čela strany. Zbytek strany teď může přemýšlet nad tím, zda se nějak uzdravit v opozici, nebo zda se pokusit stát juniorním partnerem v potenciální vládě Hnutí pěti hvězd.

Pravicová koalice (Lega, Forza Italia a další menší strany)

Dohromady získala nejvíce hlasů, nemá však rovněž v parlamentu většinu, ke které jí schází nějakých 53 křesel.

Zajímavé je rozdělení hlasů uvnitř koalice. Tyto volby byly triumfem Mattea Salviniho a jeho protiimigrační strany Lega, která to dotáhla z dříve mizivého výsledku (2013: 4,09 % hlasů) na třetí nejsilnější subjekt vůbec (17,3 % hlasů). Lega a Hnutí pěti hvězd mají společně většinu jak ve sněmovně, tak v senátu, což znamená, že bez podpory jedné z těchto stran se žádná budoucí italská vláda neobejde. Teoreticky by mohly uzavřít koalici i spolu.

Lega se dříve jmenovala Lega Nord a jejím cílem bylo odtržení bohatého severu Itálie od jihu, na který musí sever doplácet. Se stupňováním migrační krize z Afriky se priority strany změnily, škrtla slovo „Nord“ ze svého názvu a začala se ucházet i o hlasy dříve neoblíbených Jižanů. Ti na to zatím reflektují jen skromně, strana rovněž nemá v jižních regionech dostatečně vybudovanou základnu; na jihu sklidila Lega letos obvykle jednociferný výsledek mezi 5 a 9 procenty. Baštou strany je údolí řeky Pád, průmyslové centrum Itálie, kde dosáhla výsledků mezi 25 – 35 %.

Proti Hnutí pěti hvězd má Lega jednu výhodu: desetiletí praktických zkušeností s vládou v regionálních vládách na severu. Shodnou se rovněž v obecném skepticismu vůči členství v eurozóně. Zda by to stačilo na společné vládnutí, uvidíme.

Nesmrtelný Berlusconi se svojí Forza Italia dopadl o něco hůře, než čekal. Až dosud panovala představa, že Berlusconiho strana je přirozeným lídrem pravicové koalice, nyní však citelně zaostala za Legou (jen 14 % hlasů). Televizní magnát se stejně nemůže stát premiérem, protože před pěti lety byl soudně potrestán za daňové podvody a s trestem je spojen i zákaz výkonu politických funkcí do roku 2019. Jistě však doufal, že bude moci aspoň premiéra dosadit. Nyní to vypadá, že jej naděje zklamaly.

Další strany

Vesměs nevýznamné. Zajímavým případem je „Più Europa“ („Více Evropy“), ve zkratce +E, jedna z mála otevřeně proimigračních stran. Její šéfová Emma Bonino prosazuje udělování italského občanství imigrantům a bojuje proti uzavření libyjské cesty; v levicovém Guardianu si vysloužila dlouhý rozhovor. S výsledkem 2,5 % nepřekročila strana limit pro vstup do sněmovny.

*****************************

Sestavení nové vlády v tomto složení parlamentu nebude jednoduché. Jak Hnutí pěti hvězd, tak Lega vnímají svůj výsledek coby mandát od voličů, a pro dva kohouty bývá „jedno smetiště“ velmi malé. (Natož italské.)

Osobně si myslím, že jedna z věcí, které se stanou, bude daleko upřímnější debata o kladech a záporech členství v eurozóně, a tuto debatu bychom měli jako nečlenové pozorně sledovat. Zda ale z debaty vzejde nějaká akce … ? Toť bude asi ta hlavní otázka.

*****************************

Hudební epilog
Itálie byla vždy zdrojem zajímavých, občas revolučních myšlenek. Nejen politických, rovněž vědeckých, kulturních a tak dále. Italové mají talent přemýšlet mimo zajeté vzorce a tamní společnost není tak konformní, aby nové myšlenky potlačovala. Je možné, že tyto volby jsou další jiskrou budoucích velkých změn v Evropě.
Malá vzpomínka na renesanci, za kterou rovněž vděčíme starým Italům. Příjemná hudba k práci.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora