Hysterická nenávistná kampaň proti Václavu Klausovi kvůli vyhlášení amnestie je hanebnost, která nemá v naší polistopadové historii obdoby, a myslím, že ani v celé poválečné Evropě se nikdy nic podobného neodehrálo.

Je nespravedlivá, neboť amnestie jako akt odpuštění a nabídka nové šance je v každém případě svou podstatou ušlechtilý skutek. Pana prezidenta k jejímu vyhlášení zmocňuje ústava. Nikdo není oprávněn přehodnocovat její odůvodnění a rozsah. Nicméně nespokojenost veřejnosti má racionální jádro: proti prospěchu pro amnestované, pro vězeňství a pro státní rozpočet stojí zpochybnění nadějí poškozených na uspokojení jejich hmotných nároků.

Nejvíce se cítí ohroženi poškození v kauzách trestního stíhání zastaveného pro nepřiměřenou délku. Zatím ale není zdaleka jisté, na které případy amnestie dopadá, takže odhady škod jsou tápáním v mlze. Mimo to nikdo nemůže poškozeným odpovědně zaručit, že by řízení skutečně v dalším průběhu dospělo k odsuzujícím rozsudkům a k uložení povinnosti náhrady škody. Pokud jim advokáti, jejich zmocněnci, tuto jistotu namlouvají, vedou si neodpovědně ve prospěch svých obchodních zájmů, protože v soudním řízení nikdo nemá do vynesení rozsudku jistotu. Obdobné ujišťování ze strany žalobců dokonce zavání vyzrazením dohody mezi nimi a soudy, tedy nezákonného společení. Je navíc velmi pravděpodobné, že v případě kauz s velkým počtem poškozených by stejně byli se svými nároky odkázáni do civilního řízení. Posléze musíme připustit, že značná část případně vysouzených nároků by byla nedobytná. Skutečná škoda způsobená poškozeným tak bude jen zlomkem toho, o čem žvaní prezidentovi pronásledovatelé.

Je s podivem, že hněv davu nedopadá také na hlavu předsedy vlády Petra Nečase, který umožnil uskutečnění amnestie kontrasignací páně prezidentova rozhodnutí. Stojí za zmínku, že se k odpovědnosti nevyjadřuje a je téměř neviditelný. Kdyby však včas uvážil, co svým podpisem spouští, nemuselo veřejné pobouření vůbec vypuknout.

Možná si pan předseda vlády při podpisu myslel, že plní pouze formální povinnost. Možná si zamnul ruce spokojeností, že udělal dobrý obchod: za jeden podpis amnestie, která uleví přeplněným věznicím a státnímu rozpočtu, získal nejméně dva prezidentovy podpisy na zákonech, jež neměl jisté. Jako představitel "věrchušky", která žije ve věži ze slonoviny a o starosti obyčejných lidí se nezajímá, si patrně vůbec neuvědomil, že amnestie bude mít vedlejší účinky, jež dopadnou na velký počet lidí. A už vůbec jej nenapadlo, že se podpisem zavázal vzniklé problémy řešit ve prospěch poškozených.

Prezident republiky má pouze ústavní pravomoc vyhlásit amnestii. K zhojení případné újmy způsobené poškozeným nemá žádný nástroj. Je to naopak povinnost vlády zavázané podpisem Petra Nečase.

Nebýt nečasovské netečnosti k životním potížím obyčejných lidí, dalo se bouři předem čelit. Kdyby vláda doprovodila amnestii prohlášením o opatřeních ke zmírnění dopadů amnestie na poškozené, ozvalo by se pár nesouhlasných výkřiků, ale jinak by vše proběhlo v klidu.

Když už malér nastal, byla reakce nepřipravených politických rádoby elit a hlídacích podvraťáků demokracie naprosto iracionální: místo hledání věcných východisek nastoupilo kamenování prezidenta (přičemž na Petra Nečase jako spolupachatele se zapomnělo) a na pobouření veřejnosti si začaly politické strany přihřívat svou polívčičku.

Ze strany ODS se za pana prezidenta rázně a rozumnými argumenty postavil ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Tlumení škod jde ale mimo rámec jeho působnosti a pravomoci. Předseda vlády a vedení ODS mlčí. TOP 09 vycítila příležitost k trapnému okopávání kotníků koaličního partnera a od amnestie a jejích důsledků se distancovala. Pouze Karel Schwarzenberg s určitým zpožděním pochopil, že vstřícný přístup k poškozeným by mohl vylepšit jeho obraz kandidáta na úřad prezidenta. Ale nemá pro svůj postoj podporu u neformálního šéfa strany, mocného ministra financí Miroslava Kalouska, ani u spojenecké strany starostů. Hlas ilegálů z LIDEM v tom ruchu zaniká a ze všeho nejvíc se blíží vyjadřování chytré horákyně.

Představitelé sociální demokracie využili veřejného pohoršení k mimořádně hlasitému mlácení prázdné slámy s cílem opět se pokusit o svržení vlády. V tom ostatně vidí své životní poslání. Nic než uchopení moci je nezajímá, po něm může klidně přijít potopa. Přitom demagogicky prohlašují, že nesouhlasí, aby stát uhradil újmu poškozených, musí ji nést pachatelé amnestované trestné činnosti. Hezky se to poslouchá, ale poškozeným odtud žádný prospěch nekyne. Starost socialistických demagogů o svízele občanů je přetvářka: prvořadý je prospěch strany, východisko ve prospěch poškozených nehledají. Podobnou agitaci vedou i komunisté, ovšem s daleko menší intenzitou a s vyšším stupněm věcnosti.

Nejmenší opoziční strana – Věci veřejné – přišla s věcným řešením: chce poškozeným zajistit úpravou právních předpisů osvobození od soudních poplatků při vymáhání náhrady škody v civilním řízení a také bezplatnou právní pomoc, to vše na účet povinných. Ani v tomto případě ale nemají poškození důvod se radovat, protože v Poslanecké sněmovně věci fungují tak, že proti sebelepšímu legislativnímu návrhu, který přinesou komunisté nebo "véčkaři", se postaví oposmluvní jednotná fronta ostatních stran. Úspěch "véčkařského" záměru je proto velmi nepravděpodobný. Budiž jim ale přičteno ke cti, že místo hysterických útoků na pana prezidenta přišli s konkrétním věcným nápadem. Je možné, že poté, co jej poslanci zadupou do prachu, myšlenku zvedne někdo jiný a prosadí její uplatnění.