Přesněji řečeno: tři poznámky.

Za prvé: existuje kniha Samiry Bellil „V pekle hromadných znásilnění“ („Dans l’enfer des tournantes“), která popisuje zážitky autorky z „banlieues“ čili kriminálních předměstí francouzských měst. Ano, autorka byla Alžířanka a gangsteři, kteří s ní zacházeli jako s hadrem na podlahu, rovněž. Stejně jako její rodina, která ji po znásilnění zavrhla, protože událost představovala újmu na rodinné cti.

Samira Bellil už není mezi námi (zemřela ve 31 letech na rakovinu), ale téma ji přežilo a nejspíš ještě nějakou dobu přežije. Vím, že mezi čtenáři tohoto blogu je pár pracovníků různých nakladatelství. Nechtěli byste někdo zvážit zařazení této knihy do edičního plánu? Několikrát jsem se na internetu potkal s lidmi, kteří tvrdili, jak jsou „banlieues“ tzv. v pohodě, byl by to účinný protiargument.

Za druhé: Alžírsko je ve světovém měřítku zemí, která na svůj počet obyvatel produkuje nadprůměrné množství průšvihů.

Po celá staletí sloužilo jako pirátská základna, kam byli odvlékáni otroci z celé pobřežní Evropy. Konec tomuto způsobu obživy udělali teprve Američané začátkem 19. století ve dvou válkách, protože si nechtěli nechat líbit zotročování posádek svých lodí, a následně Francouzi okupací v roce 1830. Alžírsko se vymklo z francouzské nadvlády skrze mimořádně krutou, až bestiální insurgenci (1954-1962), ve které obě strany poklesly až někam k pomyslnému dnu toho, čemu se také ještě říká „člověk“ (poražení Němci po druhé světové válce běžně viseli za menší zločiny).

Čerstvě nezávislá země ihned vyhnala Židy, kteří předtím v těchto končinách žili po staletí, a pustila se s nemenší vervou do násilí vnitřního. Nejhorší byla alžírská občanská válka (1991-2002), ve které islámští fundamentalisté vyhlazovali celé vesnice, nejčastěji hromadným podříznutím. Odhadovaný počet obětí: 100 000, ale možná až dvojnásobek. Přesně to nikdo neví. Ve válce mlčívají nejen múzy, ale i matriky.

Aktuálně je u moci jistý Abdelaziz Bouteflika, tvrdý muž, o něco méně despotický, než je v severní Africe zvykem, ale stále ještě dost. Je mu ale 81 let a co se stane se zemí, až jednoho dne dodýchá, to ví leda Alláh sám. V takovém případě by se Alžírsko snadno mohlo změnit na amalgám Libye, Sýrie a Mali, protože jak násilných fanatiků, tak různých potlačovaných menšin (třeba Berberů) je v zemi víc než dost. Do případného konfliktu by byla stoprocentně zatažena Francie. Musím říci, že tato perspektiva mě dost znervózňuje.

Přitom Alžírsko by mohlo být docela pěknou a přiměřeně bohatou zemí, asi jako Španělsko. Sever země je úrodný, klima středomořské, tamní pláže by byly stejným magnetem pro turisty, jako Mallorca nebo Costa del Sol. Ale to by musel místní lid rezignovat na určité principy, které jej opakovaně svádějí kamsi do krvavých bažin. Zatím je to bohužel tak, že osvícenější lidé shledávají jako jednodušší utéci do ciziny.

Za třetí: nedá mi to, abych neokomentoval následující status na Facebooku.

Toto je dobrý případ tzv. úmyslného nepochopení situace. Každá společnost existuje v nějakém rozpětí hodnot, a to včetně kriminality. Protiprávní jednání je velmi široké spektrum, na jehož jednom konci je „přejít ulici na červenou“ nebo „nevydat účtenku EET“, kdežto na druhém existují věci typu „genocidium spáchané na milionech lidí“ (vyhlazení Arménů, holocaust).

Hotelová událost se v tomhle případě řadí dost daleko k tomu druhému konci spektra a pro ČR je šokující právě z toho důvodu, že zde na takové extrémy nejsme zvyklí. (Schválně jsem zkusil vyhledat onen temný výraz „tournante“ ve francouzštině a poslední zpráva, kterou jsem našel, je 16 hodin stará. Dvanáct zatčených. Je možné, že Francie už si zvykla.) Nejsme na ně zvyklí hlavně proto, že místní obyvatelstvo na jejich potlačení několik staletí systematicky pracovalo. Za třicetileté války to tu nevypadalo o nic lépe než v Alžírsku.

Mohlo by místní obyvatelstvo pracovat na likvidaci zločinnosti dál? Jistě, nepochybně. Ale základem takové práce je neignorovat, když se kolo dějin začne otáčet zpátky. Daní za úmyslný nedostatek pozornosti jsou případy, jako je Newcastle nebo Rotherham.

*****************************

Hudební epilog
Aneb jak by se mohlo „pařit“ v Alžírsku, nebýt těch určitých principů.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora