29.3.2024 | Svátek má Taťána


AKVARISTIKA: Rodiče mají také jen jedny nervy!

13.11.2006

Má to ale také několik velmi prostých, podzimních důvodů. Jedním z nich je velmi krásná, téměř duchovní činnost, kterou považuji již za tradici a kterou bych z pochopitelných důvodů nerad jmenoval. Zkrátka, dozrávají jablka… a proto nemám až tolik času na psaní, kolik bych potřeboval.

Jako kluk jsem měl jednu hlavní zálibu a tou byla zvířata. Jedno jaká. Kdybych potkal uprostřed lesa běsnícího jelena, šel bych ho pohladit a bylo by mi jedno, jak se v tu chvíli chová. Psi byli mojí kořistí a ač jsem byl žižkovské dítě, vždy se "něco" našlo, co stálo za pomuchlování. A tak se mi podařilo příležitostně domu donést různá zvířátka a rodiče se mnou zažili nejedno překvapení. Ten až neskutečně nekritický přístup ke zvířatům mám mimochodem dodnes a jsem proto šťastný.

Stalo se to v době, kdy se mé roky počítaly ještě na prstech jedné ruky a proto si to osobně pamatuji málo, i když…Ale znáte to, historky se tradují a tak jsem tento horror vyslechl z úst různých příslušníků naší rodiny v minulosti mnohokrát. Jedno je jisté, když to vyprávěla mamka, vždy měla na krajíčku a její ruka na prsou s proslovem, že tenkrát z toho měla málem smrt, vždy dokreslovala situaci.

Naše chalupa, tedy chalupa dědy a babičky, byla v nádherné krajině Lužických hor a patřil k ní poměrně velký pozemek, na kterém děda hospodařil. Já měl s bratrem tedy ohromný rádius pro dětské radovánky a protože bylo téměř na celý pozemek z chalupy dobře vidět, dalo by se říci, že jsem jako dítě prožíval i jakousi svobodu. Zkrátka, nebyl jsem stále okřikován stylem, "tam nesmíš", nebo "vrať se" a podobně! Byla ale jistá zákoutí, která byla jaksi tabu a kde jsem se mohl skrýt před zraky rodičů, kteří snad drželi službu a stále mě s bratrem z okna hlídali. Bylo to husté a poměrně rozlehlé křoví v koutu zahrady, kde jsem měl dokonalý dětský bunkr a kde se odehrávaly zakázané dětské hry.

Jeden rok byl nezvykle vlhký a pamatuji si, že se přemnožili na zahradě šneci. Zkrátka byli všude. To bylo něco! To byl objekt pro moje bádání a hlavně jsem pochopitelně vymyslel hned zoologickou zahradu a stavěl si u křoví neskutečnou ohradu z dřívek a mnoha jiných součástí co zahrada dala. V jedné ohrádce byli pruhovaní, v druhé zase jinak zbarvení. Bylo jich opravdu mnoho a byli všude. Já pochopitelně nutně, ale nutně potřeboval, aby se rodiče přišli do ZOO, jak jsem tomu říkal, podívat. Nebyl ale klasicky čas. Práce na záhonech a pozemcích se musely stihnout do dalšího deště a tak jsem budoval osamocen, protože starší brácha to po chvíli prohlásil za pitominu a šel kopat do balónu.

Na druhý den se obloha umoudřila a vysvitlo hřejivé slunce. Nádherná příroda si ještě pohrávala s brilianty, které vytvořila rosa na listech rostlin a já letěl rovnou od snídaně do ZOO. Ale kde nic, tu nic! No, myslel jsem si, že na mně přes noc počkají a v dětské dušičce byl žal a zklamání. ZOO sice stála, ale zvířátka se ztratila. No to víte, že jsem to vymyslel. Vzpomněl jsem si na knížku, kterou mi táta četl. Bylo to o indiánech, kteří se maskují a slouží jim k tomu bahno z louží v pralese. Měl jsem plán, který se mi zdál dokonalý. Předešlý den jsem si totiž všiml, že když přidržím chvíli šneka na ruce, přisaje se a zůstane klidně na ní, jako by se nic nedělo. Tričko jsem odložil u ZOO a vešel do pralesa. Bahna bylo všude dost. Po celém těle jsem se po vzoru indiánů pomazal a nevynechal ani kousek. Poté jsem vyrazil na lov!

Šneků jsem posbíral mnoho. Jestli píšu mnoho, tak to myslím doopravdy. Měl jsem je všude. Lezli mi po rukou, nohou, po těle a snad jsem jich měl i několik na hlavě. Můj plán byl jasný. Budu-li je mít na sobě, už mi neutečou a dokonce je budu moci ukázat konečně i rodičům. Radostně jsem se rozběhl k chalupě.

Teď vlastně nastává ten okamžik, o kterém vám chci podat svědectví a z kterého měla moje máma, jak vždycky říkala, téměř smrt.

Stalo se to, na co jsem jako malé dítě nemohl ve své hlavě ani pomyslet. Zkrátka, maminka když mě spatřila z okna, jak běžím a volám ji, málem zešílela. Byla svědkem, jak k ní běží její milášek, ale jaksi poraněný, celý umazaný a po těle s jakýmisi vředy. Zkrátka, nemohla v ten moment vše pojmout tak, jak to skutečně bylo. Mámy to vždy vidí jaksi jinýma očima. Až později jsem se dověděl, co se v chalupě odehrálo. Já slyšel venku pouze jakýsi zoufalý křik a v zápětí vylétla máma ze dveří a za ní babička.

Děda s tátou dělali opodál na zahradě a vyděšeni se též blížili. Máma se řítila po mokré trávě ke mně a volala abych vydržel. Zároveň ale volala i na tátu. Sousedi na zahradě stáli a zvědavě sledovali přes plot, co se vlastně děje u nás za hrůzy. Já byl v klidu a bylo mi jen divné, že se všichni o ty krásné milé šnečky tak začali zajímat. Trvalo to okamžik, než mamka poznala o co šlo, ale jak jsem již psal, pro ni těch několik desítek metů bylo tenkrát nepřekonatelně daleko. Brečela jako kdyby se něco stalo a já to nechápal. Táta s dědou se smáli a já šel, tak jak jsem byl se vším všudy do bazénu, který používal děda na zalévání. Brr, to byla ledárna.

Dopoledne bylo ale krásné. Pamatuji si, že jsem byl u kamen zabalený do deky a babička mi dělala ty nejlepší palačinky.

Jiří Růžička



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !