29.3.2024 | Svátek má Taťána


AKTUÁLNĚ.CZ: Tajné protokoly ze SSSR

6.12.2006

V Rusku se před pár týdny na trhu objevily skoro současně dvě knihy: V politbyru ÚV KSSS, Sepsáno podle poznámek Anatolije Černjajeva, Vadima Medvedeva a Georgije Šachnasarova z let 1985 až 1991, vydalo nakladatelství Alpina Buks. A Michail Gorbačov a německá otázka, Sbírka dokumentů z let 1985 až 1991, vydalo nakladatelství Wes Mir.

Protokoly mají dohromady 1.400 stránek a snaží se přinést co nejpřesnější obraz jedné epochy, o které Černjajev hovoří jako o "násilné historické tragédii". (V době těsně po nástupu Gorbačova k moci se nacházelo v sovětských věznicích - gulazích - 1,3 milonu lidí, což bylo asi třikrát více než v USA a jen v těchto věznicích bylo ročně zaregistrováno dalších 10.000 zločinů.)

Der Spiegel napsal, že je to poprvé, co mohutný konvolut autentických protokolů z Kremlu odpovídá na některé záhady. Protokoly ovšem nejsou oficiální, protože na zasedáních vrcholných grémií v Kremlu se nesměly stenografické záznamy nikdy pořizovat. Zápisky zveřejněné v knize si dělali tři nejbližší spolupracovníci Michaila Gorbačova vždy po zasedání politbyra, státní rady nebo po jednáních mezi čtyřma očima.

Anatolij Černjajev byl Gorbačovův poradce pro mezinárodní otázky, Vadim Medvedev byl tajemníkem ÚV pro ideologii a Georgij Šachnasarov byl expert, který se zabýval socialistickými zeměmi. Politbyro se scházelo každý čtvrtek, mělo třináct členů, nejstaršímu bylo 80 let a nejmladšímu Gorbačovovi 54.

Státník nebo snílek?

Zásadní otázka, na kterou se snaží knihy odpovědět, zní: Byl Gorbačov státník a svobodný politik se zdravým rozumem, který s prezidentem Georgem Bushem starším v květnu 1990 odvážně a jasně hovořil o statutu budoucího Německa, nebo je jeho skutečný obraz spíše ten, který známe z pozdější doby - kdy se z něj stal mlčenlivý a trochu vystrašený muž?

Protokoly, podle německého zpravodajského časopisu Der Spiegel, který z nich jako první citoval, spíše ukazují, že první obraz byl v letech, které zachycují, pravdivý. Za doby Michaela Gorbačova se v politbyru polemizovalo, vedly se hádky a byla slyšet obvinění. Především protokoly, které se týkají sovětské říše, se prý čtou jako thriller z nejužšího kremelského kroužku. Vyplývá z nich hlavně, že Gorbačov byl všechno jiné, jen ne pouhý snílek, ale skutečný motor všech změn, kterým se tehdy říkalo perestrojka, a který se dokázal prosadit velice rázně a tvrdě proti starým soudruhům.

Zároveň ale, napsal Der Spiegel, poprvé ukazují na základní rozpor mezi jeho odvahou, kterou měl v nejbližším okruhu svých věrných, a mezi jeho veřejnými vystoupeními. Boj s nomenklaturou podle zveřejněných knih nezačal Jelcin v roce 1987, ale Gorbačov o dva roky dříve. Jenom se o tom na veřejnosti nehovořilo.

V zahraniční politice se ukazuje, že byl obětí jak vnitřních, tak vnějších tlaků, ale ve složitých situacích byl schopen sám přicházet s originálními nápady.

Co se dělo za zdmi Kremlu?

V první knize se lze konečně dočíst, jak se zrodila idea první spektakulární schůzky s prezidentem Reaganem, jak se v Moskvě prosazovala myšlenka sdělit na schůzce pravdu o sovětských raketách a jaká panovala v Kremlu nejistota o situaci v Afghánistánu.

V protokolech je možné se dočíst i charakteristiku Gorbačovových partnerů v ostatních socialistických zemích: Mluvil-li šéf Kremlu o Honeckerovi, poznamenal: "Ať říká o nás cokoliv, reagujte klidně." O Caucescovi: "V hlavě má blázinec, samé nesmysly. Čert ho vem." A o lybijském šéfovi Kadáffim: "Dobrodruh, který se tváří jako šéf světové revoluce."

Z knih rovněž vyplývá, že soudruzi v Moskvě již šest dnů před pádem berlínské zdi přemýšleli o tom, jestli by ji sami neměli odstranit, než tak učiní ostatní. Zároveň ale Černjajev upozorňoval na to, že je třeba zabránit tomu, aby se NDR ve sjednoceném Německu nestala členem NATO.

Když se ale Gorbačov setkal na Kavkaze v červenci roku 1990 s Kohlem, Černjajev už u toho nebyl, protože s ním nesouhlasil. Rozchod těchto dvou mužů, kteří se znali od roku 1972 ještě ze Stavropolu, kde byl Gorbačov stranickým tajemníkem, se datuje dle knihy od té doby, kdy ho šéf Kremlu neposlechl. Černjajev mu totiž důrazně radil, aby se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSSS, protože nemůže stát v čele strany, která byla hlavním oponentem změn, které on sám prosazoval, a v níž se o Gorbačovovi hovoří "jako o prašivém a vzteklém psovi, kterého není možné pustit z vodítka". Moment, kdy se Gorbačov odmítl rozejít se stranou, znamenal dle Černjajeva konec změn.

Kohl musí dostat za vyučenou...

Ke změnám se Gorbačov rozhodl již tři měsíce po té, co byl zvolen generálním tajemníkem. Tehdy začal se změnami ve vládě a odvolal po osmadvaceti letech z postu ministra zahraničí Andreje Gromyka, kterému se ve světě přezdívalo Mr. Net, a na jeho místo dosadil gruzínského politika Ševarenadze, který měl cit pro změny. Jeho úkolem bylo zrušit blokádu mezi Východem a Západem a Moskvě zajistit dobré zahraniční krytí pro rozsáhlé změny.

Spolu s ním zahájil Gorbačov velice šaramantní ofenzivu, napsal recenzent Christian Neef. Gorbačov vyhlásil jednostranné zastavení jaderných pokusů, poprvé při cestě do Paříže ho doprovázela manželka, což se nikdy před tím v SSSR nestalo, a umožnil rychle vrcholová setkání v Ženevě a Rejkjavíku.

Jen s Německem první dva roky zůstávaly vztahy na bodu mrazu. Důvody byly dva: Podpora Německa vesmírné válce a faux pas Helmuta Kohla, který v rozhovoru pro Newsweek přirovnal Gorbačova k Josefu Göbbelsovi, šéfovi hitlerovské propagandy. Z předložených dokumentů vyplývá, že dvouroční ignorování Kohla bylo úmyslné a chytře využité. Existovala direktiva: Žádné kontakty na nejvyšší úrovni se Spolkovou republikou Německo. Gorbačov řekl: "Kohl musí dostat poučení... Necháme ho u ledu, ale nebudeme o tom hovořit. Počkáme si, až bude dostatečně nervózní."

K tání došlo až v létě roku 1987, kdy se Gorbačovovi hodilo "začít hrát proti Spojeným státům s hlavním trumfem: nejdůležitější zemí západní Evropy". Gorbačov prohlásil: "USA se bude chovat jako blázen, jakmile uvidí, že jsme navázali dobré kontakty se západní Evropou."

Krok to byl evidentně racionální, protože SSSR potřebovalo Německo hlavně z hospodářských důvodů. Proto 16. července 1987 Gorbatčov na zasedání politbyra řekl: "Při omezení vztahů se Spolkovou republikou Německo jsme dosáhli spodní hranice." To byl povel k nové politice, kterému těsně před tím předcházelo setkání Gorbačova s von Weizsäckerem v Moskvě. Bezprostředně po tom dostal Gorbačov souhlas politbyra k tomu, aby začal "velký dialog". Další důvod k obratu zněl: "Nemůžeme nechat Spolkovou republiku Honeckerovi." Problém ovšem dle protokolů byl v tom, že ani Kohl, ani Honecker nebyli Gorbačovovi moc sympatičtí. Gorbačov věděl o tom, že jak Honecker tak i Kadár byli proti změnám v SSSR, a tušil, že se domnívají, že v Sovětském svazu je možné ještě obrátit kormidlo zpět.

Máš doma problémy? Zavolej mi

Ze zveřejněných poznámek vyplývá, že Honecker byl člověk, který neměl vůbec smysl pro humor, působil zcela ztrnule a tvářil se jako hlavní obránce a ochránce světového komunistického hnutí. Neintrikoval jenom za kulisami, ale napadal Gorbačova kde mohl, dokonce i v rozhovorech mezi čtyřma očima, za to, že se musí dívat na to, jak je obraz jeho bratrské země ničen před jeho očima.

Gorbačov mu prý jednou odpověděl: "Když máš doma problémy s vysvětlováním naší politiky, zavolej mi, já k vám přijedu, půjdeme mezi lidi a já jim vysvětlím, co se u nás děje a jestli to je socialismus nebo ne." Gorbačov moc dobře věděl, že jeho vystoupení se v překladu do němčiny prodávají v NDR na černém trhu.

V říjnu 1988 přijel do Moskvy Kohl a to signalizovalo jasnou Honeckerovu prohru.

Šest dní do pádu zdi

Dne 5. října 1989 odletěl Gorbačov do NDR a když se vracel, byl velmi znepokojen. Dva dny po jeho návratu bylo jasné, že už před Moskvou stojí jen jediná otázka: Sjednocení. Černjajev si do deníku napsal: "Západ chce zabránit sjednocení pomocí našich rukou."

Z dokumentů vyplývá, že v tuto dobu byl proti sjednocení i bývalý kancléř Brandt, který tehdy řekl: "Znovusjednocení by znamenalo krok zpět, což je nemožné a ani to není náš cíl."

Na zasedání politbyra dne 3. listopadu 1989, kdy už místo Honeckera vládl Krenz a v Berlíně se demonstrovalo, se Gorbačov zeptal šéfa KGB Krjutčkova, jak dlouho může Krenz za této situace ještě vydržet u moci. Na to neměl šéf KGB žádnou odpověď. Slovo si vzal Ševarenadze a řekl něco na tamnější poměry strašného: "My bychom měli berlínskou zeď odstranit sami."

Politbyro je sice proti, ale Gorbačov konstatuje, že NDR se bez pomoci Bonnu nemůže stejně udržet. Dodejme, že tehdy do pádu zdi zbývalo šest dní.

Dál to už známe.

Základní otázka, kterou si zbývá položit, zní: Do jaké míry mohou být tyto knihy objektivní, když jejich hlavní autor Černjajev je Gorbačovův starý přítel (dnes je mu 85 let) a když za vydáním stojí Gorbačovova nadace?

Der Spiegel (46/2006) se domnívá, že knihám důvěřovat lze, protože Anatolij Černjajev, přestože byl dvacet let zaměstnán v zahraničním oddělení ÚV KSSS a pracoval jako Gorbačovův poradce, byl vysoce vzdělaný muž, studoval politologii a historii a měl k událostem třináctiletý odstup. Měl i přiměřený odstup od samotného Michaela Gorbačova. Ať je to tak či onak, jiný zdroj informací z Kremlu nemáme a zřejmě ani neexistuje. Můžeme o něm tedy pochybovat a hlavně ho musíme dál porovnávat s dokumenty, ktreré se třeba ještě někdy a někde objeví. To je ale už práce pro historiky, novináři na tyto knihy a okolnosti mohou jen upozornit.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel