Etický kodex

Etický kodex určuje pravidla chování média vůči veřejnosti a uvnitř dané instituce. Jde o samoregulační nástroj, který si ale mají psát sami redaktoři a nemá ho schvalovat ani rada, ani parlament, k tomu jsme se zavázali na 4. evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v roce 1994 a pak jsme usnesení bohužel porušili. Je chybou veřejnosti a zaměstnanců veřejnoprávních médií, že hlasitě neprotestovali a na představitele parlamentu nepodali žalobu za porušení usnesení. Ne-li doma, ve Štrasburku bychom to jistě vyhráli.

Etický kodex vychází v tradičních evropských zemích z profesních zásad přijatých mezinárodní federací novinářů v Bordeaux v roce 1954 a z rezoluce č.3 ze zasedání Rady Evropy z 1. července 1993 a z národních kodexů (v Německu byl například přijat v roce 1982, v Itálii v roce 1993 atd.), tedy u nás z etického kodexu vydaného Syndikátem novinářů dne 18. června 1998, který byl aktualizován správní radou 25. listopadu 1999.

Zatímco svazové etické kodexy vytyčují obecné zásady, vnitřní kodexy (manuály) pak řeší do podrobnosti konkrétní problémy, jako třeba odpovědnost za pravdivost, uvádění zdrojů, respektování soukromí, vztah redaktorů k politickým stranám, vystupování v jiných médiích či reklamách nebo účast moderátorů na předváděcích akcích firem. Závaznost dodržování se při podpisu pracovní smlouvy ať rezidenční či externí stvrzuje podpisem a pak nemůže dojít k tomu, čehož jsme byli svědky v minulých dnech, že byl nařčen Václav Moravec za moderování komerční akce Finanční ředitel roku, protože manuál by přesně definoval, co moderátor smí a za jakých podmínek.

Řádný manuál i přesně popisuje, za jakých okolností může redaktor vypovědět poslušnost svému nadřízenému, to znamená, kdy příkaz je v rozporu s jeho svědomím, náboženským přesvědčením, sociálním postavením nebo když se kříží zájmy (sám třeba vlastní akcie firmy, proti které jeho médium vystupuje).

Kodex redaktora (dramaturga)

Veřejnoprávní instituce kromě ředitelské struktury mají ještě partnerskou redaktorskou a dramaturfickou strukturu a vztah mezi řediteli a šéfredaktory a šéfdramaturgy se řídí kodexem, na kterém se shodlo ředitelství, redakční výbor a odbory (které sdružují netvůrčí zaměstnance), z něhož vyplývá závazný způsob, jak se řeší konflikty, které mohou vzniknout. V zásadě ale platí pravidlo o vzájemné nepodřízenosti: Ředitelé se starají o peníze a strukturu vysílání, šéfredaktoři o obsah. My bychom mohli říci, že kodex je návodem jak předcházet tomu, co jsme u nás zažili na sklonku roku 2000 a co dodnes nazýváme „televizní krizí“.

Další mé poznámky vycházejí z redaktorského kodexu rakouské stanice ORF, který je tam platný od 1. června 1973, aktualizován byl 1. srpna 1989, o němž se domnívám, že nejspíš již kvůli velikosti země odpovídá i našim možnostem.

Redaktorský statut v úvodu definuje jeden z hlavních úkolů ředitele či intendanta a celého vedení stanice: chránit redaktory před jakýmkoliv ovlivňováním a zasahováním do jejich práce ze strany výkonné a ústavodarné moci, politických stran a zájmových (lobbistických) uskupení, dále upřesňuje, kdo je redaktor, jeho pracovní náplň, nezávislost a hlavně způsob redaktorské spoluúčasti na personálních a vecných rozhodnutích.

Nejvyšším redakčním orgánem je redakční shromáždění buď jednotlivých redakcí, či krajských studiích, které si ze svého středu volí jednoho mluvčího, který vždy zastupuje maximálně deset redaktorů. Má-li redakce více členů, má více mluvčích. Všichni redakční mluvčí pak tvoří již zmíněný redakční shromáždění, které si zase ze svého středu volí tříčlennou redaktorskou radu (jež má tři zástupce, aby mohla vždy zasedat v plném počtu).

Redaktorská rada je závazným partnerem v personálních i programových otázkách (spolupodílí se na vytváření obsahu, schématu, struktury a rozsahu jednotlivých pořadů) pro ředitelství a samého generálního ředitele a zaujímá a zveřejňuje svá stanoviska k pokusům o ovlivňování některé redakce či některého konkrétního redaktora.

Pokud se v nějaké otázce nemůže generální ředitel s redaktorskou radou domluvit, je svolán rozhodčí soud, který se skládá ze zástupce ředitele, zástupce redakčního výboru a jednoho nezávislého právníka, na němž se obě strany dohodnou. Obvykle to bývá emeritní uznávaný soudce, známý advokát či ombudsman jako je u nás například profesor Vojtěch Cepl, JUDr. Tomáš Sokol nebo JUDr. Otakar Motejl. V případě sporu musí být složení smírčího orgánu oznámeno do týdne. Pokud se smírčí soud rozhodne jednomyslně, je jeho závěr závazný pro všechny strany, to znamená pro generálního ředitele i redaktory. Pokud ne, postupuje se celá věc k civilnímu soudu. Podle zprávy o mediální etice v Evropě, vydané v roce 1995 za spolupráce s univerzitou v Tampere, existují etické a redaktorské kodexy už ve třiceti zemích.

Tisková rada

Je další důležitý orgán, který u nás chybí. Závaznost a společenská váha kodexů byla již v roce 1955 v Evropě ve 21 zemích garantována a kontrolována tiskovými radami, které podle zprávy z roku 1995 fungují všude kromě Portugalska, Španělska a zemí bývalého Sovětského svazu a bloku. V současné době je situace o něco lepší, tiskovou radu mají i na Slovensku.

Tisková rada je dobrovolně ustanovený samostatný orgán složený ze známých a veřejností respektovaných novinářů, vydavatelů., majitelů sdělovacích prostředků, spisovatelů, právníků specialistů na tiskové právo a soudců. Výjimečně je členem tiskové rady i poslanec či resortní člen vlády, a to jen tehdy, je-li považován obecně za experta, což znamená, že tuto disciplinu vystudoval a přednášel na univerzitě.

Tisková rada nejen sleduje dodržování kodexů, ale má právo hodnotit a eventuálně i sankcionovat jeho porušování zveřejněním svého názoru, konkrétním označením a návrhem na postih, který je vždy respektován (už také proto, že důležití vydavatelé jsou členy rady a zveřejnění zajistí). Tisková rada ve své práci a výrocích nepodléhá žádné vládní či jiné autoritě, rozhoduje jen podle svého vědomí a svědomí. Její autorita je odvozena z autority jednotlivých členů.

Item

Pokud nezavedeme zmíněné instituce, nepřistoupíme na obecný výklad pojmů, jak jsou vykládány ve staré Evropě, nemůžeme u nás hovořit o veřejnoprávních médiích a platí přezdívka, kterou České televizi dali v Bruselu: parlamentní televize. Podobně všechny výhrady platí I pro veřejnoprávní Český rozhlas. Kdyby u nás byla jasnější pravidla, nebylo by možné, aby člen Rady ČRo, jako to učinil v minulosti Štěpán Kotrba, volal jednotlivým redaktorům či ředitelům stanic a úkoloval je.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel