V evropském kontextu má jistě pravdu, předvádíme dva roky před převzetím předsednictví v EU neschopnost uzavírání konsensu, na kterém je EU postavena, a tím zpochybňujeme schopnost tuto roli řádně zvládnout. Podívejme se ale na nás v českém kontextu a pokusme se odpovědět na otázku: Vykazuje náš vývoj příznivou, nebo nepříznivou tendenci?

Srovnáme-li Českou republiku s předmnichovským Československem, můžeme konstatovat, že politická situace je u nás mnohem vyrovnanější a vyzrálejší. Tehdy jsme měli v Československu za dvacet let omnáct vlád a z toho tři úřednické. A jeden ministr, Alois Rašín, byl v roce 1923 v Praze zavražděn anarchistou.

Česká republika měla doposud jen dvě vlády ODS, několik vlád sociálních demokratů a jednu úřednickou vládu. Prostředí je evidentně kultivovanější a vyzrálejší.

Parlamentní demokracie

Po vzniku Československa se politické strany dostaly u nás do zcela nové situace a například sociální demokracie se tehdy poprvé proměnila z opoziční strany ve vládní stranu a díky tomu byla nucena začít úplně jinak myslet. A sice konstruktivně. Avšak chyběli jí teoretici. Připomeňme, že to byl právě prezident Masaryk, který se stal jejím hlavním rádcem a v roce 1927 se velmi aktivně podílel na sepsání jejího programu.

Podobně úzké kontakty měl Masaryk s Antonínem Švehlou z agrární strany, což byla další velmi silná strana. Svého hlavního spojence Edvarda Beneše poslal do národně socialistické strany, takže de facto prezident sám měl na vývoj a postoje minimálně těchto tří hráčů velký a skoro přímý vliv. To je samozřejhmě zcela nestadardní situace v pluralitní demokracii. Díky tehdy ještě neexistující klauzuli o minimální hranici pro vstup politické strany do parlamentu, bylo mnohem těžší než dnes sestavovat fungující koalice, protože ve hře bylo více stran s rozdílnými názory a k tomu ještě strany německé a maďarské menšiny, které nebyly nijak malé.

Protože již třetí vláda první republiky neměla náležitou většinu, byla to právě ona, která zahájila proces degradace parlamentarismu, jak na to upozorňoval například Antonín Klimek. Začala přenášet pravomoci z pléna na jeho Stálý výbor (míval 24 členů), tedy jakési neoficiální předsednictvo. Stálý výbor byl setaven tak, že v něm kabinet míval slaboučkou většinu, někdy jediného hlasu, kterou byly schvalovány zákony a ministerská prohlášení.

Za této situace se v roce 1920 zrodila i tzv. Pětka (její zárodky však historici vidí již v roce 1918, její funkční zásady byly asi sepsány až v roce 1921, i když dokument není datován), vytvořená ze zástupců pěti hlavních státotvorných politických stran. Jejími členy byli Švehla, Rašín, Bechyně, Stříbrný a Šrámek. Vůdcem byl sám Masaryk. Vlastně byla v nové rovině obnovena původní všenárodní poválečná koalice - zdůvodnilo se to bojem s levicí. Toto uskupení rovněž nemělo oporu v ústavě.

Možná, že právě na tuto tradici jsme i my navázali tzv. Opoziční smlouvou, podepsanou 9. července 1998 (o ní jsem psal v minulém komentáři), která znamenala podobnou redukci demokracie jako neoficiální vláda prvorepublikové pětky a znevážení důležitosti role opozice, která se touto smlouvou zavázala nevyslovit vládě důvěru.

Vztah k majetku

Jistou nezanedbatelnou podobnost najdeme i mezi vztahem veřejnosti k restitučním zákonům po roce 1998 a tzv. záborovému zákonu z 16. dubna 1919, podle něhož měla připadnout k zestátnění veškerá půda nad 150 hektarů orné půdy a 250 hektarů půdy vůbec. K záborům došlo bez finanční náhrady.

Zákon byl zaměřen v prvé řadě proti rozsáhlému pozemkovému vlastnictví habsburského rodu a maďarské šlechty celkově a proti latifundiím katolické církve spjaté se starou monarchií.

Zábory - podporované masově obyvatelstvem a doprovázané korupčními skandály - hodně poškodily naše jméno v Evropě (zejména ve Velké Británii a podle některých historiků i ovlivnily silně vztah velmocí k ČSR v době Mnichova) a na Československo byla podána řada žalob do Haagu. Podle oficiálních čísel z roku 1937 (poté bylo kvůli mezinárodní situaci vše zastaveno) bylo zabráno 4 068 000 hektarů půdy, ale z toho 1 831 000 pak zase muselo být vráceno.

I po roce 1989 nebyla veřejnost příliš nakloněna tomu, aby se po tomto záborovém zákonu zbylé majetky, které komunisté ukradli movitějším lidem a šlechtě, vracely. A jak víme, dodnes se o ně ještě táhnou - jak u našich, tak u zahraničních - soudů spory. Stará Evropa, kde je majetek většinou nedotknutelný, se na nás opět dívá trochu úkosem.

Lidovci

Mezi politiky a novináři se i po odchodu Miroslava Kalouska z čela strany poté, co chtěl koalovat se sociálními demokraty Jiřího Paroubka, spekuluje dál o tom, že Paroubkův třetí pokus o sestavení funkční vlády by se mohl opírat sice již ne o celou KDU-ČSL, ale o tzv. provládní křesťansko-sociální frakci. Tímto krokem by se splnila i podmínka schválení vlády prezidentem Klausem, který a priori odmítl souhlasit s vládou podporovanou jen jedním či dvěma přeběhlíky. Šlo by o institucionalizovaný fragment. Z této varianty mají obavy i členové ODS, jak na to upozornily některé výstupy účastníků o víkendovém kongresu této strany.

I v období první republiky byla tato strana zastoupena od roku 1919 ve všech vládách, od všenárodní koalice, přes rudo-zelené koalice až po panské koalice a široké koalice, jak se jim tehdy říkalo. To znamená jak v levicových, tak pravicových vládách. Zůstat za každých okolností u moci je kontinuálním rysem lidovců. Základní heslo bývalého předsedy Jana Šrámka bylo: "Dohodli jsme se, že se dohodneme."

Tzv. křesťansko-sociální blok existoval v této straně stejně jako konzervativní blok skoro od samého počátku a jeho vliv zesílil po volbách v roce 1929, kdy lidovci ztratili právě díky necitlivé reakci na sociální problémy způsobené krizí značnou část svých voličů.

Konzervativní křídlo vedl za první republiky Bohumil Stašek, který silně prosazoval ideje stavovského státu, který měl překonat nedostatky socialistického a liberálního státu a posílit naopak autoritativní prvky. Jan Šrámek se proti konzervativnímu proudu tvrdě postavil a hlavně varoval před zneužitím této názorové platformy k útoku na základy parlamentní demokracie, která již byla velmi poškozená i v okolních státech. Proto nejspíše pan Šrámek nakonec zvítězil. Voličské jádro měla tehdy tato strana, stejně jako nyní, hlavně na střední a jižní Moravě. Od začátku třicátých let se proto lidovci - kteří měli hlavně strach z nejsilnějších agrárníků (hovořili o tzv. "agrární diktatuře", podobně jako někteří levicoví politici dnes hovoří o "modré dikatatuře") - silně sblížili se sociálními demokraty. Ti zase na oplátku na svém sjezdu v září 1930 ustoupili od proticírkevního postoje a změnili rétoriku. Spolupráci sociálních demokratů s lidovci podporoval i prezident Edvard Beneš.

Závěrem

Podobných paralel bychom jistě nalezli mnohem více, ale jak již z tohoto kusého pohledu vyplývá, tendence v našem vnitřním vývoji vykazují přes jistou podobnost pozitivní změny: tzv. Pětka ovlivňovala českou politiku v letech 1920 až 1926, tzv. Opoziční smlouva existovala jen mezi lety 1998 až 2002. Podobně záborový zákon majetek bral, zatímco restituční zákony se snažily neprávem odejmuté majetky vracet a o křesťansko-sociální frakci v lidové straně se zatím jen spekuluje. Doufejmje, že tato strana má tolik zdravého rozumu, že ví, že pokud by se takto rozštěpila, byl by to s největší pravděpodobností její konec.

Z pohledu staré Evropy tedy bezesporu jisté nezanedbatelné deficity v hledání konsensů vykazujeme, ale měli bychom vědět, že jsme se tentokrát vydali správným směrem. Být ale dlouho největší nevládní organizací na světě není přednost: vlády jsou od toho, aby rozhodovaly, a tím pádem otevíraly svým občanům nové šance. Tím se liší demokratické vlády od totalitních, které naopak rozhodují tak, aby šance občanů umenšovaly. Dlouhodobé bezvládí znamená zmenšení šancí pro schopné občany, a tím zaostávání země za dynamicky se rozvíjející Evropou a větší šance pro různé veksláky a šíbry, kterým se daří nejlépe ve stojatých vodách.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel