„Před časem jsem se sešel s předsedou klubu ČSSD Haškem a dohodli jsme se, že mám oslovit nějakou organizaci, která by mě byla ochotná navrhnout. Sociální demokraté mě pak ve sněmovně podpoří,“ popsal Respektu průběh výběru na radního České televize bývalý poslanec za sociální demokracii Milan Ekert. A takhle chtějí politické strany dostat své lidi do Rady ČT, která má zajišťovat právo veřejnosti na kontrolu ČT, tedy dohlížet na hospodaření s šesti miliardami korun a programovou skladbu. V radě se pravidelně po dvou letech mění třetina členů. Konkrétně: v květnu 2007 se uvolní pět míst. Za ČSSD by se tam podobně chtěli ještě dostat Jitka Kupčová a Miroslav Kučera (před rokem 1989 ideologický posudkář písňových textů, tedy cenzor) a Kateřina Dostálová a Milan Uhde z ODS. Celkem je osmatřicet kandidátů, ale ti, kteří za sebou nebudou mít politické strany v poslanecké sněmovně, nemají zřejmě šanci projít.

Milan Ekert tak bezelstně přiznal, jak se politické strany snaží obejít zákon a obrátit jeho smysl. Rady totiž u veřejnoprávních institucí vznikly po druhé světové válce v západní Evropě po vzoru BBC, kde existují od roku 1922, proto, a tak také ve většině zemí fungují, aby zabránily vlivu politiků a různých lobbistů na provoz veřejnoprávních institucí. U nás byl zase zákon změněn po tzv. televizní krizi na sklonku roku 2000 a místo politických stran začaly kandidáty navrhovat různá občanská sdružení či spolky.

U nás by podle představ politiků - jak veřejně přiznal bývalý ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák v Lidových novinách 6. dubna 2007 – radní měli monitorovat zpravodajství a pravidelně vyhodnocovat, jak často se příslušníci té které strany objevují na obrazovce. Ještě neomaleněji to řekl v Respektu David Rath rovněž z ČSSD: „Když ČT natočí reportáž, o níž si budeme myslet, že je vůči nám tendenční, může o tom náš vyslanec s ředitelem promluvit a žádat vysvětlení. A třeba chtít, aby se podobné nedostatečnosti neopakovaly.“ Takhle poklesle si vykládají politici vyváženost a objekivitu.

Už jen dikce Rathova vyznání nasvědčuje, že u nás nemáme veřejnoprávní televizi, protože tam není možné, aby ředitel něco nařizoval redaktorovi. Linie ředitelská a šéfredaktorská jsou paralelní a nejsou si navzájem podřízené, každý zodpovídá za něco jiného. Ředitelé za peníze a strukturu vysílacího schematu, šéfredaktoři a redaktoři za obsah, ale jinak jsou zcela autonomní. Právě proto, aby politici nemohli nijak zasahovat do obsahů zpravodajství a publicistiky.

Podobně zpravodajské příspěvky jsou v zahraničí produkovány různými subjekty, aby jejich obsah nikdo nemohl z jednoho místa ovlivňovat: třetinu obvykle natáčí centrální redakce, třetinu zemská a regionální studia a třetinu malé produkční soukromé společnosti.

Struktura veřejnoprávních médií je právě proto tak komplikovaná, aby bylo co nejobtížnější zasahovat do obsahů vysílaných zpravodajských a publicistických pořadů, ktreré kromě informování mají politický provoz v zemi kontrolovat. Vzhledem k tomu, že volby ztratily svůj význam a nejsou již soubojem idejí, ale jen reklamních agentur, dělbu moci jako poslední instituce v moderní demokracii zaštiťují soudy a média. Jenže všechny pojmy, které se v souvislosti s Českou televizí v našem veřejném prostoru používají, jsou jen zneužité a s původním významem už nemají vůbec nic společného, což naši mladou demokracii silně ohrožuje. Naopak tyto pojmy slouží tomu, aby v našem případě Česká televize byla zcela pod kontrolou politických stran zastoupených v parlamentu. K tomuto nebezpečnému posunu mohlo u nás dojít i proto, že tu nefunguje opozice, která by na tlaky na média upozorňovala a tematizovala je, jako je tomu ve starých demokratických zemích. Naše politické strany ještě nedozrály k tomu, aby v nich převládalo přesvědčení, že svoboda slova představuje základní hodnotu, která musí být nedotknutelná. Může za to jistě i naše zpoždění za Evropou: ve Velké Británii byla cenzura zrušena vroce 1695 a u nás poprvé vroce 1989. Je to nejspíš způsobeno ale i tím, že všichni politici vyrostli ve společnosti, v níž média sloužila jedné politické straně a lidé z této strany (KSČ) dnes působí ve všech ostatních, byť pravicových stranách. Není jistě náhodou, že s umísťováním do rad bývalých poslanců začala právě KSČM, když tam poslala Alenu Svobodovou. Dnes KSČM se snaží napadobit ODS i ČSSD.

V následujícím textu připomenu původní význam některých důležitých pojmů, které naši politici v této souvislosti používají a poukáži na jejich přesně vymezený obsah ve staré Evropě. Pokusím se tím ukázat na skutečnost, že naše Česká televize není vůbec veřejnoprávní, ale de facto parlamentní. Další návrhy některých poslanců, viz třeba Petra Plevy z ODS, aby Rada ČT byla správní s výkonným mandátem, by tyto tendence ještě zvýrazňovaly a obracely náplň veřejnoprávnosti v úplný opak.

Veřejnoprávní instituce

je taková, která je placena veřejností pomocí cílené daně, tedy koncesionářských poplatků, a někdy ještě z přesně definovaného množství inzerce či státní dotace. Právo, tedy zákon, pak těmto institucím určuje povinnost a rozsah veřejné služby. Pojem je to velice přesný a vůbec ne vágní, jak často říkají naši politici. Poplatky ve starých evropských zemích jsou navyšovány nepravidelně podle vzrůstajícího indexu spotřeby, který - překročí-li předepsaný počet bodů – zaručuje jejich navýšení. Parlament poplatky schvaluje jen formálně, aby žádná veřejnoprávní instituce nemohla být politiky vydíraná.

Česká televize je veřejnoprávní instituce, která má svou působnost vymezenou zákonem, a její povinností je „poskytovat efektivní, ověřené, všestranně vyvážené informace pro vobodné vytváření názorů“.

Podle profesorky JUDr. Marie Kalenské, která přednáší pracovní právo na Karlově univerzitě, se ČT: „Odlišuje od normálního zaměstnání, kde ředitel může zaměstnanci přikázat změnu textu dopisu, nebo dokonce takový text sám upravit. Pokud se vedoucímu v ČT zdálo, že redaktor či modrátor neposkytuje informace tak, jak to požaduje zákon, může ho volat k odpovědnosti, nejspíš kárné, nemůže však do jeho tvůrčí práce zasahovat.“ V zahraničních televizích jsou tyto věci zevrubně zpracovány v tzv. Základních pravidlech pro spolupráci třeba ZDF či ORF atd.

Rady vřejnoprávních institucí

dohlížejí na plnění zákonem vymezených povinností a právních předpisů upravujících televizní vysílání. Mají od několika až po několik desítek členů (nejvíc tuším šedesát) a scházejí se několikrát do roka (většinou jen dvakrát), kdy schvalují zprávy o činnosti. Funkce jsou to začasté čestné, ne placené jako u nás. Rady bývají voleny oběma komorami parlamentu a prezidentem či králem a královnou. Zasedají v nich kromě mediálních expertů parlamentních stran (většinou tedy univerzitních profesorů, kteří přednáší na žurnalistických fakultách, důvod pro tento způsob obsazování radních je zřejmý: rozhodování o takovém důležitém kolosu vyžaduje vysokou míru kompetentnosti, která není zkreslena ideologickým rastrem) zástupci církví, univerzit a jiných relevantních občanských sdružení. V sousedním Německu, podle kterého jsme zákon opisovali, je to ještě tak, že zákon předpisuje i tyto instituce, které tam vysílají své zástupce a parlament je opět schvaluje jen formálně, aby nemohl do výběru zasahovat. Všichni členové rad jsou odborníky a když ho daná organizace nemá, tak si odborníka, který tam zastupuje jejich zájmy, za peníze najme. Členové rad bývají neodvolatelní po celé období, stejně jako ředitel, kterého volí. Odvolat radního či ředitele může jen soud za hrubý delikt. Toto ustanovení vede radu k tomu, že ředitele musí vybrat co nejzodpovědněji, protože s ním musí pracovat po celé volební období.

Úkolem rad je především dohlížet na nezávislost veřejnoprávních institucí: mají dbát hlavně na to, aby politici nemohli mluvit do obsahu a nebránili kritickým pořadům, aby nemohlo dojít k zneužití televizí a rozhlasů jako za komunistů a nacistů. Úkolem médií – jak již bylo řečeno - je informovat, politickou moc kontrolovat a občany bavit.

Objektivita

je pojem, kterému se ve veřejnoprávních médiích přisuzuje ústřední význam. Objektivita výpovědi je chápána jako míra objektivity. Je otázkou po stupni identity události a její reprodukce ve zpravodajství. Kromě toho se tento pojem používá k označení určité normy žurnalistického zpracování, která vyžaduje ověření informací ze dvou nebo nejlépe ze tří zdrojů, vyjádření celého vějíře názorů na sdělenou událost, neporušení lidské cti, soukromí atd.
Za objektivní zpravodajství v Evropě je považováno takové, které je nepředpojaté, věcné, nestranné, prosté pocitů a věrné skutečnosti.
V USA je pojem objektivity zaměňován s pojmem slušnost a znamená, že novinář nemá dělat nic jiného než nepřekrucovat a nepotlačovat fakta.

Vyváženost

je termín, který se vztahuje na celkový obsah média a v žádném případě neznamená, jak vtipně podotkl Jean-Paul Sartre: Pět minut Hitler, pět minut Židé. Či u nás pět minut ODS a pět minut ČSSD, jak si to představuje třeba pan Jandák. Vyváženost sleduje v dlouhém časovém horizontu, nikoliv v jednom pořadu, jestli ta která stanice pokrývá zájmy všech relevantních minoritních skupin obyvatelstva, které mezi sebou v rámci jednoho média soutěží o veřejné mínění. Vyváženost v rámci veřejnoprávních vysílačů bývá koncipována jako zájmově pluralistický a organizační princip. Za nebezpečí je v tomto systému považovaná skutečnost, že bude udržovat vyváženost jen mezi zájmy již vyváženými, tedy že nově vzniklé zájmové skupiny či proudy mohou mít složitější přístup do médií. O takto vymezenou vyvážnost se mají starat zmíněné rady. U nás by se tedy měly zajímat o to, jestli do médií mají dostatečný přístup Romové, Vietnamci, ekologové, invalidé, gayové a lesbičky či veteráni z Iráku atd. Rozhodně není možné a nemá to ani smysl chtít, aby byly každé zprávy politicky vyvážené, to znamená aby se ke všemu vyjadřovaly všechny strany, i když si o dané problematice nic originálního nemyslí. Tím se zprávy stávají jen nudné a odhánějí posluchače od obrazovek. Pojem vyváženost je opět politiky zneužit. Kromě toho samozřejmě kontrolují hospodaření.
K naplňování takhle přesně vymezených cílů ještě slouží ve veřejnoprávních institucích etický kodex (který si ale mají psát sami redaktoři a nemá ho schvalovat ani rada, ani parlament, k tomu jsme se zavázali na 4. evropské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků konané v Praze v roce 1994 a pak jsme usnesení porušili), redaktorský kodex a tisková rada. Redaktorský kodex ani tato rada u nás rovněž neexistuje. O tom ale až příště.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel