Milí přátelé!

Srdečně Vás zvu na křtiny své novely Cvokyně, kterou vydává nakladatelství Věra Nosková.

Cvokyně je příběh se sci-fi prvky, pojednávající o vědkyni, která bojuje s časem, s dusivými poměry pozdního socialismu a navíc ještě s tradiční rolí ženy. Kniha bude pokřtěna společně s novou povídkovou knihou Věry Noskové Ještě se uvidí.

*Křtiny se konají ve středu 23. září od 17 hodin v Literární kavárně Řetězová (Řetězová ul. 10), Praha 1, Staré město, v salonku ve sklepě. Jako kmotra přijala pozvání režisérka Olga Sommerová, několik písniček slíbil zazpívat Jiří Dědeček.*

Na programu je kromě křtění knížek, četby úryvků a poslouchání písniček také krátká diskuse Olgy Sommerové a Věry Noskové na téma "My ženy, vy muži", a dále občerstvení a volná zábava.

Těším se na Vás!

Eva Hauserová

O autorce:

Eva Hauserová (1954) vystudovala biologii a pracovala jako vědecká pracovnice, knihovnice a redaktorka časopisu Ikarie. Povídkou "Spěte sladce děti" (1987) obsadila 2. místo o Cenu Karla Čapka. Tuto cenu získala v roce 1988 za svou povídku "U nás v Agónii" (sbírka "Skandál v divadle snů", 1989). Nejlepší povídky obsahuje sbírka "Hostina mutagenů" (1992). Většina povídek Evy Hauserové jsou pochmurné obrazy zítřka v důsledku trendů v dnešní společnosti týkajících se životního prostředí a lidských vztahů. Další povídky autorka vydala v antologiích "Lovci zlatých mloků" (1988) a "Let na Měsíc" (1993). V roce 1992 vydala autorka novelu "Cvokyně", ve které na pozadí science-fiction se odehrává příběh vědecké pracovnice, která se snaží uniknout dosavadnímu způsobu života, tedy jde o téma, které má co říci každé ženě. Příběh je zasazen do 80. let naší "socialistické" minulosti, ale jeho obsah je nadčasový. Více o autorce zjistíte na www.hauserova.cz.

Anotace:

Mladou bioložku Noru vrhne nový vědecký přístroj nečekaně o několik let nazpátek. Zná tedy už svou jednou prožitou budoucnost, ví, jak dopadne, když podlehne tlakům okolí, příbuzných a požadavkům pokrytecké doby, může se znovu a lépe rozhodovat. Co kdyby si například nevzala svého muže? Neměla s ním děti? Nechala se pohltit vzrušujícím výzkumem? Její proměna v ženu, která už ví co chce a co rozhodně odmítne, je ale okolím vnímána s podrážděním až nepřátelsky. Nora zjišťuje, že se na životních křižovatkách často nerozhodujeme v souladu se svými sny, povahou a potřebami, ale jsme spíš postrkáváni a vláčeni. Příběh mladé vědkyně se odehrává ke konci takzvaného reálného socialismu, kdy se věda dělala na koleně a všude vládl marasmus kořeněný černým humorem. Téma osobní svobody a vzpoury proti manipulátorům, kteří to s námi myslí dobře, je ale věčné. Cvokyně Evy Hauserové je napsána s velkou otevřeností a živým, odlehčeným jazykem.

Ukázka:

Mám moc ráda práci, na kterou se nemusí myslet. Pipety se vykoupou v kyselině a přendají do promývačky. Pomaloučku a líně z nich stéká hnědá vazká tekutina a obnažuje stupnice čísílek vyrytých na skle. Každá pipeta se použije jen jednou, takže jich neuvěřitelně rychle přibývá. Těch špinavých, pochopitelně. Bude tady božskej klídek. Až ovšem vypadne i Věra.

"Ty, Noro, já to tady už dneska balím. Musím ještě do masny. Nevíš, co mám vařit k večeři?"

"Nevím. Nech se inspirovat momentální nabídkou."

"Hm... co vaříš ty?"

"Dneska mi hospodaří tchyňucha."

"To by mi teda asi vadilo. No tak se měj, čau."

Vadilo, vadilo, proč mi to říká, když na její názory vůbec nejsem zvědavá, vztek jako pěst pomalu se přibližující k žaludku, ale ovládnu se, vždyť v nejbližších vteřinách vypadne, tak, přešlapování u zrcadla vedle dveří, rtěnka, hřeben, lístek na tramvaj, dělej, dělej, konečně, cvak, dveře zapadly, Vlasta je pryč, se svým intimsprejem, kolíbavou matrónovitostí, s rozšafným dumáním o maďarských botách, roštěnkách, zavařování a jak dětem křivděj učitelky. Panebože.

No. Udělám si kafíčko a půjdu mikroskopovat. Budu tady nejmíň do sedmi večer. To bych byla cvok, když se můžu z toho blázince vyvlíct pod záminkou vědecký práce aspoň jednou týdně, abych to neudělala. Co mě čeká doma. Blázinec, nervy. Děti řvou jedno přes druhý, bekot, ječení, skřeky, Kryštůfek tak dvě hodiny denně ječí nad úkolama...

Ták, kafíčko. Nejdřív se kouknu na tu novou publikaci těch ďábelskejch Japonců. Říká se, že z laboratoře vůbec nevycházejí, přespávají u pokusů a tráví tam i víkendy... Hm, to by se mi taky líbilo. Ale copak můžu?

Požitek z četby nový publikace se mění ve zděšení.

Japonci objevili stejnej virus, s jakým se hmoždíme my, žere stejný baktérie, vypadá úplně stejně pod elektronovým mikroskopem a má stejný molekulový váhy proteinů... páni! Určitě je to on. Takže se můžeme jít klouzat. Posledních pět nebo snad i deset let jsme bádali zbytečně, tady je to všechno opublikovaný. Jenomže my mu říkáme fág ksí beta a oni ho označili nějakým monstrózním číslem.

To ale nebylo nic proti druhý publikaci, protože to teprve byla bomba.

Ten náš společnej česko-japonskej fág, o kterým byste neřekli, že se nějak podstatně liší od jiných podobných virů, má jednu šokující a převratnou vlastnost: za určitých podmínek, v určitejch bakteriálních mutantech, se změní v expresní formu, a tenhle název zřejmě není z nějaký expresní rychlosti, ale z toho, že má úžasnou rychlost exprese - vyjádření. Ten mrňavej virus se dovede rozesít v bakteriálních genech tak šikovně, že ty baktérie potom dovedou beze všeho vyjadřovat živočišný geny, to znamená vyrábět živočišný bílkoviny! Což se jinak musí pracně obcházet a je to makačka na léta pro celý vědecký týmy!

No tohle! Nemohla jsem věřit svým očím. To ještě šéf, Kostka, určitě nečet, to by ho z toho trefilo.