V Mogadišu, taktéž psáváno jako Mogadicio, neb tam do roku 1941 vládli Italové (taktéž Muqdisho, مقديشو, Muqdīshū, když už tam nebyli) bývala prodejna pana Bati, jejímž managerem, ale tehdy se říkalo jen vedoucí, byl pan Kadeřábek. Takový kluk z českého venkova, dokonce tak zvaných kopanic, jehož do světa připravil a vyslal pan Baťa a jenž už tam, díky velké době, zkysl.

Na což, či něhož, jsem si vzpomenul, když nám všecky české TV zprávy v dojemné shodě oznámily, že Američané, myslím, že padlo i slovo opět, zaútočili na další suverénní stát. Ajta krajta. Načež z této bombastické novinky vylezla letecká akce na podporu vládních sil legální somálské vlády a na její straně zasahující etiopské armády. Tato vláda ovšem už delší čas suveréně a stabilisovaně vládla jen na nepatrném kusu své země. Všude jinde byl onen stav uvedený v titulku, který je doslova opsán z Wikipedie. Díky jakémusi svazu islámských soudů.

Taktéž jsem si nutně vzpomenul na plukovníka George Marečka, který tam někdy před pětadvaceti lety býval šéfem americké vojenské misse.

Nastala mu tam tenkrát, ano, chybička se vloudila, značná potíž domluvit se i jen s důstojníky somálského generálního štábu. Jediný cizí jazyk, kterým komunikovali, byla totiž ruština. Kterouž plukovník, jinak komunikující asi v osmi jazycích, nemluvil. Moskva je tenkrát zrovínka hodila přes palubu (včetně budování socialismu), neb ovládla sousední Ethiopii (nám známou i pod jménem Habeš). Dotyční papaláši byli absolventy jejích učilišť pro papaláše. I tehdy tam v Mogadišu, i přes původně nastoupenou cestu k socialismu, ještě stále fungoval Baťa, a tudíž pan Kadeřábek. Až do roku 1991 tomu všemu úředně vládl taktéž sovětský absolvent a šéf místní (jediné) rodné socialistické strany, soudruh Barré. Potom i tam nějaký Zifčák zorganizoval převrat a Barré se uchýlil do exilu.

Onomu kusu země se jinak též říká „Roh Afriky“. Na mapě připomíná na špici postavený dámský střevíček. Ovšem bez své nejsevernější části, bývalého Francouzského Somálska. (Kdysi -1862- si to Francouzi poctivě koupili. Dnes Džibuti, jinak Džibutsko, člen OSN a díky americké vojenské přítomnosti, smluvní letecké a námořní základně, dosud fungující kus Afriky.) Pod nimi se pak usadili v letech 1884-1887 Britové a měli to za svůj protektorát. Konečně na jihu 1889 Italové, kteří to ovšem prohlásili za svou kolonii až 1908. Právě odtamtud jim kázal Mussolini zaútočit roku 1936 na Habeš (čili Ethiopii), díky čemuž byly na Itálii uvaleny sankce tehdejší Společnosti národů (v níž USA nebyly), z nichž si Duce dělal asi tolik, jako z těch OSN nedávno legálně oběšený Hussain. (K rozčilení nad způsobem jeho exekuce doplňuji, že když u nás po válce věšeli Pfitznera a Dalugea – veřejně, na dnešním náměstí Hrdinů na Pankráci, dostali od kata ještě před popravou nafackováno. Nemáte-li už ponětí, kdo ti pánové byli, vaše škoda. Oprátku si v každém případě zasloužili, ačkoli Daluge se u soudu hájil i tím, že je těžce nemocný, měl syfilis.)

Tento výlet do historie samozřejmě postrádá svou šíři; například fakt, že když socialista Barré požádal o americkou pomoc, převzali sice Amíci sovětskou námořní základnu (Berbera), ale nepodpořili ho za hranice nutné obrany, když se pustil do pokusu o anexi ethiopské provincie Ogden a tu válku prohrál. Ačkoli tam ethiopské socialisty podporovalo nějakých 25 000 Kubánců, nehledě na specialisty z NDR.

V paměti nám asi zůstává Clintonova humanitární akce s rozdílením potravin v hladem soužené zemi, jež skončila vláčením mrtvol osmnácti amerických vojáků ulicemi Mogadiša (Mogadicio, Muqdisho, مقديشو, Muqdīshū).

Nicméně, vzdejme našim TV díky, že převzaly ty nádherné záběry ze všech hlavní pálících báječných „stotřicítek“, jež doufejme přinesly a zajisté ještě i přinesou, nectihodným „islámským soudům“, jejich zasloužený soudný den. Když je třeba, tak i železem, zůstavil nám po sobě T.g. Masaryk. Nedrželi jsme se toho, ke své škodě. Ještě štěstí, že to neupadlo v zapomenutí i tam, odkud i T.G. M. bral svou lásku ke svobodě člověka.

On ples je ples a válka je válka a jsou to vaše příčiny přinášející tyto následky.

Již řadu let se vědělo, že v zemi se společenským zřízením anarchie se usadila al Kajda (však tam fungoval pár let i její šéf) a právě tam má tento teroristický spolek prakticky svůj týl.

Takže tolik k informovanosti našich TV zpravodajců a jejich šéfů, jakož i jimi ohlášenému „útoku na suverénní stát“. Suverénního, ba dokonce ani státního, přinejmenším ve smyslu jak pojmu stát rozumíme my, v cílové oblasti té akce nebylo rozhodně nic. Posice milicí svazu islámských soudů, za Etiopy, kterým by to asi dělalo technické potíže, rozstříleli Amíci.

Taktéž to nebyla, mimochodem, jak ohlášeno, do roku 1960 kolonie, ale od italské porážky v této části Afriky (1941) do konce války okupační prostor a potom svěřenecké území OSN. Ale to už bychom asi chtěli od našich TV novinářů příliš.

Dodejme ještě maličkost. Roku 1954 byli Francouzi těžce tísněni v Indočíně a jejich jednotky v obklíčeném Dien-Bien-Phu mohla spasit americká letecká pomoc. Nedostali ji. Washington to měl za koloniální válku, že jde také o válku komunistickou, mu musilo dojít až později. Docházelo mu však, že komunisté se v ní mohli prosadit právě proto, že to byla hlavně koloniální válka. Obdobně byly a zcela správně, Británie, Francie i Izrael poučeny roku 1956 v případě Suezu, díky čemuž se posléze, i přes obětavou pomoc Československa opačným směrem, bolševik neusadil v Egyptě.