28.3.2024 | Svátek má Soňa


AFRIKA: Jak se dostali Teutoni na jih kontinentu

2.4.2018

Až v roce 1884 ustanovilo Německo svou koloniální říši. Po kancléři Bismarckovi nastoupil Leo von Caprivi (Georg Leo hrabě von Caprivi de Caprera de Montecuccoli).

Německá jihozápadní Afrika (Deutsch-Südwestafrika) začala vzkvétat přílivem nových německých osadníků. Lákala je nejenom těžba diamantů a mědi, ale hlavně zemědělské možnosti. A úzký pruh na severu, vybíhající daleko na východ, dříve nazývaný Bismarckův prst, získal nové jméno: Capriviho výběžek (Caprivizipfel).

Ovšem domorodé kmeny na území DSWA, jedenapůlkrát větším než Německo, se bouřily a vzniklo mnoho místních povstání proti vládnoucím Germánům.

Vyznamenal se hlavně kmen Hererů, kvůli kterým na přelomu století dorazilo dalších čtrnáct tisíc vojáků, se kterými už Hunové hravě porazili nezvedené domorodce. Poraženým bylo odňato právo být německým poddaným a museli uposlechnout rozkazu k odchodu ze země, neb jinak budou zabiti.

Ovšem s německou mocí se do takovýchto kolonií ubírali též vědci, kteří nejenom vylepšovali rostlinné druhy a bádali, jak vylepšit výsledky ve složitých přírodních podmínkách, ale i lékaři si už po roce 1900 „vychutnávali“ v koncentračních táborech pokusy na lidech s injekcemi neštovic, tyfu a tuberkulózy...

A do těch končin jsem najednou měl zavítat i já!

Před třiceti lety se Jihoafrická republika snažila světu dokázat, že její obranné síly (SADF) neprovádějí v SWA (tenkrát ještě hodně německá Jihozápadní Afrika) žádnou agresi, ale snaží se ochránit domorodé kmeny v oblasti severních hranic před pronikajícími teroristickými skupinkami, které většinou do země z Angoly importovaly hlavně výbušniny socialistického původu.

Proto se prováděly informační exkurze pro různé odbornosti - třeba pro členy vlád tzv. Bantustanů, já spadl zase do skupiny novinářů:

Exilová rada starších, zastupující inteligenci Čechů a Slováků v JAR, dala hlavy dohromady – přišlo totiž pozvání od SADF k účasti na šíření pravdy o ve světě omílané agresi v Namibii. Mezi přítomnými byl i jeden expert na armádu, neb ve volných chvílích se účastnil všelijakých vojenských akcí - snad vlastnil i hodnost kapitána v záloze.

Nakonec se dostavil vcelku jednoduchý verdikt: Náš Jindřich by zážitky sice perfektně popsal, což Švejda umí taky - ale kdyby se tenhle nevrátil, nenastala by českému exilu pražádná škoda. Na letecké základně v Pretorii nás čekal Skymaster (Douglas DC-4), jehož vojensky maskovaný vzhled i název mne uklidnily: opravdu velký letoun se čtyřmi motory a u každého stará pořádná vrtule. Věřím totiž, že čím více motorů u letadla, tím větší bezpečnost.

Skutečně po pár hodinách Nebeský mistr dosedl na letiště Eros (z názvu jsem ihned pochopil, že tam přistávají éra). Tím se naše žurnalistická skupina objevila v hlavním městě Jihozápadní Afriky s kouzelným názvem Větrný Kout (Windhoek).

A jak je u armády zvykem, hned se její příslušníci chtěli pochlubit kasárnami, označenými v angličtině krásným slovem Barracks.

A honem na plac!

Důvodem přehlídky na vojenském cvičišti byla ukázka kvality vzorně ouniformovaných domorodců. Už jenom uhrabaný povrch dokazoval německé puntičkářství, neb rýhy od hrábí se táhly v přesném rozchodu od východu k západu.

Taková preciznost se mnou zacloumala, ale to už se zblízka nesla pochodová melodie a blížila se. Jako jediný zástupce české menšiny jsem našpicoval uši, neb se mi zdálo, že hrají Škoda lásky. Později se mé vědomosti vylepšily, protože v německém prostředí se rozhodně tahle skladba nazývá Rosamunde či anglicky Roll out the Barrel (šikovně přeloženo: Pojď sem s tím sudem! - dokonce i Beer Barrel Polka, Here Comes the Navy = tvrdí Wiki).

Ovšem větší šok se dostavil, když se hudební těleso objevilo na placu, neb hodně černí domorodci s bílými rukavičkami ovládali nástroje snad lépe než Strakonický dudák.

Obkroužili jakoby pískové jeviště, na které jsme shlíželi s tribuny, a po nich naběhli armádní „sokolové“ a předvedli menší spartakiádu. Ovšem představení se velmi lišilo od nám známých hromadných gymnastických cvičení, a to zpěvem, který perfektně ladil s jejich svalnatými postavami. Slunce nás už málem upražilo, ale vydrželi jsme až do konce show s německým nádechem.

Až později jsem si všiml v tomto hlavním městě, že ulice nesou zcela krásné názvy typu Bahnhof Strasse či dokonce Kaiser Strasse – takhle to opravdu muselo vypadat za koloniálních časů v DSWA..

Jak to vypadalo v Německé východní Africe, dnešní Tanzanii, si představit neumím, ale tady i dnes ze všeho čišela perfektnost – zkrátka pünktlich, neboli přesně.

Odpoledne jsme opustili hlavní město a Skymaster nás bezpečně přemístil na počátek operační zóny, kde armáda připravila perfektní ubytování. Po poledni nám stačili ještě ukázat prakticky muzeum ukořistěných suvenýrů, kde většinou převládaly zbraně a výbušniny, ale k mému překvapení tam visela i československá uniforma, která se nosila na cvičák a měla jakousi podivnou zelenkavou barvu hustě pokrytou svislými čárkami.

Do mé návštěvy totiž tvrdili, že jsou to čínské maskáče do rejže, ale až já jim vysvětlil, o co jde. Hned pochopili, že se jim dostal do rukou expert, takže jihoafričtí mohutní kluci skutečně naslouchali mému vyprávění o velice výborné paštice vyrobené v Maďarsku, dřevěné protitankové mině, kterou minohledačka neobjeví, i dalším zkušenostem nabytým během mé šestadvacet měsíců dlouhé vojenské služby. Zdálo se, že vysvětlení přijali s nadšením a že si dokonce některé pasáže i zapamatovali.

Na oplátku předvedli veškeré své zbraně – nejvíc mě šokoval fakt, že každé družstvo nosilo s sebou rozložený minomet, na rozdíl od československých podmínek, kde se furt a všude vláčela pancéřovka (dříve známá z německého překladu jako pancéřová pěst).

Chlapi nám ukázali i zahoření podezřelých sáčků, které se dle propočtů házely právě do té roury, která měla za úkol vyplivnout minometnou střelu. Skupinu žurnalistů ale zajímala i přepravka právě na tyto střely, kde se v bedně vyřízl otvor a celá plastová bedýnka sloužila coby polní přenosný záchod, společně s přiloženou lopatkou. Skutečně mistrný nápad do krajiny, kde je všude písek a písek a jenom písek a nikde žádný keříček.

Po večerním bujarém rožnění venku a vynikajícím dlabanci („stojící“ prase se řeže odshora dolů, aby v každé porci uprostřed čněl obratel – však k mému údivu k výbavě každého jihoafrického řezníka patřila pásová pila!) se spalo přenádherně.

Ráno nás překvapila fronta na hlavní silnici vedoucí kamsi na sever, tam, kde se rozprostírá bájná solná pláň Etosha. A jakmile se slunko vyhouplo, kolový obrněný transportér vyrazil na onu prachovou dálnici a za ním jela kolona vozidel – převážně dodávky místních černých podnikatelů.

Takhle se tedy otvíraly silnice!

Skymaster nás opět pojmul do svých útrob a my vystartovali dál na sever. Jak jsem se těšil, že uvidím ono slavné solné jezero, ale trochu mi spadla brada, neb se mi zdálo, že letoun nechce vystoupat výše. Okamžitě se mi podařilo tuto závadu nahlásit letušce, která mě s úsměvem uvedla do pilotní kabiny, kde prý mi tuto zvláštnost odborně vysvětlí.

A brada mi padala hlouběji a hlouběji – je to zcela nutné kvůli sovětským raketám země-vzduch, které si teroristi nesou na rameni a při zahlédnutí letícího stroje okamžitě zamíří a vypálí. Hlavice je naváděná tepelným čidlem, takže bezpečně dovede smrtonosnou nálož k výfukové vřavě za leteckým motorem.

Právě proto, vysvětlovali mi, je zapotřebí letět v třiceti metrech, protože dotyčný vrahoun je dezorientován řevem motorů a prakticky neví, z které strany se cosi řítí. On se letoun totiž žene rychlostí 350 km za hodinu a než nad teroristou zaburácí stín, je cíl fuč a domorodý atentátník musí čekat, až přijede nějaký další, pomalejší.

Poděkoval jsem za informaci a vrávoravě se vrátil ke své sedačce. Pohledem z okna mi bylo jasné, že tohle se musí vyfotit – honem expozici na nejrychlejší tisícinu a cvakat a cvakat...

Proto mnou dodnes pýcha cloumá, že čočka zachytila i jeden list jakoby nehybné vrtule, kde normálně by mělo být rozmázlé kolečko.

Při pohodlném sledování mi neuniklo, že nažloutlá barva písku se mění a přechází v bílou. Aha, to je ta sůl – to je to jezero, do kterého občas i naprší, pokud zrovna nejsou vedra takové síly, že kapky padající z mraků se před dopadem na zem vypaří…

Potom zase bílá pomalu mizela a přišla naše obyčejná buš, kde sem tam keř, sem tam stromek a sem tam stavení. Z té níže jsem rozeznával veškeré podrobnosti kraalů (ploty z trnitých větví, chránící před divou zvěří) a na jednom plácku se dokonce rozběhl i pes - zdálo se, že by nás rád chytil.

Po hodině a něco letu v téhle šílené níži jsme se konečně zdvihli do normálu, neb se blížila hranice s Angolou tvořená řekou s podivným názvem Okavango a ještě podivnějším směrem toku: z jakéhosi záhadného důvodu odmítla směr k Atlantiku, který většina západoafrických řek sleduje a vrhla se na východ, aby v hezky rozvinuté deltě zmizela v písku sousední Botswany.

Stroj se stočil doprava, aby se vecpal do dlouhého pruhu tehdy Jihozápadní Afriky, odborně zvaného Caprivi Strip.

Kdysi ti Němci společně s Portugalci a Angličany rýsovali hranice podle pravítka, pokud zrovna nebyla při ruce nějaká vhodná řeka. Na mapě velmi úzký proužek mě trochu děsil, neb při ohromném rozměru letadla by mohlo být levé křídlo nad nepřátelskou Angolou a pravé nad skoro přátelskou Botswanou. A z tohoto severovýchodu pruh skutečně dosahoval jako prst Adost daleko a snad jen nehtem se dotýkal řeky Zambezi. Ukazoval totiž ten správný směr od za svobodna Německé jihozápadní Afriky k tehdy Německé východní Africe.

A na úplném konci nehtíku se tak dnešní Namibie setkává ještě se Zambií a Zimbabwe. A také tam leží městečko s líbezným názvem Katima Mulilo.

Vzdušný obr ale opět klesl – zdálo se, že by nás asi mohli z té Angoly přece jenom trefit. Na můj dotaz se uniformovaná letuška jen usmála a opět dodala vysvětlení ohledně rezervace divoké zvěře, což vlastně celé Caprivi je. S klidem jsem tedy prohlížel vršky palem a dokonce se mi i zdálo, že hukot motorů se trochu snížil, abych mohl rozeznat případné datle či jiné ovoce. Náhle se moje křídlo prudce sklopilo dolů, takže řecký dopisovatel, sedící vedle mě přes uličku už jaksi seděl nade mnou, kde dříve byl strop. Křižoval se ostošest, pohyb komboloi - šňůrky s korálky v ruce - se prudce zrychlil. Já se vlastní hmotností cpal do okénka, abych blížící se asi tragédii aspoň uviděl, neb gravitace mi nedovolila použít fotoaparát. Ale to už jsem zaslechl hlučení na levoboku, připomínající výkřiky - cosi jako Elefant, elefant!

Zaostřeným pohledem se mi podařilo objevit celé stádo slonů, které dovádělo v řece, a o toho nejvyššího se snad piloti mým křídlem opřeli a prováděli nádhernou otočku o třistašedesát stupňů.

Tlustokožci bezva, ale život je mi milejší!, proběhlo mi hlavou. A letoun se skutečně vznesl a zase kvůli pravoboku poklesl, aby i pravičáci měli možnost prohlédnout si veškeré detaily. A já zase seděl tam, kde dřív byl strop a Řek pode mnou se křižoval tak rychle, až se mi zdálo, že ty slony zahání…

Stroj se opět srovnal a po chvíli už dosedal na krásný přistávací pruh, kde k mému údivu už čekaly obrněné transportéry po obou stranách, aby nás doprovázely až k místu, kde se skvěla obrovská tabule s nápisem Omega.

Žaludek až za ušima a schůdky nikde – proto se vyhodilo silné lano s několika uzly a novináři se mohli začít spouštět za bedlivého dohledu místních vojáků. Za chvilku dojely i obrněnce, neb to musí být legrace, když civilové padají do hlubin jako hrušky.

A tak jsem se seznámil s Omegou, o které nikdy nikdo určitě neslyšel.

Dnes se dá na „Gúglu“ skutečně najít Omega Airport. Toť asi vše, co zbylo z tehdejší základny batalionu (prapor) jihoafrické armády. Skutečně neuvěřitelné prostředí: stromy s korunami až někde nahoře v deseti metrech, všude krásný písek jako na pláži a kolem se producírují Křováci. Nevím, jestli tam ještě jsou, neb tito prapůvodní obyvatelé krajů v jižní části temného kontinentu patří dnes do skupiny zvané Sanové. O bušmenech ani hotentotech se prakticky už ani nemluví, neb se někdy v předminulém století stali lovnou zvěří pro ze severu pronikající pravé černochy zařazené do skupiny Bantu.

Oni totiž, ti seshora, neměli ty inteligenty rádi. Dnes jsou proslavené bušmenské malby, na které turisté pohlížejí s obdivem: pečlivě totiž zobrazovaly veškeré výjevy z lovu a ze života v jeskyních, kde pobývali.

A najednou v Omeze dokonce ještě měli na sobě uniformy SADF a tvářili se přívětivě.

Proto každého zajímalo, jak se vůbec do kasáren dostali. Oni je totiž Ovambové z jižní části Namibie rádi neměli, Botswana kdož ví?, a v Angole zuřila občanská válka, kde portugalsky mluvící obyvatelé neměli o tyto praobyvatele žádný zájem.

Proto jihoafrická armáda společně s experty na antropologii z pretorijského muzea se snažila zapojit tyto vyvržence okolního společenství do „obrodného procesu“. Křováci, anglicky bušmeni, totiž jsou věrni zásadám předků: rodina na prvním místě, společné žití je posvátné.

Proto i na jihoafrické armádní poměry bylo zapotřebí sáhnout k výjimce a ubytovat je i s jejich manželkami a dětmi. A zároveň vzít na vědomí i pravomoci křovácké Rady starších.

Film s názvem Bohové musí být šílení, kde hlavní roli perfektně prožíval Xi-xao, zdůraznil podivuhodné vlohy, kterými jsou vybaveni tito osadníci buše. Nejenom že dokážou přežít uprostřed pouště, najít vodu i něco k jídlu, ale vystopují a uloví jakékoliv zvíře, aby přinesli domů blahobyt.

Proto se stali profesionálními stopaři a samozřejmě pomáhali Jihoafričanům v boji s teroristy. Jeden jediný skoronaháč dokázal běžet po písku či kamenných plotnách skoro hodinu před terénním vozidlem, ve kterém sedělo dalších pár náhradníků, kdyby něco… Tohle nám vyprávěli a my poslouchali s ušima nataženýma, ani nedutali, jen tužky nám kmitaly po papíře. A při tom běhu ještě stačil sledovat, zda náhodou neobjeví stopu směřující od hranice s Angolou dál do vnitrozemí SWA.

Dokonce se jednou stalo, že jim stopař v běhu signalizoval úhybný manévr, neb zjistil nedávný průnik. Po sto metrech se usadil na hladké skalní plotně a chechtal se jako malé dítě. Když dorazila osádka vozu, hned se ptali, co se děje. A on jim svou angličtinou, doplněnou typickými mlaskavkami, vysvětloval, že právě tady se záškodník přezouval. Prý si zde sundal vyfasované kanady a bere si místní láptě, aby případného pronásledovatele zmátl. Na otázku, co je na tom k smíchu, jim stroze podal vysvětlení: já ho přece vidím jako vás. A pokud si přezujete boty, tak mi to v uceleném obrazu žádný problém přece neudělá!

Běloši pokývali hlavou, nechápali vůbec nic a jenom se snažili na tom obrovském šutru vypátrat alespoň náznak nějaké stopy – ale nikde nic!

Proto má proniknuvší terorista životnost pouhých dvacet čtyři hodin: buď donesené výbušniny zakope a hned se vrátí za čáru, nebo je polapen – vysvětlovali nám experti.

Fyzické kvality praobyvatel jsou skutečně obdivuhodné. Ovšem vyskytuje se u nich i jistá zvláštnost, která nás civilizované pravděpodobně vůbec nepostihuje. Pokud mají co jíst a žijí na své poměry v blahobytu, „šunky“ se jim pěkně zaoblují, takže nahá prdelka už na dálku prozrazuje dosažený status majitele - jde o hromadění podkožního tuku v oblasti hýždí, odborně zváno steatopygie

Ale i jiné problémy zasahují tyto profesionální nomády, kteří se kvůli bratrovražedným bojům černých kmenů už nikam přesouvat nemohou. Další expert nám totiž vysvětlil, jak po návratu jeden ze stopařů vypátral soukmenovce, který mu chodil za ženou, zatímco on sloužil v buši. Proto zasedla Rada starších a vynesla jasný rozsudek: provinilec dostane čtyřicet ran přes „špajz“ s knobkerrie, aby si pamatoval. Ovšem nyní zase musel zakročit armádní štáb: vždyť je to náš voják a tolika ranami tou vrhací holí ho rozmašírujete na maděru! Proto navrhujeme, aby si každý týden vyzvedl jenom pět ran. Rada starších nakonec tento splátkový systém odsouhlasila, a tak bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Hodně jsem odbočil, ale v Transvaalu se totiž žádný bušmen potkat nedá, ani snad do žádné továrny nechodí. Jenom tam dole, v Kapsku, kam jsem se nikdy nedostal, tam převažují barevní (coloured), což jsou prakticky míšenci mezi Sany a Bantu.

Oni totiž ti pro nás normální černoši, na první pohled vyžraní svalnatci, při svém tažení od severu na jih tyhle titěrné kostnatce s nablýskaným pozadím do jednoho vyhubili – hlavně je asi štvalo, že si „furt někde malujou a všem zvířatům rozuměj…“

SADF nám na armádní poměry připravila ještě další dvě překvapení: přenádhernou večeři v důstojnické jídelně a menší zákeřný přepad v blízké buši.

Ukolébáni perfektní bílou obsluhou v bílých rukavičkách, napojeni tím nejlepším jihoafrickým vínem otvíraným z originál lahví přímo u stolu, jsme se sladce prospali do nového dne.

Po snídani nás naložili do zvláštních obrněných čtyřkolových vozidel Buffel (buvol), připomínajících spíš vanu na kolečkách. Do otevřeného nákladního prostoru se mohla usadit asi tak desítka vojáků, kteří se museli pevně připoutat bezpečnostními pásy. Ono totiž tohle chytré vozidlo bylo vymyšleno tak, aby při výbuchu miny se následný tlak rozprostřel po pancéřovaném spodku a aby se ani řidiči ani posádce nic nestalo. Ovšem nedalo se zabránit kotrmelcům, kterých náklaďáček udělal několik v závislosti na síle exploze. Většinou zůstali viset hlavou dolů, takže stačilo povolit pásy, vykulit se a okamžitě vějířovitě zaujmout tu správnou pozici.

Protože šlo jen o projížďku kolem kasáren, stáli jsme opření o kabinu či o postranice, abychom všechno viděli. Náhle se ozvala střelba – každý sebou trhl a já kontroloval břišní sval, zda mi někde neuniká krev či nestrávená snídaně.

Jelikož se žádná zranění nedostavila, pochopili jsme, že jde o cvičení. Však také všech pět transportérů okamžitě zaujalo polohu napravopříč a černí i bílí vojáci už perfektně nabíhali do rojnice, aby o kus dál zaklekli, zatímco minomety už pracovaly naplno: puff, puff.

Na asi tři sta metrů vzdáleném obzoru se objevovaly první chomáče vyvrženého písku.

A to už jsme seskakovali, abychom o nic nepřišli. Armáda pálila naostro a my se za nimi procházeli jako pozorovatelé OSN a chválili. Mne zaujal granátomet, který metal kulky o ráži 30 mm – zbraň připomínala spíš brokovnici s uříznutou hlavní, takže jsem hned žadonil, zda bych si mohl taky střelit. Klidně jsem si zapřel pažbu do ramene, odhadl směr na sever a snažil se dostřelit do Angoly, abych potrestal černé komunisty.

Ovšem to byla prda – ne jako když kopne kůň, ale snad přímo brontosaurus. Ocenil jsem tedy výkon téhle flinty, obzvlášť když skutečně tam daleko se zablesklo, a tím se mi potvrdilo, že k výbuchu skutečně došlo.

Jak jsme byli rádi, když nás zase zavezli zpět do kasárenské civilizace, kde nás opět čekal úžasný oběd.

A odpoledne loučení, po lanu se zase muselo šplhat do nitra našeho vzdušného korábu, který postupně nahodil všechny čtyři motory a připravoval se na vzlet.

Mezitím obří transportéry vyrazily podél ranveje, aby pročesaly perimetr a připravily se na zabezpečení odletu naší slavné delegace.

Vše se zdařilo, buš pod námi zmizela kdesi dole a jenom vodní oka lagun v deltě Okavanga nám prozrazovala, že míříme nejkratší cestou přes Botswanu do sladkého jihoafrického domova.

Při pohledu dolů jsem zavzpomínal na našeho cestovatele Emila Holuba, kterému jsme už podruhé přetínali trasu, kterou se tenkrát ploužil s volským spřežením, když mířil k Viktoriiným vodopádům.

A na závěr úsměvná historka naší letušky: Prý při minulé návštěvě šlo o samé vládní činitele černé pleti ze všech možných tzv. bantustanů. Jeden z nich, snad ministr, si pochutnával na občerstvení a vynikající majonézový zelno-mrkvový salát si nechal na později. Ona však mezitím dostala hlášení od pilotů, ať připraví cestující na turbulenci. Proto bleskově s kolegyněmi poklidily a zavřely stolky, aby si pánové neudělali bebíčka. Náš hrdina ale pochoutku uchránil – nádobí odevzdal, ale obsah hodil do impregnovaného pytlíku, používaného ve chvílích žaludeční slabosti.

Stroj se skutečně začal třepotat a pohupovat a domorodí pasažéři postupně potupně vrhali…

Vzdušné víry přestaly trápit osazenstvo, let se opět zklidnil. A ministr se hned hlásil, když letuška začala odebírat náplně, že by prý potřeboval vidličku. To už se jí zdálo marnivé, a tak chtěla vědět proč. „Když já tam dole v pytlíčku mám ten salátek,“ zaskřehotal…