Záhadný „imigrační program“, o kterém pojednával minulý příspěvek, má důležitou dimenzi. A tou je Afghánistán. Mít jakýkoliv druh „imigračního programu“ pro Afghánistán nepokládám za dobrý nápad a ihned rozeberu proč.

Podíváme-li se na údaje, podle kterých se měří vyspělost jednotlivých zemí světa, najdeme Afghánistán vesměs na posledních příčkách žebříčku.

Žádná velká sláva, že? My Češi máme tendenci nadávat na poměry ve své zemi, ale jakýkoliv posun k afghánským standardům bychom velice bolestivě pocítili.

Existuje poměrně rozšířený názor, že za zaostalost a bídu Afghánistánu můžou zahraniční intervence, sovětskou invazí roku 1979 počínaje a invazí NATO v roce 2001 konče. Nějaký, a možná i dost významný, vliv na současný stav jistě mají. Ale upírat místnímu obyvatelstvu podíl na tom, jak vypadá jeho země, by bylo absurdní. S válkou, někdy i velmi ničivou, se musela v posledních sto letech vyrovnat řada dalších zemí, které dnes vypadají podstatně lépe než Afghánistán. A historická chudoba není něco, co by nutně muselo trvat věčně. Jižní Korea, Singapur a Tchaj-wan byly ještě před pár generacemi jedněmi z nejchudších zemí světa, Jižní Korea dokonce svojí životní úrovní v roce 1950 (roční příjem kolem 100 dolarů na osobu) nedosahovala ani úrovně britských kolonií v Africe.

Společenskou situaci v Afghánistánu v roce 1960 popsala americká feministka Phyllis Chesler, která se tou dobou naivně vdala za vzdělaného Afghánce studujícího v Americe, a poté, co se s ním přestěhovala do Kábulu, strávila několik let zavřená v domě. Krátká citace z článku „Jak afghánské zajetí utvářelo můj feminismus“, který stojí za přečtení celý.

Afghánistán, který jsem znala, bylo vězení, feudální monarchie postižená strachem, paranoiou a otroctvím. Jednotliví Afghánci byli okouzlující, zábavní, něžní, zdvořilí a upřímní, až to vyráželo dech. Ale jejich země byla baštou negramotnosti, chudoby a chorob. Ženy žily v mizérii v podobě sjednaných manželství, polygamie, nucených těhotenství, čádorů, domácího zotročování a samozřejmě purdah(zákaz vycházet sama na veřejnost). Svoje životy žily výlučně v domě a stýkaly se jen s jinými ženami. K lékaři místo nich chodil jejich manžel, který mu popsal jejich příznaky.

Tak tedy vypadal Afghánistán v době před velkými invazemi a před vznikem Talibanu. Dnes je na tom z mnoha hledisek spíš hůře. Mimo jiné z hlediska přelidnění, protože chudá horská země si dlouho udržovala plodnost přes sedm dětí na ženu.

Takto vypadá křivka růstu afghánské populace. Není divu, že tolik Afghánců odchází hledat jiný domov – prostě je jich moc. Varovné je zejména to, že ta křivka zatím nejeví žádný sklon se mírnit. Dětí sice poslední dobou ubývá, ale setrvačnost již existující populační masy je obrovská. Je možné, že to během tohoto století Afghánistán dotáhne až někam na 70-80 milionů obyvatel. Kolik z nich bude chtít žít v Evropě? Chceme je k tomu jakýmkoliv způsobem povzbuzovat?

Afghánská populace

Chudoba a přelidnění není ale nejhorší problém, který ve věci imigrace z Afghánistánu vidím. Takovými problémy trpěl i Vietnam, s jehož vystěhovanými obyvateli máme dnes v Evropě docela dobré vztahy. Za hlavní problém považuji naprosto neslučitelné nábožensko-politické názory.

Agentura Pew Global Research zkoumala v roce 2013 názory muslimského světa na právo šaría. A takto dopadli Afghánci.

Jinými slovy: to, čemu my v Evropě říkáme náboženský extremismus, je v Afghánistánu naprostý mainstream, asi jako u nás „jezdit autobusem do práce“.

Pokud skutečně máme imigrační program pro obyvatele Afghánistánu, považuji to vzhledem k výše zmíněným číslům za vysoce riskantní podnik, a to navíc bez výhod, které by takto vysoká rizika měly vyvažovat.

Je dost nepravděpodobné, že bychom dokázali identifikovat právě těch několik málo afghánských liberálů, kteří by do české společnosti svými politickými názory zapadli. Sjednocování rodin je další problém. I afghánský liberál může mít za příbuzného fundamentalistu. Ve větších množinách lidí se v nějaké podobě uplatní zákon velkých čísel. Při masovější imigraci ze země, kde pět šestin obyvatel chce kamenovat k smrti za nevěru, si nutně dovezeme nějakou tu radikální „buněčku“. Jako třeba tu, která plánovala vyhodit do vzduchu Koloseum. Máme to zapotřebí?

Taliban, nejznámější z afghánských radikálních skupin.

O tom, že na Afghánce se hledí s velkou rezervou i u našich západních sousedů, svědčí dohoda o repatriaci, kterou EU uzavřela před pár týdny s Afghánistánem. Podle této dohody bude země brát zpátky svoje občany výměnou za finanční pomoc, která činí štědrých 14 miliard € do roku 2020.

Na těchto 14 miliardách eur se budeme nepochybně podílet. Proč bychom tedy zároveň měli provozovat „imigrační program“ pro lidi, kterých se EU jako celek chce spíše zbavit?

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Věčně rozválčená země mi připomněla klip ke slavné skladbě skupiny Metallica.

.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora