Jdu. Hodinu. Den. Dva. Tři. Šla bych pořád, ale každý víkend jednou skončí, i ten prodloužený. Když vystoupím z vlaku, mám před sebou hromadu času, který plyne někdy líně, někdy rychleji a přece vždycky dojde. Tentokrát se mi loučilo s Kokořínským krajem fakt těžce.

V pátek vystupujeme ve Mšeně z autobusu náhradní dopravy, takže máme ušetřenou cestu přes celé město a vyrážíme rovnou od cukrárny na náměstí, na kterou mám jen samé pozitivní vzpomínky (a mít možnost, určitě začnu výlet radši v cukrárně, než před ní). Nicméně i tak začátek není vůbec marný, kolem městských lázní z roku 1932, jejichž přírodní skalní pramen ochladí v jakémkoli počasí, přes přírodní park Debř až na hrad Housku z poloviny 13. století.

Mšeno

Počasí nám docela přeje, však dneska by snad mělo být polojasno a podle včerejší předpovědi nás čeká nejhezčí den z výletu. Jenže docela dost fučí a tak by to sice na tričko být bez toho větru mohlo, ale radši neriskuju nic. Cestou na Housku míjíme Vrátenskou rozhlednu, přes kterou jsem šla při svém posledním vandru tímto krajem, a rozhledna nás provází skoro celý den, protože je vidět prakticky odevšad.

Na Housce jen svačíme, dle internetu měla být v dubnu mimo víkendy zavřená a tak není čas na prohlídku – nestihli bychom Bezděz, na který se těšíme a který nás láká už z Housky, ze které je parádně vidět.

Každým krokem je Bezděz větší a větší, jak se vzdálenost k dnešnímu hlavnímu cíli zmenšuje. Sice musíme dost po asfaltu, ale protože je celkem příjemně a není provoz, cesta utíká podezřele rychle.

Na rozcestníku Ždárský les dáváme další svačinku s výhledem přímo na hrad, založený stejně jako Houska v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II. Cesta měkkým lesem s borůvčím utíká rychle, občerstvení U Vejra nám zpříjemnila banda s kytarou a rozhodně tuhle domáckou hospůdku doporučuju. Salátek, co ani nebyl v lístku, byl mňam.

Hrb na Bezděz vypadá děsně, být o něco tepleji, tak snad ani nemám chuť nahoru šplhat, ale nakonec je cesta rychlá, příjemná a hlavně fakt fotogenická, takže by byla chyba zaleknout se toho, jak vypadá. V reálu to je fakt pár kroků do kopce a jste tam. Prohlídka je možná bez průvodce nebo s, ale nám se nechce čekat a tak si hrad prolízáme sami.

Chvíli nám i vykoukne zpoza mraků slunce, takže v pravý čas na pravém místě krásně vidíme do dálky.
Vrátenskou rozhlednu, Ještěd a dokonce v oparu je vidět i zasněžený vrcholek Sněžky. Fujavec nás vyhání z vyhlídky ve věži pryč a schováváme se před ním do lesa, abychom se obloukem vyhli Doksům a došli zezadu ke skalnímu útvaru Králův stolec. Podle pověsti zde měl odpočívat (u svačiny) Karel IV. Nahoře na skále je vyhlídka na Máchovo jezero a nebýt zase zamračeno, dal by se krásně sledovat západ slunce. My nicméně nic nesledujeme, ale chápeme, proč se tu Karel IV. Zastavil, a volíme místo jako odpočinkovou zónu též. Však nemůžem špekáčky nosit v batohu věčně, že jo.

V sobotu při balení bivaku se citelně ochlazuje – začíná pršet. Jsme ale haluzáři a tak než vyrazíme, už nás směrem na Břehyni provází mrholení, ale jen několik minut, takže není ani nutné tahat pršipláště. Fouká studený vítr a je zataženo, ideální kombinace na mokřady kolem cesty k Břehyňskému rybníku, od nějž je jak jinak vidět krásně Bezděz. Ve skále je uměle vytesaná průrva, která odvádí vodu do Máchova jezera. Z původní obce tu mnoho nezbylo, mlýn a stavba hospody U leknínu, oblast je významnou přírodní rezervací.

Naši cestu s vůní borovic s očumováním Čihadla přerušuje zastávka u rašeliniště Swamp, obdivování velikosti Máchova jezera a pak už jen kolem hromad kempů kroužíme mimo dohled vodní plochy. Kempy jsou na pohled ideální na dovolenou, přesto by mi asi nevadilo, kdybychom mohli jít hned kolem vody. Absenci výhledu si kompenzujeme na vrcholu Šroubený, který se zdá nekonečně dlouhý, i když je to jen asi 80 výškových metrů. Odpočíváme na vrcholu kopce v 375 m n. m. a zklamaně obhlížíme stromy všude kolem nás.

Šroubený

Vyhlídka nikde. Hm… tak jo, vyhlídka není na vrcholu kopce, ale kousek dál a je z ní fakt parádní výhled! Sice ne na Mácháč, jak jsem mylně předpokládala, ale je to vyhlídka a kousek jezera je vidět nakonec taky.

Mamutí zkratkou (ideální na sjíždění po zadku) se dostáváme dolů na cestu do Starých splavů, kde se na nás hned od cesty směje příjemná hospůdka s luxusním vývarem. Bych řekla, že byl zatím nejlepší, co jsem kdy jedla. Nemůžu si dát ještě jeden? Fakt ne? No tak dem.

Po obchodě se nedíváme dlouho, zachránila nás vietnamská sámoška a tak s bágly obtěžkanými vodou
pokračujeme dál Dlouhým dolem, ze zelené na červenou až na zříceninu hradu Hebstein nebo také Jestřebí z konce 14. stol., ze které je parádní výhled do okolí. Výhled trochu kazí mračna a začínající déšť. Že by se mi chtělo do deště, to se mi fakt nechce, ale nedá se svítit. Stavíme se na jedno v restauraci u silnice a než se zmátoříme, je po dešti, i když zase dost fučí a vypadá to všelijak.

V údolí potkáváme hromadu občerstvovaček od probíhajícího orienťáku a kousek před Borkem dokonce drze postupujeme po značce dál a zvesela ignorujeme na papíru naškrábaný nápis „Zákaz vstupu, závody”. Stejně jsme nepotkali jedinýho závodníka, takže… Děláme si malou zacházku k původně renesančnímu, dnes baroknímu kostelu svaté Barbory, který je od r. 1958 chráněnou kulturní památkou.

Zvonice u kostela sv. Barbory

Prolezla bych si to tam víc, ale místní věřící na hřbitově mě znervózňují, takže jindy. Neomezené očumování mě ale čeká u Barbořina kamenného mostu z r. 1836 přes Bobří potok. Lipovou alejí, vysázenou za Albrechta z Valdštejna, bohužel dál nepokračujeme, ale cesta kolem mokřadů a bažin je taky krásná.

Přes zbytky tvrze Jiljov pokračujeme dál kolem Holanských rybníků, které vznikly již ve středověku, ke kamennému mostu u Hrázského rybníka.

Kamenný most, Hrázský rybník

Fotím o 106 a přemýšlím, co znamená ten vykřičník na mojí orientační mapě 1 ku milionu, kde su ráda, že rozeznám modré fleky místních rybníků od sebe. Doma rekonstrukcí trasy zjišťuju, že jsem propásla sochy u ústí Bobřího potoka do Dolanského rybníka. Skleróza je prostě hrozná a příště musím vše líp vyznačit. Jako bonus ale zas mám třímetrový vodopád.

Hned u něj je prostorná jeskyně, ale jako bivak doporučuji jen nedoslýchavým lidem. My jdeme dál, až k pískovcovému skalisku Smrtka, které se tyčí nad Koňským rybníkem z jedné strany a ze strany druhé nad silnicí první třídy.

Můj velikonoční parťák staví celtu a během pár minut už pod ní odoláváme náloži deště, který přišel sice očekáván, ale… Tak nic, čaj asi nebude. Tak jo, bude. Michal gentlemansky mokne, abychom se zahřáli teplým heřmánkovým mokem, a krásně v suchu přečkáme až do rána. Spím jako mrtvola, taky po dlouhé době konečně mám dost prostoru se vyspat.

Nedělní ráno nás láká do posledního dne, dokud nesbalíme bivak a nedáme si ranní dávku teplé snídaně. Pak začne trochu mrholit, ale stejně jako v předchozích dnech, sotva nasadím kšilt proti kapkám na brejlích, už bych ho mohla zase sundávat. Do obce Kozly nejsou žádné navigační potíže, dokud u zastávky busu nezjišťuju, že nejenže jsem přešla odbočku, ale já ji dokonce přehlídla a vůbec si ji nevybavovala.

Tak jsme rychle zhodnotili situaci a vyrazili směr modrá po náhradní cestě na první pohled opuštěnými lesy, jejichž cesty vypadaly, že po nich fakt dlouho nikdo nešel. Felda, řvoucí do kopce uprostřed ničeho, byla dobrým překvapením a důkazem, že les není tak liduprázdný, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Nepoučená kufrem číslo jedna scházíme skoro až k obci Oslovice, takže zase stříháme cestu krajem pole a jestli jsem doteď měla zázrakem suché tenisky, tak teď už bylo po zázraku. Nevím sice, zda jsem koza nebo oslice, v každým případě jsme díky zacházce viděli petrklíčová pole a na tu modrou jsme nakonec taky trefili. Pavlíniným údolím, pojmenovaným po hraběnce z Kounic, která nechala divoké údolí upravit pro potěchu lidu, jsme úspěšně dorazili až do Zahrádek.

Déšť naprosto nepřekvapivě udeřil během hodování na kančím steaku U Svatého Huberta, takže nedělní porci slunce jsme si zasloužili cestou do Pekla, abychom se pěkně ogrilovali. Pod železničním viaduktem z roku 1898, který vede ve výšce 24 metrů kvůli ochraně přírodního parku, to ještě moc nadějně nevypadalo, ale čím víc nás Peklo pohlcovalo, tím větší teplo bylo.

Na bledule se sem – do údolí Robečského potoka – prý sjíždějí davy, ale dneska tu byl celkem klid, pokud vezmu v potaz množství turistů.
Ohledně okolních zvuků to byla kokofonice ptačího zpěvu, kroků v bahně, větru v korunách. Naprosto parádní tečka před realitou České Lípy. A protože jsme haluzáři, sotva jsme se nacpali do autobusu náhradní dopravy, zvedl se vítr, rozpršelo se a za chvíli už mi bylo divné, že ty kroupy se vznášejí tak lehce…

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz