Jen sedm měsíců mne dělí od chvíle, kdy jsem se koncem května ujala Šišky/Rozárky a kdy jsem psala pro Zvířetník článek o peripetiích, které provázely její „vysvobození“ z bytu zemřelé bývalé kolegyně; pro Ty, kteří nečetli, je článek zde.

S Likou jsem se dohodla, že napíši ještě jeden článeček, jako vzpomínku na tuto kočičku.

Bohužel, v sobotu, 16. prosince 2017, krátce před půlnocí, odešla Šiška/Rozárka za Duhu.

Šiška/Rozárka v srpnu 2017, u mě doma

Znala jsem ji jen o pár chvil déle než je zmíněných sedm měsíců, a to z několika návštěv u mé přítelkyně. I ona si ji donesla zhruba před dalšími sedmi měsíci domů, z Měcholupského útulku. Kočička se k nim dostala s obojkem na krčku, kde měla napsáno jméno Rozárka. Ale přítelkyně všem svým kočičkám nechávala vždy jméno Šiška. Šiši byla nejprve v karanténě, a to o pár dní déle, než bývá běžně zvykem, zaléčovali u ní „nachlazení“. Její věk odhadli zhruba na sedm let.

Šiška si pomalu zvykala na nový domov a novou paničku, zpočátku byla hodně plachá, takže se stávalo, že jsem ji za celou návštěvu třeba vůbec nezahlédla; později se přišla podívat, nebo otřít o nohy.

Už první dny, kdy měla přítelkyně Šišku doma, si všimla takového podivného, jakoby „dávení“, či „vykašlávání“ čehosi, ovšem bez zjevného efektu vydáveného. Vzala tedy kočičku na veterinu a vylíčila problém. Možná bylo podání problému zkreslené, nicméně ať už tak, či onak – byla jí doporučena pasta na trávení bezoárů (smotků chlupů usazujících se v zažívacím traktu). Příznaky se opakovaly po celou dobu pobytu Šišky u přítelkyně, i s opětovnou návštěvou veteriny.

Celé to tu a tam, několikrát v týdnu, někdy i několikrát během dne, pokračovalo i u mne doma, když jsem si Šišku dovezla. Rozhodla jsem se proto zajít s ní na mou osvědčenou veterinu v Praze na Kamýku. Celé to bylo komplikované velkým stresem, který jakákoli změna u Šišky vyvolávala. Takže, když jsme dorazily, měla jsem oblečení plné chlupů, které cestou „pustila“. Ona sama se na vyšetřovacím stole přímo vpíjela do podložky a dásničky měla bílé, až šedé.

Šiška/Rozárka se mnou v práci, po návštěvě u doktora

A tak ji hospitalizovali. A při zásadnějším vyšetření zjistili skutečnou diagnózu – nemocné srdíčko a zavodněné plíce. Vlastně až nyní, když jsem si celý ten čas v duchu procházela, uvědomila jsem si, že už tehdy se mne pan doktor optal, co dál? Diagnóza byla vážná, ale nechtěla jsem ji rovnou nechat uspat, pokud byla nějaká možnost, aby dál žila bez bolestí a relativně dobře. Dostala tedy na srdíčko Vetmedin a na zavodněné plíce Furon. Asi největší obavy jsem měla, jak se podaří jí léky podávat.

Doslova mi vyrazila dech. Léky, rozmačkané mezi dvěma lžičkami na jemný prášek, zalité kapkou vody a natažené do injekční stříkačky, si nechala bez protestů vstříknout do tlamičky. Při podání léků mi nikdo nemusel pomáhat, nebylo potřeba Šišku znehybnit zabalením do osušky, nic podobného. Prostě jen seděla a já jí do pootevřené tlamičky vstřikovala zkapalněné léky.

Šiška/Rozárka mi pomáhá s vařením

I tak, s léky, tu a tam „zakašlala“, někdy častěji, jindy jen třeba jednou, dvakrát v týdnu. Ale jinak se nezdálo, že by jí něco scházelo. Zvykla si u mne doma celkem rychle. Občas mi asistovala i na kuchyňské lince u mytí nádobí. Naučila se škrabat si drápky na kočičím stromě. S krmením nebyl problém, baštila vše, jako všichni ostatní. Nevím, zda byla povahově sama dominantnější, nebo si jen udržovala odstup od ostatního zvěřince, s vědomím, že je nemocná. Prostě trochu prudila, prskala, syčela a ostatní držela na dyštanc. Takže sžívání nebylo nijak rychlé, vlastně se sžívali až dosud.

Šiška/Rozárka s Ozzym, říjen 2017

Neměla problém s kocourem Ozzym, kanadským Sphynxem, ani s westíkem Quicksem. Možná šlo o pozice ve smečce mezi kočičími holkami, to opravdu neumím rozpoznat. Nejstarší Terka po nějaké době vyklidila pozici – odstěhovala se výhradně do koupelny, čas trávívala na pračce. Maggie – zřejmě z nedostatku klidu na vykonání potřeby na wc, umístěných na zemi – začala svou potřebu vykonávat na méně dostupných místech… A Čin-Čin? Ta se jen držela z dosahu – i když na druhou stranu právě ona jediná z holek klidně s Šiškou spala u mne v posteli, metr od sebe.

Šiška/Rozárka u oblíbeného škrabadla

I ve zmíněnou sobotu, několikrát za den Šiši „zakašlala“, ale nijak víc, než i jindy. Večer jsem jí dala léky a šla jsem si lehnout. Před půlnocí dorazil domů syn a vzbudil mne. Ať prý se nelekám, ale jdu se podívat na Šišku, nějak divně leží a dýchá. Ležela v kuchyni na podlaze, pod tlamičkou mokro od slin, dásně šedobílé, jen lehce mňoukla. Když jsem ji balila do ručníku a měla ji položenou na mých prsou v zapnuté bundě, cítila jsem už víceméně bezvládné tělíčko. I tak jsem ale vyrazila zkratkou pěšky přes Přírodní památku V Hrobech (v noci autobus jezdí 2x do hodiny; jiná veterina je vzdálená 4 zastávky tramvají, volat taxi mi přišlo časově na stejno). Paní doktorka mi bohužel mohla jen potvrdit, že Šiška/Rozárka už je mrtvá.

A tak mi nezbývá než doufat, že i ten krátký čas byl pro ni strávený v klidu domova, s kamarády a že jí bylo dobře, jak nejvíc to šlo…

Foto: Jitur. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie.