Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Město Lvov v roce 1613…

Někdy počátkem 16. století koupil obec Střemy Jan Štampach ze Štampachu a provozoval zde mimo jiné i barokní mlýn, který se dodnes nazývá „Mlýn Štampach“. Je nádherně zasazený do skalnatého údolí, má velice dlouhou historii plnou neuvěřitelných příhod. V polovině 19. století koupil mlýn od majitele Josefa Blechy mlynář Josef Kučera (1832-1888). Kučerovi byli selskou evangelickou rodinou, otec Josef Kučera byl místní písmák. Ten měl s manželkou Annou, rozenou Salačovou (1849-1939) tři syny. Nejmladší František (1876-1921) po smrti otcově vedl rodinný mlýn a zároveň byl velkým příznivcem samosprávy (na níž se aktivně podílel). O dva roky mladší bratr jejich Karel Kučera (1874-1956) byl ředitelem prvorepublikové Národní banky. A prvorozený syn Ludvík Pavel (1872-1928) proslul jako vynikající lékař. Mlynář František Kučera a profesor MUDr. Ludvík Pavel Kučera mají od roku 1929 v průčelí mlýna pamětní desky.

Pavel Kučera maturoval v roce 1891 na gymnáziu v Českých Budějovicích, šest let poté získal na pražské lékařské fakultě diplom všeobecného lékařství. V roce 1902 se habilitoval jako patologický anatom a bakteriolog; v témže roce se 13. prosince oženil s Annou rozenou Krenékovou (1878-1963). V roce 1911 byl jmenován profesorem hygieny a v roce 1919 řádným profesorem patologické anatomie a bakteriologie na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na jejímž založení se podílel se svým vrstevníkem a významným fyziologem a biologem profesorem MUDr. Edwardem Babákem (1873-1926). Byl také jejím prvním děkanem a v letech 1920-1921 byl rektorem této univerzity. Profesor Babák byl mimo jiné rektorem brněnské univerzity v letech 1924-1925 a zasloužil se také o to, že byla na lékařských fakultách přednášena biologie jako samostatný obor.

Jeho lékařské začátky jsou spojeny s Haličí, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska. Ve Lvově začínal jako patolog, posléze vedl stolici hygieny a zastával i funkci děkana lékařské fakulty. Zabránil zde mimo jiné i zničení vodovodu a zachránil tak město před hrozící epidemií cholery. I proto byl jmenován čestným občanem Lvova. Posléze vedl patologicko-anatomický ústav v Haliči a v roce 1913 byl jmenován státním zdravotním radou ve Vídni. V době první světové války pracoval v Haliči jako vrchní štábní lékař. V roce 1918 mu byl udělen Řád Františka Josefa I. třídy. Jeho spolužáky a přáteli byli slavní profesoři, internisté Syllaba a Pelnář, s nimiž absolvoval řadu pěších studentských výletů na Kokořínsko.

Profesor Kučera měl jako lékař širokou paletu zájmů. Z Haliče si přivezl řadu studijních materiálů, díky jimž se mohl zabývat průběhem tehdejší místní epidemie meningitidy. V popředí jeho vědeckých prací byly mimo jiné nádory nadledvin, patologie břišního tyfu a etiologie karcinomů.

Proslul také jako vynikající organizátor. Proto byl 25. listopadu 1921 povolán na tehdejší Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Zde mu byla svěřena velice odpovědná funkce přednosty Výkonné kanceláře pro vybudování Státního zdravotnického ústavu.

Tady se musíme zastavit u dalších dvou významných osobností. Nově vzniklý československý stát potřeboval řešit špatný zdravotní stav obyvatelstva, důsledek to otřesných čtyř let první světové války. Čemuž by mohla napomoci ekonomicky silná státní zdravotní instituce. Jenže kde vzít prostředky. Zde jako první sehrává úžasnou úlohu dcera prezidenta Masaryka Alice Masaryková (1879-1966). Ta odjíždí v dubnu 1919 do sídla Mezinárodního zdravotního úřadu Rockefellerovy nadace v Paříži a získává příslib finanční dotace. J. D. Rockefeller (1839–1937) byl prvním miliardářem na světě. Byl velkým mecenášem, financoval vznik chicagské univerzity a se synem vybudovali Rockefellerův lékařský institut a školy veřejného zdravotnictví (School of Public Health) v Baltimore při John Hopkins University a v Bostonu. Na škole veřejného zdravotnictví při univerzitě J. Hopkinse a na harvardské univerzitě vznikl model obsahu veřejného zdravotnictví, který převzali odborníci v evropských a dalších ústavech budovaných s podporou Rockefellerovy nadace. Nadace měla svou úřadovnu také v Paříži. Jako ředitel zde působil profesor S. M. Gunn.

Kučerova bronzová busta z roku 1993 v areálu Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. (Autory jsou K. Volavý a J. Keith)

Praha se tak stala první evropskou zemí, v níž začala tato americká nadace uplatňovat svůj charitativní zdravotní program. A v červnu 1919 přijíždí do Prahy známý americký odborník na veřejné zdravotnictví zmíněný již profesor Selskar Michael Gunn (1883-1944), rodák z Londýna, který se velice zasloužil o vznik Státního zdravotnického ústavu v Československu jako oficiální poradce ministerstva. Peripetie této události by stály za knihu, nikoli za zmínku v nějakém článku. Američany jsme bohužel ani později nepochopili a nepožádali.

Celý projekt Státního zdravotnického ústavu Republiky československé zpracoval profesor MUDr. Ludvík Pavel Kučera tak, že nebylo žádných námitek. Naopak. A tak se stalo, že 5. listopadu 1925 byl ústav slavnostně otevřen. Druhý den přijal prezident Masaryk v Lánech profesora Kučeru a zástupce Rockefellerovy nadace. Poděkoval a pogratuloval, avšak to obtížné ještě doktora Kučeru čekalo. Přesvědčit státní úředníky, že ústav by měl být nejen praktickým, ale i vědeckým pracovištěm, jehož zaměstnanci by měli být více než slušně honorováni. A to se mu podařilo, jakkoli je to v našich zeměpisných šířkách velice neobvyklé.

O otevření Státního zdravotního ústavu přinesl obsáhlý článek Pražský Večerník pod titulkem Státní zdravotní ústav republiky Československé.

„Dne 5. listopadu 1925 byl slavnostně otevřen ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Msgrem Dr. Janem Šrámkem státní zdravotní ústav republiky Československé. Veliký čin, největší, který mohou zaznamenati dějiny v péči o zdraví národa…“

Jen tak mimochodem. Humornou okolností otevření ústavu se stalo to, co komentovaly Lidové noviny osm dní poté v článku nazvaném „Ministr Šrámek a umění“. V něm bylo uvedeno, že ministr, který před několika dny slavnostně otevíral Státní zdravotní ústav, projevil vzácné porozumění pro umění. Na zdravotním ústavě byly u portálu umístěny dvě sochy Paukertovy, symbolizující zdraví a sílu. Sochař je však dostatečně neoděl a tím se nemile dotkl panického studu páně ministrova. Rozhorlen nad necudností obou soch ministr Šrámek nařídil, aby hned byly sňaty s podstavců a dány do sklepa, což se včera stalo. Nevíme dosud, jaký symbol pan ministr postaví na jejich místo, ale snad to bude svíčková bába a kostelník. Nepochybujeme také, že o této změně bude vyrozuměn zástupce Rockefellerovy nadace, který již dnes nedlí v Praze“.

Dnešní pohled na ústav…

Jen pro informaci. Ministr Jan Šrámek (1870-1956) byl kněz a politik, zakladatel Československé strany lidové. Jinak byl nesporně vlivným politikem, za války předsedou londýnské vlády a varoval například před demisí ministrů v roce 1948. Do konce života byl posléze komunisty internován. Avšak výše uváděná epizoda, svědčí o pokrytectví, které z této země nikdy nevymizelo a nemusí se týkat pouze tohoto politika.

Ony sochy, které byly dílem Josefa Augustina Paukerta zvaného Stino (1879-1960) byly skutečně nahé, neboť jak jinak demonstrovat zdraví a sílu. Sochař Paukert studoval deset let (1904-1914) v Římě, takže sochy v tomto pojetí nepovažoval za nic mimořádného. Navíc, což asi pan ministr nevěděl, byl Paukert v roce 1907 jmenován členem Papežské akademie věd a umění (Arkadia). Inu, na nepochopení jsou někdy závislé celé dějiny.

Státní zdravotní ústav existuje dodnes, jakkoli si prošel mnoha organizačními peripetiemi. Muž, který se jeho vybudováním výrazně zasloužil o naše veřejné zdraví, zemřel bohužel mlád, dne 17. dubna 1928. Někdy dávno se asi jako medik v pitevně nakazil bacilem tuberkolózy. O své nemoci věděl, avšak tehdy šlo ještě o nemoc příliš komplikovanou.

Profesor Syllaba napsal krátce po jeho úmrtí do Časopisu lékařů českých tato slova:

„Ať působil kdekoli, žil Pavel Kučera cele svým úkolům, jejich základní myšlence, kterou vždy chápal ve veškeré její velikosti, prost ctižádosti, žárlivosti a závisti, dalek osobní malichernosti. Šlo mu především o věc, vždy o dobrou věc, pro ni hleděl získat pochopení, zájem a součinnost. Pro sebe nikoli!“

Co byste také chtěli od mlynářského synka.

Příště: MUDr. Anna Honzáková