O čem je Trpaslicon, poněkud vzletněji též nazývaný festival britského humoru, je samozřejmě zcela jasné každému zasloužilému conovému harcovníkovi (jako jsem já), protože se minimálně jednoho ročníku zúčastnil. A o čem má být a v jakém duchu má probíhat ten letošní jsem taky věděla dlouho dopředu, protože s Rimsákem (jednou z hlavních opor organizátorského týmu) vcelku pravidelně vysedávám U Kruhu (jo, kdo je z Prahy a nechodí do hospody U Kruhu, ten jako by téměř nebyl – nebo přinejmenším nemá všechny informace z první ruky). Navíc jsem jí přislíbila přednášku a dokonce svého času do tohoto podniku pochybné pověsti i zatáhla jednoho ze svých kolegů, který netuše, co ho v takovémto doupěti čeká, než se vzpamatoval, už přislíbil přednášení na Trpasliconu 2007.

Nemohla jsem si vzít dovolenou, takže jsem musela vyrazit přímo z práce. Naštěstí Darth Richie dovolenou v pátek měl (takže mohl zabalit) a kromě toho – a především – organizátoři Trpasliconu mají (na rozdíl od jiných) rozum, takže nezahajují v pátek con v době, kdy i středoškoláci ještě musejí sedět v lavicích. Oficiální zahájení v 19.00 (s tím, že před 18. hodinou nemá v místě conání kromě organizátorů nikdo co pohledávat) je vcelku rozumný přístup.

Dorazili jsme kolem půl sedmé, což byl tak akorát čas na to, abychom se zaregistrovali, ubytovali a šli si vyslechnout uvítací řeč k vězňům. Darth Richie obdržel číslo ihned, já jsem coby přednášející měla vstup zdarma a tudíž jsem se neregistrovala. Leč po čísle jsem zatoužila. Když už nemám žádný trpasličí kostým (jo, na lodi Red Dwarf se tak nějak ani upíři ani Sithové nevyskytovali), snažila jsem se být aspoň trošku stylová pruhovaným oděvem, který by vězeňské číslo velmi vkusně doplnilo.

Na Palubě pro milostné hrátky bylo v okamžiku našeho příchodu poměrně dost volného místa, takže jsme si tam mohli (za pomoci Rimsáka) dotáhnout ještě jednu žíněnku, abychom se nemuseli mačkat spolu na jedné, která až tak široká není. Navíc jsem zjistili, že tato paluba je strategicky umístěna hned vedle Místnosti pro recyklaci moči, což se v noci po několika vypitých pivech či větším množství jiné tekutiny s obsahem ethanolu může celkem hodit. Pochopitelně jsme zaregistrovali i dopravní kužel pro dobré spaní („Jsme tři miliony let od Země, může mi někdo vysvětlit, jak se tady vzalo tohle?“ „Co by to bylo za flám, kdybychom na něm ani neotočili dopravní kužel.“) Pak už byl nejvyšší čas jít si vyposlechnout pár vřelých slov na téma, že se máme chovat slušně a pobyt ve vězení nám uběhne daleko rychleji. Jeden drzý jedinec (Silver) těmto přátelským slovům nechtěl rozumět, takže mu to bylo dozorci vysvětleno stručně ručně (přesněji obušky).

Sotva jsme se stihli trochu občerstvit ve Výdeji menáže, byl nejvyšší čas připomenout si minulost (z níž podstatnou část jsme zažili na vlastní kůži). Na předešlých Trpasliconech se toto občerstvovací zařízení nazývalo Bar u piráta Luigiho, ovšem ve věznicích bary samozřejmě nejsou a ze stejného důvodu nejspíš chyběla v nabídce slavná polévka Gaspacho. Hadati svou přednášku o historii Trpasliconů a vůbec fenoménu Red Dwarf v našich krajích vzal opravdu velmi podrobně, takže i my jsme se dozvěděli věci, o nichž jsme občas neměli tušení. Mně osobně přišlo trochu divné, když publiku podrobně vysvětloval, kdo je Františka Vrbenská, Franta Fuka, Vašek Pravda a další profláknuté VIP fandomu, a zdálo se mi to být poněkud zbytečné. Druhý den, vlastně ještě páteční noci, jsem ovšem pochopila…

Z přednášky jsme prchali na soutěž v pojídání pálivých toastů. Přihlášených zájemců bylo tolik, že to nejdřív vypadalo, že se ani k soutěžení nedostanu, ovšem Shogun mi gentlemansky přenechal své pořadí (za což mu srdečně děkuji – a má-li zájem, může si u mě stále vyzvednout i své vězeňské číslo, nikam jsem ho nezašantročila). Za dvě minuty se mi podařilo naládovat do sebe 3 a tři čtvrtě toastu, což bylo v porovnání s vítězným Mrakoplašem, který jich zvládl 7 a půl (pozor, zvládl si do pusy umístit sedm, ale polknout už ne, pozn. redakce), trošku slabý. Na straně druhé jsem byla lepší než druhá soutěžící zástupkyně něžného pohlaví a navíc jsem jich nakonec stejně snědla celých 9, další tři hned po skončení soutěže a dva ještě ráno k snídani. Moc mi chutnaly – a podle mého ani nebyly příliš pálivé, to kuře Windaloo v pákistánské restauraci je jiný plamenomet!

Soutěžení v šipkách na kozatou rosničku jsme vypustili kvůli přednášce o sexu, drogách a rock’n’rollu v Červeném trpaslíkovi. Pokud šlo o sex, trošku mě mrzelo, že přednášející slečny nejen opominuly některé sexuální aféry Arnolda Jidáše Rimmera, ale vůbec se nevěnovaly sexuálním dobrodružstvím jeho alter ega Esa Rimmera z paralelní dimenze.

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít ani druhou Hadatiho přednášku o tom, v čem všem hráli představitelé Listera, Rimmera, Kocoura, Krytona a Holyho. Pak jsme ještě chvíli klábosili s kamarády a posléze se vypravili spát. Tedy abych pravdu řekla, měli jsme v úmyslu spát, leč nebylo to tak jednoduché. Hned vedle nás se nastěhovala partička bytostí, které nelze nazvat jinak než stupidními pubertálními slípkami (ano, takové samozřejmě nemohou tušit ani náhodou, kdo je Františka Vrbenská, takže se jim to musí vysvětlit úplně pro blbý), a svým kvokáním nás až do časných ranních hodin ze spaní vyrušovaly. Mě až tolik ne, dokážu usnout i při dělostřeleckých manévrech, ale jiní (že, Ellie) nejspíš velmi trpěli. Ovšem být probuzena „intelygetňý“ diskusí o pražských Macdonaldech taky není nic moc…

Takto nepříliš dobře naladěna jsem se vypravila na kvalifikaci pro soutěž Beat the Geek. Měla jsem smůlu, otázky, které jsem vyfasovala, byly asi z poloviny na epizody, které jsem viděla méně než 3x (a dvě z nich dokonce na tu jednu jedinou epizodu ze všech 52, kterou jsem zatím neviděla ani jednou), zatímco na epizody, které bych dokázala recitovat zpaměti, jsem neměla otázku ni jedinou, takže výsledných 11 správných odpovědí z 19 bylo na večerní finále trochu málo. Náladu mi mohlo spravit jednak to, že jsem aspoň vyhrála jojo s logem Red Dwarf v minikvízu na přednášce o sexu, drogách a rock’n’rollu, a taky zjištění, že při ostrém interaktivním testu jsem znala správných odpovědí daleko více než někteří z finalistů.

Trošku mě mrzelo, že pan Lišák, který byl původně napsaný v programu, v sobotu přijít nemohl a dostavil se až v neděli (navíc v nesithskou hodinu, ve kterou zpravidla pouze zjišťuji, že už je nějaký zatracený mizerný nový den, protože ptáci řvou a kytky smrděj), takže jsem nestíhala jeho přednášku o DNA, na které jeho vzhled seriózního vědce v sněhově bílém plášti podivně kontrastoval s tím, co povídal. Snad někdy příště.

Po obědě jsme se přesunuli do tělocvičny shlédnout divadlo na náměty skečů Monty Pythonů. Jako zaryté odpůrce církve (jo, pochopitelně jsme na conu nezapomněli oslavit rozsudek Nejvyššího soudu ve věci svatovítské katedrály) nás asi nejvíc zaujala scénka hádky Michelangela s papežem, který poněkud zkostnatěle trval na tom, že na obrazu Poslední večeře rozhodně nesmějí být tři spasitelé, 28 apoštolů, hroši, klokani, mexičtí hudebníci a čínské divadlo, ba dokonce i odmítal, aby byl tento obraz přejmenován na předposlední večeři, o které se v Bibli nepraví nic a tudíž by na ní teoreticky mohl být kdokoli a cokoli.

Po krátké občerstvovací pauze jsme se nechali poučit od Fuxota o filmech, které míří do kin či DVD půjčoven. Některé vypadají celkem zajímavě, ale představa znovuzažehování jaderné reakce v našem Slunci nás poněkud vyděsila. Nejspíš měl režisér této rádobysci-fi k ruce podobné „poradce přes fyziku“ jako režisér nechvalně proslulého Jádra (které si údajně studenti přírodovědecké fakulty a fakulty jaderné fyziky pouštějí jako komedii). Z přehledu filmových novinek jsem musela předčasně zdrhnout, protože mě vcelku zajímalo, co kolega Aleš bude povídat o filmech v Červeném trpaslíkovi – mj. proto, abych se potom druhý den neopakovala, ale soustředila se jen na to, o čem ještě nemluvil ani on ani den před ním Hadati.

Chodbami už notnou chvíli voněl guláš, na který jsme se v každé pauze chodili ptát, kdy že už bude hotový. Po sedmé večer jsme se dočkali, vyfasovali jsme vrchovaté plastové misky s touto dobrotou a Aleš se projevil jako úplně geniální, neb měl s sebou prozřetelně i pivo.

Nelze snad vůbec uvažovat o tom, že bychom si mohli nechat ujít besedu s dabéry – dostavil se Jiří Prager alias Černá zmije a Kamil Halbich, který propůjčil svůj hlas Rimmerovi. Ačkoli zpravidla dávám přednost originálu před dabingem (zejména v Hvězdných válkách), z tohoto pravidla existuje pár výjimek. Kromě komedií s Funésem a obou Shreků mezi ně patří právě seriály Haló haló a Červený trpaslík. Osobně se domnívám, že Rimmer změněný v intelektuálského pacifistu, který nese transparent a prozpěvuje si u toho sametově revoluční hitovku Jednou budem dál, nemá chybu a v originále by to určitě tak nevyznělo. Kamil Halbich na naléhání publika ten večer svůj pozoruhodný pěvecký výkon zopakoval. Oba pánové pak předvedli dabing části dosud u nás nevysílané epizody Černé zmije on-line a přísahali nám, že text vážně viděli poprvé v životě.

Kamil Halbich musel odejít poměrně brzo, takže jsem jen tak tak stihla nechat si od něj podepsat své vězeňské číslo, zato Jiří Prager se zdržel podstatně déle a rád přijal porotcování soutěže masek. Všichni zúčastnění byli opravdu skvělí, výroba některých masek musela být vážně náročná (což bylo také organizátory oceněno tak, že každý soutěžící obdržel nějakou tu věcnou cenu za pouhou účast), ovšem absolutním favoritem Jiřího Pragera se stal démonický Rimmer s černými podvazky. Mezi námi, Jiří Prager se nesmírně zajímal, jestli nejsou nepohodlné a neškrtí. Že bychom se příští rok mohli těšit na masku, jakou jsme ještě zaručeně nikdo nikdy a nikde neviděli?

Po rozloučení se i s druhým čestným hostem conu (který nejspíš podobně jako Kamil Halbich a dabér Davea Listera Martin Sobotka začne na tyto akce jezdit pravidelně – a možná dokonce o něco dřív navštíví ty podezřelé knajpy, kde se scházejí scifistů)) přišla řada na jednou již zmiňovanou soutěž Beat the Geek. Vydrželi jsme až do jejího úplného konce, který nastal někdy kolem druhé hodiny ráno. Opět trochu pokecu s přáteli a po něm už šipka do spacáku a snaha usnout, protože zaspat vlastní přednášku by bylo trošku blbý. Ovšem moc dobře to nešlo uprostřed kdákajícího kurníku, „zpestřeného“ ještě cvoky, co si své spacáky nastěhovali rovnou za dveře (ačkoli pod oknem byla hromada místa), takže přes ně každý příchozí musel nutně zakopnout, a vyděšeným černým kokršpanělem, kterého jeho bláznivá pubertální panička strčila kamsi pod lavici pět metrů od sebe a ten chudák se tam nejspíš sám bál a tak celou noc kňučel a vyl. A když si k tomu připočteme, že se ta pochybná banda půl noci bavila napodobováním prdění, tak vlastně my všichni, co jsme s nimi sdíleli stejnou místnost, máme štěstí, že jsem ještě vůbec na živu. Pro příští rok je plán jasný, bereme si bazuku a vyrážíme na con.

V neděli jsem stíhala pouze kousek promítání Monty Pythonů, kousek Haló haló a mezi tím samozřejmě svoji přednášku. Jelikož po oba dva dny před tím promítalo byl notebook v trpasličí místnosti ustavičně okupovaný, dokonce i přes noc se promítalo, neměla jsem ani čas vyzkoušet, zda bude komunikovat s mým cédéčkem. Naštěstí komunikoval, jen já jsem měla trochu problémy s dotykovým ovládáním myši (dotykové ovládání a nehty, na které bych měla mít zbrojní pas, moc dobře dohromady nejdou), takže mi pořadatelé nakonec donesli myš normální. Po skončení přednášky (kterou jsem jak je mým zvykem o něco přetáhla) jsme se šli ještě na chvíli podívat na volejbal s nafouknutými kondomy přes jégrovky a pak pokecali s Rimsákem a dalšími organizátory.

Zjistili jsme, že o 150 více návštěvníků než loni je poněkud zaskočilo (některé až vyděsilo), takže jsem jim coby dobrá duše (jo, úplná Darth matka Tereza) s chutí barvitě políčila, že jestli to půjde s Pragáčem tak z kopce jako dosud, mohou se příští rok těšit na ještě větší nával. Vsadím se, že měli velkou radost.

A co vy ostatní? Nechcete je taky oblažit svou návštěvou? Věřte mi, když vás bude hodně, budou přímo nadšení. Ostatně vy taky.