Jany Rečkové jsem si nejdříve všiml na conech. Kamarádsky jsme se spolu bavili, někdy jsme při předávání cen seděli vedle sebe na pódiu. A když člověk potřeboval prášek na bolest hlavy, vždy se objevila s lékárničkou a útěšným slovem. Ji samou začali léčit/mučit až začátkem roku 2013.

V následujícím hnusném listopadu pak zemřeli v jednom týdnu má milá žena Ivana a Janin skvělý muž Jarek. Tito naši andělé nás pak přistrčili k sobě. Jak o mně Janinka napsala ve svém ultimativním díle Kvalita života: Byl jsem její „opravdový živý přítel“. Nakonec jsme spolu uzavřeli „neregistrované partnerství“. A tak začal náš společný šťastný „život po životě“.
Jezdili jsme spolu do přírody, navštěvovali hrady, galerie, brouzdali se potoky a vlnami na břehu moře. Poznávali jsme Janinu Vysočinu, mé Jizerky, Gaudího Barcelonu a neznámou Prahu. A já měl možnost obdivovat její obrovité dílo a mohl jsem jí číst ze svých povídek.
V lednu roku 2017 vyplula z obláčků zázračná studie, která nám dala další rok. Ještě jednou jsme zvládli Izrael a Jizerky. I Vídeň a Brdy. Jana se vykoupala v teplém moři na Korfu a vyšplhala se na Milešovku.

Jana se svou nemocí (mnohočetný myelom, svinsky variabilní) „nebojovala“. Vzdorovala jí se samozřejmou, nenápadnou, tichou a důslednou statečností, houževnatostí a vytrvalostí, se kterými ale dělala všechno! Nedala se, a já to beru jako její vítězství. Svědectvím o tom jsou i její povídky (16 vydaných kusů, z toho jeden se stal nejlepší krátkou povídkou v Ceně Karla Čapka 2017 a jeden vyhlásila Akademie science-fiction, fantasy a hororu nejlepší povídkou za rok 2018), romány (4 vydané, jeden připravovaný a nejméně dva ještě v šuplíku) a překlady (10 románů o ráži 500 stran a nějaké povídky), které napsala během posledních pěti let svého života.

Když jsem četl její (před)poslední rukopis, jímž byla právě ona Kvalita života – hlavně její básně, uložené v tomto mnohorozměrném díle –, teprve pak jsem si uvědomil, jak moc a jak hluboce milovala svého báječného muže Jarka. A jak moc a hluboko ji ranila jeho smrt. Mluvili jsme pak spolu o Jarkovi často, ale tuto svou bolest nedávala najevo. Stejně jako nedávala najevo své fyzické bolesti. Žila v přesvědčení o své nedokonalosti, jak si její čtenáři asi všimli. (To ji však hnalo v touze neustále se zlepšovat.) Pořád jsme jí to rozmlouvali, já i naši přátelé. Ale jak silně těmito svými domnělými „hříchy“ trpí, to jsem taky zjistil až nad tím jejím podivuhodným transžánrovým textem.

Napsala v něm taky: „Může člověk milovat někoho, koho vlastně nezná? Nejspíš ano.“ Miloval jsem ji. Miluju ji.

Ale! Ve svou poslední sobotu upekla poprvé v životě králíka (podle babiččina receptu). Ve svou poslední neděli ještě Jirkovi (svému synovi – mimochodem, Jarek si do manželství s Janou přivedl i své tři děti), tak tedy Jirkovi a mně pomáhala doplnit obsáhlou bibliografii pro tu knížku (stejně tam není všechno). V pondělí se v ní stiskl nějaký vnitřní vypínač... Nakonec jsme museli zavolat rychlou a aktivoval jsem domácí hospic. Za 24 a 1/2 hodin zemřela v klidu a bez bolesti na své domovské neurologii na Bulovce, kde sloužila 28 let. A mně se automaticky přestavělo vyzvánění mobilu. (Když umřel Jarek, zastavily se hodiny…) Bylo úterý 27. března 2018 21:20.

Jana psala, že jsem ateista, což je pravda jen napůl. Protože vím, že naši andělé tady s námi zůstávají.
*****

Dovolujeme si Vás tímto pozvat do Olomouce na výstavu a přednášku Zázračné světy Jany Rečkové. Společně si připomeneme pestrý život a rozsáhlé dílo této lékařky, spisovatelky a překladatelky, která byla mimo jiné absolventkou Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Vernisáž výstavy proběhne už tento čtvrtek 25. dubna 2019 v 10:00 v galerii Lékařské fakulty UP (dostavba Teoretických ústavů, Hněvotínská 3 ve foyer) – a potrvá asi měsíc (vstup volný).

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.